24. Těch pár slov, co řekla tolik

„Sasha se hrozně změnil,“ ozvala se po chvilce zamyšleně Rika a podívala se na mě svým ostřížím zrakem. „Tenkrát mi... vlastně nejspíš skoro všem připadal jako ještě docela nevybouřenej puberťák, ale teď... Myslím, že je už pořád takový, jaký se tenkrát ukázal jenom tobě.“
„Ano, podle toho, co tam říká, je jasné, že přestal skrývat to své citlivé Já,“ dala jsem jí zapravdu, ale nějak neměla chuť se o tom bavit. „Hele, nejdůležitější je, že tam Brian natvrdo řekl, že si tě pamatuje a přesně tě tam popsal. Teď bysme měly přestat lelkovat a dát se do těch překladů písniček z jejich alba. A taky ti toho mám hodně co vyprávět. Snů bylo hafo, zážitků hromada a výsledky až moc zajímavé. Máme co dělat, abychom nestrávily týden jenom tím, že si budem sdělovat to, o co jedna z nás přišla. Tak jedem na překlady, ne?“
„Slov je mnoho, rači ti jen odkejvu, že to, co bafl Brian v tom časáku, je tutovka, a předkládám svůj domácí úkol,“ odpověděla narozdíl ode mě stručně a rozprostřela přede mnou dva hustě popsané listy papíru. „Tyhle dvě fakt stojí za prodiskutování. Ostatníma jsem se moc nezalamovala.“
„To je ale trapná náhodička – totéž jsem udělala já!“ zašklebila jsem se udiveně.
„Se divím, že se ještě divíš,“ podotkla moudře Rika a nečekajíc na mé vyzvání, začala číst: „První zajímavý song jsem si vybrala, abych řekla pravdu, kvůli tomu, že ho napsal Brian. Jmenuje se Hledám tu známou, neznámou dívku:
Lidé tam říkají to, co cítí, co si myslí, nikdo se tam pravdy nebojí. Dokonce i když je bouřka, oni ti řeknou, že je přece krásně. Ty víš proč, byli jsme tam spolu – oni prostě neznají strach, smutek a ošklivost. Všechno je tam krásné, v záři nekonečného tepla a světla...
Ref.: Hledám ji, tu známou dívku ze sna, avšak neznámou dívku tady a teď. V nebi mi slíbila, že budeme zase spolu, a já věděl, že tam neexistuje lež, protože v nebi nelze lhát, anděl plný lásky neumí lhát.
Dnes mám občas obavy, že už ji nikdy neuvidím... Ale ona mi říkala, abych nikdy neříkal nikdy, protože je jenom věčnost, nikdy neexistuje, je to jen hloupé slovo ubohých ztroskotanců a to lidé spojeni nebeskou láskou nemohou být.
Ref.: Hledám ji, tu známou dívku z nebe...
Prosím tě teď a tady, ať jsi kdekoli: Řekni mi to znovu, udělej mi ze života nebe... to, co jsem žili tenkrát... Proč bys vybírala slova? Už vím, co znamená to tvé NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! Znamená to: NEVZDÁVEJ SE, PROTOŽE KDYŽ NIC NEZKUSÍŠ, NIC NEZÍSKÁŠ. A já chci něco získat – tvou lásku, chci ji získat zpět.
Ref.: Hledám ji, tu známou dívku z nebe...
Všechnu lásku, kterou jsem kdy měl, získala ona... Dal jsem jí všechnu a teď už nedokážu nikoho milovat tak, jako miluji ji. Hledám tu dívku, tak známou mému srdci, a přece tak vzdálenou a neznámou. Snad tuším, kde jsi, ale jen ty máš při sobě tu moc, co tě jednou zase dovede ke mně... jak pevně doufám.“
Nahodila jsem naprosto výmluvný ksichtík. „Myslím, že k tomu nemám co říct. Řekl to tak polopaticky, že bych mu tak akorát mohla nadat, že nám to vysvětluje, jako kdybychom měly IQ pod bodem mrazu.“
„Niky, já jsem tak strašně vzrušená tím vším, co se děje! Je to všechno tak jasné, tak proč už prostě nejsme s nimi?“ neudržela příval emocí Rika.
„Nač to mít jednoduchý, když to jde složitě,“ plácla jsem. „Na druhou stranu – to, co si tvrdě vydřeš, hodně se u toho naučíš a víc si vážíš výsledku. A ty zkušenosti ti už taky nikdo nikdy nevezme. Holt se máme ještě po cestě něco přiučit. Tak nějak to vidím já.“
„Hm, hm, pravdu říkáš. Jako vždycky tvá slova dávají smysl,“ přijala to Rika jako hrdina. „Tak další překlad, prosím! Ať se nezačneme nudit!“
„No, tak to by byla teprv tragédié!“ zatvářila jsem se zděšeně a hned nato se rozesmála.
„O tom nepochybuju. Navrhuju, že se budeme střídat, takže teď předhoď zase jeden překlad ty.“
„Dobře,“ souhlasila jsem překvapivě rychle. „Ale jak skončím, začneš hned zase ty. Kdybychom za každým překladem rokovaly tak jako po tomhle, tak nás tady najdou ještě za rok pod vrstvou prachu.“
„Sice v tom cítím vedlejší úmysly, ale nic nenamítám. Buď tedy od té lásky a začni,“ koukla na mě podezíravě, ale naštěstí se v tom nehodlala ´patlat´.
Pohodlně jsem se usadila a vytáhla překlad Keithovy písně The most powerful goddesss. „Takže Nejmocnější bohyně: Co se to jen se mnou děje? Mysl se kalí, srdce chvěje... Ano, zde je ta příčina, však je to jenom vidina? Musí to být pouhý přelud, snad si se mnou hraje osud, když do cesty života mi staví to, jež, jak dějiny praví, zázrakem se nazývá. Vždyť tajemství Boha ukrývá!
Ref.: Tak kdo jsi, slastná bohyně, jež v ráji vládneš na trůně, bezostyšně kradeš lidská srdce a my zbožňujem tě přece?! Kdo jsi, že máš vůbec právo roztrhat mé srdce či rozechvět ho slávou? Kdo ti dal tu věčnou moc měnit noc v den a den v noc?
Jenom tobě náš vděk patří, že dnes ještě lidé spatří ono jemné, božské kouzlo, co dík tobě na zem sklouzlo. Prozradíš kdy vůbec svoje tajemství, jak změnilo se moje velké přátelství v oheň, žár, ten plamen touhy? Nevěřím, že je to jen pouhý, chvilkový rozmar mojí mysli! Není v tom rozum s logikou a čísly! Je v tom mnohem, mnohem víc, než jen člověk dokáže říct!
Ref.: Tak kdo jsi, kdo jsi, slastná bohyně, jež v ráji vládneš na trůně...
Řekni mi proč! Proč nastala ta změna a ta, dříve pro mě obyčejná žena, stojí tu přede mnou s andělskou tváří a srdce mé nezná smutek, strach či stáří? Pročpak jsi použila to omamné kouzlo, že do mého srdce vklouzlo ono božské neodbytné chvění a já cítím tíseň, že ona tu teď se mnou není...
Ref.: Tak kdo jsi, prosím, řekni mi své jméno, slastná bohyně, jež v ráji vládneš na trůně...
Prosím, tak řekni, kdo jsi, nežná krásko? Již znám tvoji odpověď: Jsi bohyně lásky a já vzplál jsem láskou...“
Rika seděla s pusou dokořán a celou dobu napjatě čekala, jak to skončí. Proto jsem ji musela trochu probudit: „Riky, IT´S YOUR TURN!“
„Jo, jo, já vím,“ snažila se chovat, jakože je pořád ve střehu, „JSEM NA ŘADĚ, všecko registruju! Já jen, žes to tak pěkně zrýmovala v češtině... Ale už to mám tady nachystaný... Můj druhý překlad je píseň Keep this magic alive, tedy Udrž tohle kouzlo naživu:
Dříve byl pro mě svět jen lež a samota, osud se mi do očí vysmíval. Snad nechtěl mi dát ani ten kousek šťastného života... Však náhle se přece jen smiloval? Vždy jsem si v sobě ukrýval tu maličkou jiskřičku naděje, ačkoli málem zhasla vždy, když jsem udělal jednu z těch bolestivých chyb.... A tou chybou bylo zas a znovu dát svou lásku všanc jiné ženě – jiné, než byla mi souzena...
Ref.: Udrž tohle kouzlo naživu, udrž naši lásku stále planoucí jako mocný oheň žhavého slunečního kotouče životy dávající, životy beroucí... tak takovou máš ty moc, udržet tohle kouzlo živé, udržet můj život naplněný smyslem, tvojí láskou...
Věřit, doufat, mít víru, sílu nebo si najít pohádkovou kouzelnou vílu? Jak málo mi zbývalo řešení. Ne, už nebyl vidět cíl mé životní cesty, chtěl jsem vzdát svůj boj a tiše v koutě zemřít i se svou nadějí, s myšlenkou: zázraky se nedějí... Když však náhle skutečně vzplál kdesi mocný plamen a já kráčel za ním... jeho žárem zmámen.
Ref.: Udrž tohle kouzlo naživu, udrž naši lásku stále planoucí jako mocný oheň žhavého slunečního kotouče...
Ach ano, miláčku, miluji tě, a už nikdy nebude to pro nikoho tajemstvím. Nechci to skrývat, své štěstí, že mám tebe... Já chci mít, miláčku, jenom tebe, ty jsi můj ráj, má bohyně, mé nebe... A není v tom krutá sobeckost, že musíš jen mně patřit, vždyť kdybys jen věděla, co je to za úzkost, když jsi mi tak vzdálená.... Na míle, za miliony vlnek v moři, za tisíci luk a polí, za hradbami hor a sadů... a přece stále se mnou v mém srdci... ach, ta představa tolik bolí.
Ref.: Tak stůj při nás, při naší lásce, udrž tohle kouzlo naživu, udrž naši lásku stále planoucí jako mocný oheň...
Ať už jsi fyzicky blízká či vzdálená, srdce i duše naše jsou úzce spojeny. Víš, dívko, věřím na osud a osudové určení, kdy lidé shodnou se beze slov... ano, teď už věřím, teď nemám nejmenších pochyb... Zdá se to být tak dokonalé, snad proto se tak bojím... Zdání může klamat a jen ty mi můžeš dát jistotu, když budeš věřit se mnou v naši lásku. Dvojitá jistota má velkou sílu a já již nehledám žádnou křehkou, kouzelnou vílu, když vím, že už nejsem sám... Poznal jsem to tajemství, to kouzlo života. Již vím, jaké je milovat... a být milován.“
„Hádám, že to psal Brian,“ hlesla jsem, když dočetla.
„No, psal to Brian... ale s Keithem,“ doplnila mou informaci rozpačitě.
„Aha,“ polkla jsem ztěžka. „No, to je vedlejší, já jdu teda číst tu svou druhou... a poslední. Je to písnička Nevzdávej to a napsal ji... Sasha:
Chci říct, že tě miluji, však ústa nevydají hlásku.... Chci říct, že tě potřebuji... Jak vyjádřit svou lásku? Já mám, lásko, hrozný strach... Ptáš se, čeho se tak bojím? Že se ze mě stane vrah toho, o co tolik stojím! Tak co s tím? Zatím jenom vroucně sním a opakuji ony krásné věty, ve kterých jsi pro mě spojila dva světy...
Ref.: Nevzdávej to, nechtěj si nikdy lhát, lepší je bolestí projít, hlavně pravdu znát. Nevzdávej to, vždyť to, co nejvíc bolí, nakonec bude tím, co ti za to vážně stojí! Stojí zato poznat horší stránky světa, nakonec vždy zůstane jen ta jedna věta: nevzdávej se, tvé štěstí je tam, kde je tvůj cíl... Je to to místo, kde už jsi jednou byl...
Ano, něco je ve mně, něco, čemu nerozumím. Působí to zvláštně, temně, docela se toho bojím... Někdy své JÁ těžko chápu, připadám si cizí. V tomhle směru stále tápu – proč tak náhle přichází a mizí... ona bytost, z níž mě hrůza jímá. Je to vážně hrozný pocit, vědět, že to NĚCO dřímá. Nevíš, kdy se ze sna vzbudí, její moc tě zebe, studí... Kdy mě zase sevře v pěsti? Proč mi ničí moje štěstí? Komu skrz mě ublíží? Myšlenky mé zatíží... a jen jedno mi opět dodá energii – to, že má láska existuje, to, že stále ještě žiji...
Ref.: Tak nevzdávej to, nechtěj si nikdy lhát, lepší je bolestí projít, hlavně pravdu znát...
Dávám svou lásku celému světu... však nevím, zda dokážu dát právě JÍ víc než jiným. Ano, té, co miluji, o kterou ve svém srdci, duši i mysli stále bojuji... Já chci moc milovat každou věc a bytost, chci dávat sám sebe. Však cítím velkou bolest, lítost – vždyť dokážu mít právě TEBE? Za tvé srdce, duši – život bych dal... však za koho ne? Ať Bůh mi promine – snad bláznem jsem se stal. Tak jen dál si konejšivě opakuji slova, jež z jejích rtů mi do srdce sklouzla. Říkám je stále, opět a znova, ta zázračná slůvka jak čáry a kouzla.
Ref.: Nevzdávej to, nechtěj si nikdy lhát, lepší je bolestí projít, hlavně pravdu znát...
Nevzdávej to, nechtěj si nikdy lhát, projdi tou zdí bolesti a vklouzni přímo do štěstí...“
Nic dalšího už jsme překládat prostě nepotřebovaly. Byly jsme si tak nějak jisté, že všechna ta zjištění z těch pár jejich písní nám řekla naprosto všechno, co bylo třeba znát na naší další cestě... k nim.