Sedm malých povídek, které tvoří jednu skoropovídku. Když přetrpíte začátek, možná vás konec potěší. Možná, možná. :)
přidáno 12.08.2008
hodnoceno 4
čteno 770(12)
posláno 0
Ona má na všechno čas

Věnováno Amélii

I.

Helena si rozčesávala vlasy, jako by nevěděla, že jí Richard pozoruje. V mítnosti bylo značné teplo. Otočila hlavu zpět k zrcadlu, prohlížejíc si znovu celou tvář a postavu.
Takhle stojící - s jednou nohou rovně, druhou na stranu; ohodlaně se tvářící; s hřebenem vnořeným do vlasů jdoucích od temene hlavy až k útlému pasu; vypadala kouzelně.
Zatahala se za bílou krajku a když se s líbezným gestem otočila, Richard už tam nebyl.

Zřejmě šel napřed.

II.

Do pokoje vcházeli další a další hosté. Valentýna je vítala, objímala je, šeptáním a posunky je zdvořile posílala na jejich místa. Po chvíli se rozezpíval zvon a hosté se slavnostně, i když tiše seskupili do řady. První z nich přistoupil a s úsměvem nabídl Valentýně květiny. Ta blaženě přijala a uložila si rudé růže do vázy. Druhý přinesl karafiáty, Valentýna je pečlivě rovnala vedle růží. Pokynula třetímu, jenže ten přinesl také růže.
Všimnuv si toho, objevilo se mu na tváři zděšení, a Valentýna po probdělé vteřině stočila hlavu do dlaní a začala usedavě plakat. Jonáš nevěděl, co si počít, byla to trapná situace. Mrštil tedy květinami o zem a udupal je. Přestože Valentýna stále plakala anebo právě proto, tlačil již se na Jonáše další návštěvník s překrásnou kyticí fialových tulipánů a zuřivým výrazem. Jonáš, nevěda co si počít, zoufale přiklekl k Valentýně, jako by se snažil odposlechnout její šeptání, ve kterém by se mohla skrývat nějaká prosba. Valentýna však nešeptala, jen plakala, a dav už na Jonáše nepříjemně dorážel, dožadujíc se přístupu a výhružně mávajíc svými květinami ve vzduchu.. Jonáš dočista zrozpačitěl a natahoval k Valentýně ruku, chtěje jí utěšit. Ta nehybně dál klečela, modré šaty již zpola promáčené slzami.
Zpozorujíc jeho troufalý čin dav zmlkl a znehybněl a Jonáš byl nucen se otočit. "Co mám dělat, Viktore, co mám dělat?" oslovil muže s fialovými květy. "Nevím, nejlépe nic, už jsi všechno udělal." odpověděl prostě, zato uvědoměle Viktor a výmluvně zamával kyticí. Jonáš přemýšlel, ne dlouho.
Vrhl se na Valentýnu, obejmuv ji široce kolem těla. Ta zmlkla, zvedla se a odešla k oknu. Jonáš na ni nevěřícně zíral, pak očima přehlédl dvě květiny ve vázách, potom návštěvníky. Valentýna zírala z okna a neříkala nic, než Viktor, naleza řešení, vystoupil z davu a lístky svého fialového tulipánu se polehku dotkl jejího ramena. Její oči se rozzářily.
Požádala o tužku a hosté se kolem ní semkli v kruhu, neboť věděli, že bude básnit. Vykouzlila brk a kalamář se zeleným inkoustem, vyzávavě se rozhlédla po stropě a začala psát. Slova plynula ve svůdné lince. Byla krásná a věděla to a k smrti milovala květiny. Zakončila poému tečkou a ladným gestem ji vyhodila na pospas zbláznivšímu se davu, směřujíc s květy od Viktora k vázám.
Tyto byly přijaty a čekalo se na další. Valentýna věnovala sálu široký úsměv.

III.

Jonáš se posmutněle vracel domů. Jak procházel vlhkými ulicemi, mlhavě se mu vybavovala jména. Valentýna, Viktor, Viktor, Jonáš, Valentýna, Helena. Při vzpomínce na Helenu se náhle zastavil, otočil se k blízké výkladní skříni, sáhl do kapsy u saka pro hřeben a začal s česáním. Při pohledu na sebe se ho zmocnila pýcha a velká radost. Pár sebejistými tahy si učesal vzhlednou, společenskou patku a pak se počal s rukama v bok natáčet tu nalevo, tu napravo, pozoruje se v zrcadle skříně výkladní. Když byl se sebou sdostatek spokojený, otočil se několikrát na patě a vydal se hledat kolemjdoucího, aby mu mohl věnovat štědrý pohled plný pochopení a tím ho vykoupit z utrpení. Na náměstí jednoho kolemjdoucího skutečně dostihl. "Dobrý den, trpíte, pane?" zeptal se ho zbožně. Pán svraštil obočí, přeměřil si ho pečlivě, znechuceně, narazil si klobouk do očí tak, aby neviděl, a odešel. Jonáš pokrčil rameny a stále se usmívaje došel až domů.

