Blouznění zvečera

blouzním tak dlouho že spíš sním
doktoři řekli - nemluv na oblohu
piš ať se uleví tvý nadoblačný duši
ať se ti láska nezajizví do jater
já to zkoušela
stačilo napsat
no ahoj
je mi 31 a půl let
navenek nad věcí - vesmírem plachtící - stálá družice
pod tím vším malá
naivní holka
kometa dusící
svý vlastní já

učili mě
napsat dopis
všem lidem co pasou beránky na mojí louce
trochu si zaplakat - vyhnat žížaly z vlastní půdy
a pak jen čekat kam vlastní slova budou s větrem vlát

skutečný adresát je opuštěná pastvina
kde bychom usedli
ničili tmu smíchem z břicha
šel by z hloubky
stačilo by se podívat a nikdo by se už nemusel ptát
koho jsem si to vlastně
vklínila pod pumpu života

právě ses pousmál, sám víš nejlíp
kam žene mě věčná naivita

-

jo, ty mý dopisy za moc nestály
dneska by mi je sotva někdo věřil
jestli však můžu, chci se tě zeptat
kdo pro tebe kreslil
mapu mýho niterního světa
že si v něm kráčíš tak zvolna v rytmu swingu
a klobouk odhazuješ na věšák
že máš v mý hlavě svou vlastní ulici
kde tě hledám jakmile spím

doktoři řekli by - všechno se děje dokud se sama
zachvíváš a chceš v tom vrtat
sotva se vyléčím jen tak
dokud mi ve všech těch ulicích v mý hlavě
dovolíš najít tvůj hlas
a ve všem již řečeném si ustlat jak v rozpukaném iglú

a tak jsem všem doktorům
napsala kostrbatým písmem větu
jsem marná a šeptám si ze spaní vlastní blues
má nemoc je mnou prorostlá jak sad

a užším sítem abych nezemřela
projde naděje - je mi to líto ale
čím míň se chápu
tím víc si budu lhát