Z povídkové úvahy: "Zpověď věřícího ateisty"
přidáno 04.08.2008
čteno 821(10)
posláno 0
I. - Uzření

15.7. 2008 – Úterý

  Opět jsem se probudil v deset hodin ráno. Tento čas už je pro mne konstatní co se vstávání týče. Nevím proč. Ať jdu spát v jakoukoliv hodinu, probudím se v deset ráno. Zprvu mi to vadilo. Říkal jsem si, že bych měl spát déle, abych byl v práci odpočatý, ale po několika dnech jsem si zvykl. Alespoň jsem si díky tomu mohl sestavit svůj denní harmonogram. Harmonogramy jsou pro puntičkáře, pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. To je mi často říkáno zmíním-li před někým slovo harmonogram, a je-li tomu tak, pak ano. Jsem puntičkář a blbec. Potřebuji pořádek, mám ho rád. Potřebuji harmonogram, vše mi pak lépe utíká a já mám pocit, že jsem vše stihl. Jen díky harmonogramu jsem se dokázal učit na maturitní zkoušku. Bez něj bych se nepodíval na jedinou otázku. Natolik se znám. Harmonogram tady jsem si sestavil jen proto, aby mi dny trochu utíkaly. Když máte nějaké povinnosti, které musíte udělat, říkáte si, že je to za chvíli. A takhle já přebíjím poslední dny. Bohužel na ubytovně není místo ani pro povinnosti. Jediné co tu mohu dělat je jíst, spát a číst. Je jen jedna činnost, která je příjemná. Která dokáže patřičně potlačit vnímání času. Vzpomínky. Vzpomínat na přátele, na rodinu, na domov. Ale je nutné vzpomínat na minulost a říkat si, už je to dávno. To uteklo. Tohle uteče taky. Když se začne ze vzpomínek stávat přání, aby už byl prostor na nové vzpomínky, začnete se těšit a říkat si, že ještě hodně dlouho ne. Z tohoto důvodu jsou i vzpomínky velice zrádné a nebezpečné. Ach jo. Můj několikátý povzdech od včerejšího dne. Jak dlouhý je tento týden a co hůř! Jak dlouhý ještě bude! To vědění mě užírá od včerejšího dne. Pondělí. Začátek týdne. Ještě dlouhý čas přede mnou. Ubíjející představa. Od tohoto dne se nemohu zbavit toho tak ošklivého pocitu. Neubráním se myšlení na čas. Každou minutou koukám na mobil, na hodiny a přeji si, aby utekly alespoň minuty dvě. Harmonogram je k ničemu. I u čtení vnímám čas. Jsem v depresi. Chodím po pokoji sem a tam. Sem a tam. Stále dokola. Sem je to pět malých kroků i s odbočkou doleva a tam je to pět malých kroků zpět s odbočkou doprava. Sem a tam, tam a sem, sem a tam, tam a sem. A minuta je pryč. Minuta! Je ironií, když si pomyslím na co vlastně čekám. Čekám na práci. Čekám, až budu moct jít do práce, abych tam mohl čekat, až budu smět odejít na ubytovnu a znovu čekat na odchod do práce. Dá se to vydržet. Dalo se to vydržet. A dalo by se to vydržet, kdyby vidina domova nebyla tak veliká, kdyby to nebylo až za pět dnů! Až, nebo už? Je to už, já vím, ale přijde mi to až. Až s velkým a.

  A pak to přišlo. Zeptal jsem se sám sebe: „Bože, proč? Proč tu jsem? Proč tu strádám? Bože, pomoz mi.“ A Bůh mi pomohl, Bůh mi odpověděl: „Ahoj, jak se mas? Tesime se na tebe, radi te uvidime, mej se hezky a nejak to vydrz.“ Přišla mi sms zpráva od kamarádky. Ano, sms zpráva na mobilní telefon. Koukal jsem na něj, četl jsem tu zprávu stále dokola. Jen jsem zíral. A v tu chvíli mi to došlo. Míro, to je ono. Tady máš důkaz. Držíš ho v ruce. Koukáš na něj. Už dlouho jsi to věděl. Už dlouho jsi nad tím přemýšlel, ale nevěděl jsi, jak to pojmenovat. A teď víš. Je to Bůh. Tvůj Bůh!