IV.

Helena seděla v salóně a nudila se. Valentýna, namísto aby plnila svoje povinnosti hostitelky, starala se o své květiny. Nebyla již s nimi spokojena, prý uvadly, a dala si poslat pro nové. Všichni pánové se div nepřetrhli, aby jí přání splnila, a tak teď Helena zůstala sama v koutě, usrkávajíc Campari.

Nakonec si jí všiml hezký, tmavovlasý jinoch, který by vypadal slabě, kdyby jen si svého slabého vzhledu nebyl vědom a nezneužíval jej. Přiblížil se s pohrdlivým úsměškem, kterým se domníval zaujmout inteligentní Helenu. Představil se jako Viktor a přisedl si k ní s neidentifikovatelným zeleným nápojem v ruce. "Tomu se říká Nebeská pomsta z Řecka," osvětlil Heleně, "Nebylo snadné jí u nás sehnat, mám jí Polynésie, ale stojí to za to... Můžeš ochutnat." Heleně připadala jeho řec troufalá: "Nemáte mi co tykat, pane Viktore." "Kníže Viktore," odsekl jí Viktor, "Kníže Viktore. Ale náš nápoj ochutnám ráda. Běda vám však, jestli mě zklame. Mám s Nebeskými pomstami bohaté...velmi bohaté zkušenosti," na důkaz svého tvrzení mu zuřivě vyrvala sklenici z rukou a začala tmavou tekutinou necudně prolévat své úzké, bílé hrdlo. "Jen pijte, pijte, má drahá." řekl kníže Viktor a zasmál se, skřípaje zuby. Heleně zrudlo hrdlo, tvář znachověla, a když vrátila skleničku Viktorovi, měla již oči vytřeštěné a překotně mluvila, odhalujíc sněhové zuvby: "Kníže, kníže..." Pak se zřítila do pohovky a neříkala už nic. Kníže Viktor se nad ní vztyčil, sundavaje si rukavičky, šeptaje si slova Mám vyhráno.

V.

Zatímco si vilný kníže odnesl Helenu do jednoho z pokojů pod záminkou, že ji ošetří, v nejpočetnějším diskuzním kruhu v salónu probíhal rušný hovor. Hlavním řečníkem byl zřejmě Richard, helenin přítel. Řeč však byla o hostitelce Valentýně. "Já jí znám už mnoho let. Je to pro mne čest, být na oslavě narozenin tak skvělé básnířky!" "Ano, ano," rozzářil se muž, který zastupoval všechny další přítomné v kruhu "já její poezii přímo zbožnuji! A bůh ví, že bych se k vlastnímu básnění bez ní vůbec nedostal. Víte, jsem tak trochu její epigon," zakončil slavnostně a zkruhu se ozvalo mocné "My všichni jsme její epigoni!" a muž zuřivě přikyvoval. Richard se usmál: "Valentýna by nikoho jiného než její epigony nepozvala. Ale utište se prosím, ona to neslyší ráda..." muž se zatvářil vážně "Ano, ano. Ona vůbec nejraději mluví o květinách. A i když se někdy zdá, že nemluví o květinách, víte, dokonce to vypadá, že mluví sama pro sebe, což samozřejmě není pravda; nene, my jsme jí v takových chvílích potají pečlivě poslouchali, dokonce jsme to nahrávali a pak jsme při rozboru zjistili, že opravdu se její slova týkají pouze a výlučně květin; když pláče, jen kvůli květinám, když se směje o překot, jen kvůli květinám, když nedělá nic, je to jen kvůli květinám."

VI.

Schylovalo se k zrovna k večeru, Jonáš celý utahaný vešel v pyžamu do kuchyně a ulpěl zrakem na starých, pět let nezalévaných kaktusech. Kaktus, to je odolná květina, leccos vydrží, ale pět roků je i na něj příliš... Přimělo ho to, aby zahájil v bytě biologickou inventuru. Bohužel zjistil, že kromě toho mrtvého katkusu se v domě nic živého nenachází, nepočítaje sebe a nepočítaje věci, které se hýbou. Odešel spát, z postele ho však vytáhl řinčící telefon.

Schylovalo se zrovna k večeru, kníže Viktor ležel v posteli, v jedné ruce držel lahev od burgundského červeného za hrdlo, druhou rukou ovíjel hrdlo Helenino kolem dokola. Když k ní pootočil hlavu, což ho stálo značné úsilí, spatřil její spokojený obličej, přikrytý hustými, dříve vzpurnými kadeřemi. Stačilo mu však zírat nahoru na zeleně vytapetovaný strop, poslouchaje její pravidelný dech a proudění krve v jejím těle.
Křik a idyla končí, zdi se třesou, hlasy v salónu - dole- se vzájemně převyšují, Viktor sebou trhne, Helena sebou trhne, dveře do pokoje se zhurta rozrazí, Viktor vyskočí zpod peřiny, aby příchozímu vyčinil, že k němu vtrhl, když ještě není oblečen, ten obrátí oči v sloup, ale přesto vykřikne: "Slečna hraběnka Valentýna umírá! Rychle!"

Schylovalo se zrovna k večeru. Valentýna onemocněla.

VII.

Situace byla tak vážná, že bylo nutno jednat, ale zároveň tak tragická, že jednat bylo nemožné. Všichni se tedy nakonec uklidnili.
Ze všech stran přiběhli; všichni přátelé, všichni epigoni, celé město, všichni přiběhli k loži, na němž skonávala Valentýna; ale teď tu stáli mlčky a bezradně. Někteří jen začali Valentýnu podporovat se stisknutými palci.
"Hlavně nevolejte doktora," řekla Valentýna, "ten je k ničemu. Chodila jsem k němu celý život, a stejně, vidíte to sami, umírám," pokračovala tak smutně, že i stěny, zavile poslouchajíce, začaly plakat. "Chci se vás jen zeptat - je zde Jonáš? Zavolali jste mi Jonáše?..." otázala se překvapivě živým hlasem. Bylo na ní však vidět, v jakém je stavu. Vlasy ztratily svůj přirozený lesk, kůže vyschla a zbledla, rty popraskaly, ruce jí bezvládně ležely podél též ležícího těla, hlavu však měla opřenu o polštář, a tak vynikala poslední její krásná část - oči, bleděmodré, již od narození mrtvé, strašné, pohřbívající oči. Když dva muži z Valentýniny suity surově předhodili nechápavě se tvářícího Jonáše před postel, oči se zaměřily na něj - mučily ho drahnou dobu, řezáním, natahováním, zazdíváním, vařením ve vodě - pak je trochu zakryla přimhouřená víčka a Valentýna začala svou zřejmě již poslední řeč, určenou Jonášovi. Předtím ještě několikrát zakašlala.
"Jonáši, opovážil ses mi přijít na oči, k umírající, vrahu. Ano, nezůstaneš doufám nepotrestán. Já sama jsem sice příliš slabá tě potrestat," zakašlala "ale jiní to udělají. Zavraždil jsi mě, zavraždil jsi mě na mých narozeninách, zavraždil jsi mě tou svou obludnou květinou." Jonáš byl trýzněn. Myslel si, že za vše může ta nevhodná růže! "Ale ta růže za nic nemůže," skočila mu do myšlenek Valentýna, "nejsem tak hloupá, jak vypadám. Nikdy bych nepřisuzovala vinu k v ě t i n ě ."
Teď Jonáš pocítil, že má cennou příležitost k obhajobě. "Ale ...já myslel...tedy všeobecně se to ví, že květinám přisuzuješ vše. Takže jsem tě nemohl zabít j á , ale ta květina a tu mi mimochodem prodal..." Mlč! okřikly ho bleděmodré oči. "Ach ty hlupáku, naivo naivní...oslovení vrahu...platí...tobě...," náhle její slova ustala.
Z úst se jí řinula krev. Postupně proud pokryl všechno od polštářů přes peřiny až po ubohou valentýninu hruď. Snad aby zakryli její trapné, nehezké sípání a nelidské chrchlání, začali se kolemstojící hlasitě bavit. Za chvíli už nebylo nic slyšet a málokdo si ještě všiml, jak někde pohasínají bleděmodré oči.
Jonáše to pohasínání zaujalo, naklonil se tedy velmi blízko nad její obličej. V černých, hmyzích očích už zřetelně rozeznával svůj vlastní odraz. Napadlo ho, že by se mohl učesat, ale nebyla pro to vhodná příležitost. Ta úzká štěrbina, jež bývala jejími ústy, se ještě jednou pohnula. Aby slyšel, co říká, musel se Jonáš přistisknout až k jejímu lesklému, vyklenutému břichu. "Trvalo to...příliš...dlouho..." byla její poslední slova předtím, než se proměnila úplně.
Jaký úsek vás ponejvíce zaujal?

[0x]
I.
[0x]
II.
[0x]
III.
[0x]
IV.
[0x]
V.
[0x]
VI.
[2x]
VII.


hlasovat mohou pouze přihlášení

přidáno 25.08.2008 - 11:27
clickla jsem na poslední, ale líbí se mi to jako celek...sice trošku roztříštěný a potřeštěný... ale i to se mi na tom líbí :)...
přidáno 13.08.2008 - 17:58
Vadí mi tam ty archaismy. Ty jsem fakt nezvládla a dílko nedočetla :-( Možná zkusím nabrat síly a pustit se do toho znovu :-) Někdy...
přidáno 12.08.2008 - 20:16
Neboj, neboj...já taky ne...tak díky za pochvalu...
přidáno 12.08.2008 - 11:43
No, jako sloh se mi libil...ale po pravde...nepochopila jsem to...stydim se, ale je to tak:))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ona má na všechno čas : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Já, ubohý
Předchozí dílo autora : Počestná děvka

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku