Šeptáš

Šeptáš

a po hladině nesou se tvá slova

jak vážka, co nad ní přelétá.

Šeptáš

a znova a znova

věta za větou vylétá z tvých úst

jak včelka z úlu,

hledající v podzimu vonné,

nektaru plné květy.


Šeptáš, mluvíš polohlasem

a klasem je slyšet šum podzimu

a duše svázaná hlasem tím

a v tvých očích kouzlo,

co podobá se smutku z těchto skutků,

šeptáš a víš,

že málo jen je toho,

co můžeš změnit,

i když jak pes bys chtěla zuby cenit.

To nic neřeší.


Nad hladinou zas proudí slova,

znova a znova, věty za větou

a stýská se ti po čem?

Po mládí, po dávných prožitcích,

po kráse tvého ženství,

když pod srdcem nosila jsi plod,

jeden, druhý, bylo jich víc.

Po ranních nevolnostech, 

co byly k zlosti? Po čem?

Po milování, té plnosti dnů 

a snů skoro splněných?


A slova ti proudí z úst,

tiše, tvým šeptem

a ptáci tě budí z rozjímání,

život není o šeptání, o zasnění.

Jak by v něm kořen byl, 

stál v cestě

a dávno už není příběh o nevěstě,

dávno není to tak

ani obzor, slunce a za ním černý mrak,

o snu, krásnu.

Koukáš se do prázdna toho dne.


Šeptáš? 

Ne, to jen myslí utíkají slova, 

nová a zase nová

a růže v dlaních ti rozkvétá tvou horkostí

a s tou něžností k ní přivoníš

a skloníš se trochu níž,

vnímaje tu krásu

a z vlasů kousek stříbra

se vtělí do okvětí.


A zas vážka jak ta slova letí

a šeptáš, nebo myslí 

jen slova proběhnou

a odběhnou 

jak kotě ve své rozvernosti.

Zavřeš bránu svých snů,

začneš vnímat realitu

všedních dnů.