  Najednou jsem měl odpovědi. Proč tu strádám? Protože vím, že po tomto strádání nepřijde jen další a jiné strádání. Naopak. Přijde štěstí a radost. Proč tu jsem? Protože si to život žádá. Život si žádá určité oběti a přeci pětitýdenní odloučení od domova kvůli brigádě není nic hrozného. Je to k pousmání. Je to naprosté nic. Ani za mávnutí rukou to nestojí. Kolik takových prací ještě bude, tak proč bych se měl teď užírat? Je to zbytečné. Mnohem lepší je pojmout tohle jako zkušenost. Příště si musíš vzít přinejmenším hudbu. Jinak to bude zase děs. Ale teď bych se měl jít najíst. Vždyť už za dvě hodiny jdu do práce. Už za dvě hodiny. Už!

  Jsem pošetilý. Potřeboval jsem důkaz, abych začal opravdu věřit tomu, v co jsem věřil, spíše doufal, už dávno. Dávno jsem přemýšlel o Bohu. Co to je? Kdo to je? K čemu se to ty lidi modlí? Ke komu se to modlí? Nikdy jsem je nechápal. Teď vím, že mnohé nikdy chápat nebudu. Určitě nikdy nepochopím náboženství a lidé v něj vzhlížející. Nevím k čemu vzhlíží. Nechápu jak může být člověk od malička vychováván k předepsané víře. Mě je bezmála dvacet let a až nyní jsem poznal svého Boha. V tváří tvář. Není to žádná fyzická postava, nic hmotného, ale já ho cítím. Já ho vidím! Je tady, tady v té zprávě. Kouká na mě a říká mi: „Jsem tu pro tebe, pomůžu ti.“ Jako malý, něco kolem patnáctého roku života, jsem soudil, že Bůh je Matka příroda, ale tak to není. Matka příroda je prostě Matka příroda. Bůh je v každém člověku a je jen na každém jednotlivci, zda ho objeví. To je také důvod, proč nechápu náboženství. V co věří? V co věří křesťané? Katolíci? Židé? Muslimové? V co? V Bibli? V Ježíše Krista? V Aláha? Oni jim pomohou? Netuším a tušit nebudu, jsem ateista, ale věřím. Bůh je se mnou. Láska, přátelství, rodina. To je můj Bůh. A těším se, až můj Bůh bude mít možnost naplno zaplesat radostí. Už v sobotu. Už.

  A za chvíli musím jít, jinak mi ujede autobus. To je ale změna. Od té sms zprávy se vše změnilo. Deprese je pryč. Vnímání je jiné. Neumím to popsat jen pouhými slovy, je to zvláštní pocit. Ještě před chvílí byla sklenice poloprázdná, teď je zpola plná. Jsem naplněn novou silou, novou radostí, novým těšením. Čas najednou není překážkou, je darem. Musím si užívat darovaného času, klidu a míru. Využít ho k odpočinku namísto duševního unavování a vnitřního týrání svého ducha. Minuty z ničeho nic utíkají jedna za druhou. Tak jak mají. Nevlečou se. To Bůh mi od té chvíle pomáhá. Kdo jiný? Co jiného? Neříkám si ještě čtyři dny, ale už jenom čtyři dny. Bůh je tu se mnou, ač ho nevidím. Je tu. Cítím ho. Cítím ho, když si přiložím ruku na svou hruď. Musím už jít. Na autobus. Další den bude za mnou. Bože! To je krásné!

  Na několik otázek jsem našel odpovědi. Objevil jsem svého Boha. Ráno bych se tomu zasmál, teď v to věřím. Ale jsou tu další otázky. A mnohem závažnější než ty předchozí. Nejsem křtěný, je hříchem vypouštět Boží jméno z úst a myslet ho vážně? Neuznávám náboženství, považuji se svým způsobem za ateistu, je hříchem pravit, že věřím v Boha? Hřeším snad pokaždé, když zmíním Boha? Nemusím ho vyslovit, stačí na něj pomyslet. Je to hřích? Byl by pro mne snad křest rozhřešením, spasením? Kdo mi může odpovědět? Kněz?


Komentáře zakázány autorem díla.
Zpověď věřícího ateisty - I.-Uzření : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů

Následující dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - II.-Odjezd návratem
Předchozí dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - Prolog

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
kekebreke
» narozeniny
Kapika (چک) [12], Duro [11], Johana [11], silent_heart [8]
» řekli o sobě
Sokolička řekla o Boleslava :
Máme toho hodně společného (myslím), zejména co se sportovců týče (pro tebe ale s dobrým koncem, což je super). A naše - vaše Plastic walkway s.r.o. leckoho nadzdvihly ze židle.:o)) Kromě toho je to jedna z nejnadanějších autorek tady(aspoň podle mě).
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku