15.Setkání plné překvapení

O tomto svém úžasném zážitku jsem hned informovala nejen Ondru, ale i tu, která mi onu možnost tak trefně přihrála.
„No, to jsou mi ale věci!“ reagovala zapáleně Radka. „Určitě máš teď ten samý pocit jako já – měly bychom se zase jednou sejít.“
„Máš naprostou pravdu, právě jsem to chtěla navrhnout. Ta telepatie mezi námi je někdy až trapně jasná!“ zavtipkovala jsem vesele. Ta představa našeho setkání po více než dvou měsících mě prostě naplňovala radostí.
„Co takhle teď v pátek, můžeš?“ nadhodila termín.
„Hele, mohl by být u našeho setkání taky Ondra? Že byste se poznali…“ napadlo mě ještě.
„No jasně, žádný problém, naopak!“ ujistila mě s tou svou pohodovou lehkostí, kterou jsem na ní tak obdivovala. Někdy mi připadalo, že snad ani slovo „problém" do svého života nepouští.
„Prima! Jen mu dám hned vědět, aby si vzal děti o víkendu až v sobotu.“
„A ještě něco mi teď přišlo: zkus, prosím tě, zjistit, co nás dvě a proč svedlo v tomhle životě dohromady. Na to jsem fakt moc zvědavá,“ zadala mi nečekaně moc pěkný ‚domácí úkol‘.
„He, no, dobře, pokusím se…“ neměla jsem moc odvahu něco slibovat.
A byly jsme domluvené.

V pátek to bez komplikací klaplo. Což znamenalo, že se máme opět sejít a zažít jako vždy nabíjející, inspirující, povznášející souznění. Předem nám bylo taky jasné, že Ondra mezi nás zapadne. Jinak by nám totiž společné posezení nevyšlo. Vždy to tak bylo – až byl pravý čas, svedl nás Vesmír dohromady.
Radka s Ondrou si hned začali tykat. Neshledali totiž nic, co by jim bylo na tom druhém nesympatické.
Chvíli jsme jen tak sdíleli, co nového v našich rodinách, práci, okolí… Pak nastala kratší pauza, která značila, že už jsme si v tomhle směru předali všechno, co bylo vhodné a je čas změnit téma.
Radka si nás začala zkoumavě prohlížet. Tušila jsem, co se děje.
„Vy dva jste fakt zajímavé, nádherné a důležité spojení…“ odhalovalo nám svou vizi. „Jako byste měli společně nějaké poslání přesahující rámec partnerského vztahu… Úplně tomu nerozumím, ale zkusíme to doladit pomocí karet,“ rozhodla nakonec.
Vyšly nám karty Milenci, Velekněz a Svět.
„Jo, to všechno potvrzuje moje předchozí slova…“ dumala nad těmi obrázky. „Začínáte, evidentně, jako milenci. To vás však časem posune i k duchovní spolupráci a něco se mezi vámi v tomto životě završí… Jakoby to, co jste spolu v předchozích společných inkarnacích rozehráli, máte nyní dotáhnout do perfektního finále…“
„A co pak? Co s námi bude dál?“ vypadla z Ondry zvědavá otázka. „A o co přesně půjde?“
Radka vytáhla ještě jednu kartu. „Prožíváte vaše poslední setkání v tomto světě, ve třetí dimenzi.“
„Třeba by další karta mohla odhalit víc detailů…“ nadhodila jsem opatrně. Měla jsem totiž pocit, že…
„Ne,“ hlesla jednoduše Radka. „Nemáte to vědět. A tedy ani já nechci. K čemu by to bylo dobré, když bych vám to stejně nemohla říct…“
„Ano, chápu,“ pokrčila jsem smířeně rameny.
„Každopádně moc zajímavé a… krásné zjištění o nás dvou,“ usmál se spokojeně Ondra, něžně si mě k sobě přivinul a políbil na čelo. Milovala jsem to. Tohle jeho gesto mě naplňovalo konejšivým pocitem bezpečí.
„No, a jak dopadl tvůj pokus týkající se nás dvou?“ vybídla mě Radka k vyprávění.
„Kupodivu úspěšně,“ odvětila jsem a zatetelila se blahem.
„Tak do toho! Nenech se přemlouvat!“ vyzvala mě nedočkavě.
„Tak poslouchej: ukázaly se mi dvě ženy, spíš dívky, stály vedle sebe a vypadaly jako dvojčata… Přitom jsem vnímala, že nejsou vůbec příbuzné. Přesto byly nejen jako jedno tělo, ale i duše. Sálala z nich neuvěřitelná duchovní čistota, láska, mír… Vyvstala mi v hlavě otázka, která byla ihned zodpovězena. Patřily jsme k Mayům. Po chvíli ty dvě nádherné bytosti začaly čím dál intenzivněji zářit, až se v tom světle docela ztratily. Bylo mi vysvětleno, že se společně s dalšími povznesly. Prostě se převibrovaly do vyšší dimenze.“
„Vau, takovou hustou společnou minulost jsem fakt nečekala,“ valila oči Radka.
„Jo, a ještě něco. Automaticky mi k tomu přišlo vysvětlení, proč jsme teď v téhle době obě inkarnované na Zemi,“ vytáhla jsem další fascinující poznatek. „Jelikož jsme už jednou tímto procesem na Zemi prošly, máme k tomu pomoct i ostatním bytostem, co tady teď právě jsou a jsou téměř připraveny.“
„No, ty mi teda dáváš podněty k zamyšlení,“ uchichtla se trochu šokovaně. „Ale vlastně to k nám docela sedí, co myslíš?“
Jen jsem jí to se smíchem odkývala.
„Jak vás tak, i když jen chvilku, společně pozoruju, tak mě to teda vůbec nepřekvapuje,“ vložil se do toho objektivně Ondra.
„Takže nepochybuje nikdo z přítomných,“ uzavřela to bez dalších debat Radka.
Do pokoje vešel můj mladší syn Matěj. Se svým nepříliš nadšeným kukučem pozdravil, vzal si, co potřeboval a zase spěšně zmizel.
„On ti to pořád neodpustil,“ ozvala se smutně Radka.
„Myslíš rozvod?“ ujišťovala jsem se, že správně chápu, na co naráží.
„Hmm,“ kývla jen soucitně.
„Ale proč mně? Vždyť jeho táta měl už během rozvodového řízení oficiálně novou partnerku! Tedy ne, že bych rozpad našeho manželství házela na něho - jasně jsem přiznala, že jsem se chtěla taky dávno rozvést,“ nechápala jsem, proč to takhle vnímá.
„Jenže on to vidí jinak. Ty jsi jako matka měla rodinu udržet.“
„To jako za každou cenu?“ zhrozila jsem se té myšlenky.
„Možná… Musíš si s ním promluvit. Pokud si dobře pamatuju, má Slunce i Ascendent v Raku. Tomu, kdo alespoň trochu rozumí astrologii, je to jasné.“
„Rodina a zázemí nade vše. Ano, musím si s ním promluvit…“