Povídka nejen o jednom pracovním dnu hlavní hrdinky....
přidáno 28.07.2008
hodnoceno 7
čteno 910(21)
posláno 0
Probudil mne pronikavý zvuk budíku. Pootevřela jsem jedno oko.
„Hm. Pět, to abych zase vstávala“, posteskla jsem si.
„Ještě chvíli“, žadonila jsem u řinčicího budíku. Ten ale na moje prosby nebral zřetel.
„Mrzáku jeden“, zamáčkla jsem tlačítko a rozhostilo se ticho.
„Tak. Konečně klid“, zívla jsem si cestou do koupelny.

Bylo mi necelých pětadvacet let a už čtyři roky jsem byla zaměstnána jako ostraha velkého supermarketu. Každý den před šestou muselo být všechno připraveno pro ukojení všech požadavků netrpělivých zákazníků.
„Bože, to zas bude otrava“, blesklo mi hlavou při oblékání, když jsem si představila, že celých dvanáct hodin budu sledovat v kamerové místnosti poctivost nakupujících. Tahle práce mne vůbec neuspokojovala. Mým snem i přáním vždy bylo pracovat ve zdravotnictví. Proto jsem také úspěšně absolvovala zdravotní školu a při zaměstnání i požadovanou nástavbu, vyšší odbornou školu. Dalo se to při směnném provozu docela dobře zvládnout. Ale znáte to. Jako pro většinu mladých byly pro mne rozhodujícím kriteriem při výběru zaměstnání peníze. A těch bylo v supermarketu přece jen o trochu víc. A upřímně řečeno, nechtělo se mi dělat jen pomocné práce, kterými většina vystudovaných sester bez nástavby začínala. S těmito myšlenkami a povzdechem „jak je možné, že jsem u té blbé práce vydržela tak dlouho“, zamykám domovní dveře a spěchám na autobus. Stihla jsem to – jako vždycky na poslední chvíli, ale včas.

Kolega z noční směny mě už vítal mezi dveřmi.
„Kde seš Petro? Já myslel, že nepůjdu vůbec spát. Ale ani se nepřevlíkej. Dneska u kamery bude sedět Vašek. Ty se budeš rozhlížet po zákaznících na prodejních prostorách. Vašek tě na patřičné místo nasměruje, podle toho, co uvidí! A měj se, já jdu“.
„No nazdar“, přemítám jen tak pro sebe.
„Tohle lítání mezi lidma s vysílačkou v kapse a věčné dohadování – to je snad ještě horší vopruz, než zírat na obrazovku!“.
Ale nahlas ze mě vypadlo jen „Tak dobře. Začínáme v půl?“?
„Jasně, jako vždycky“, Vašek se ke mně blíží se šálkem na dálku vonící horké kávy.
„Je tak akorát čas na vypití kafe“, poznamenal.
„A pak začne frmol!“.
Podívala jsem se na něho tázavým pohledem.
„No přece slevy! Právě od dnešního rána. Výprodej letního zboží – ty nevíš?“
Teprve teď jsem si uvědomila obsah velkých cedulí před supermarketem, lákající kolemjdoucí k levnému nákupu.
„Hm. Tak to si užijeme. Známe český národ. Všichni se sem nahrnou a nechali by se i ušlapat pro pár korun, co?“.
„Proto taky bude víc zaměstnanců přímo v obchodě, víš? S tebou slouží ještě Kamila a se mnou u kamer bude ještě Vojta. Víc očí víc vidí“.
Dopíjeli jsme kávu. Společně s Kamilou jsem vyfasovala vysílačku a vyrazila nejprve do oddělení letního výprodeje. Byla tam tlačenice. Tiše jsem pozorovala nakupující.

„Bože, tak bych chtěla vědět, kam bude tamhleta baba všechna ta trička nosit“. Pozorovala jsem půl metru ode mne důchodkyni, která do připravené papírové krabice shrnula trička z poloviny regálu, aniž ji zajímala jejich velikost. V tom jsem uslyšela Vaškův hlas ve vysílačce.
„Stojíš za ní. Sleduj, jestli zaplatí!“. Bylo mi jasné, že v daném okamžiku se oba díváme na stejnou osobu. Vydala jsem se za ní. Zastavila ještě u spodního prádla, a v krabici v nákupním vozíku přibyly ještě košilky a kalhotky různých velikostí a tvarů. Na další čekající už jich mnoho nezbylo. Moji neznámou jsem sledovala až k pokladně. Ale podezření se nepotvrdilo. Vedle sebe jsem uviděla Kamilu.
„Vidíš to? Mělo by existovat nějaké omezení počtu kusů, co?, konstatovala Kamila, když žena poctivě z krabice vytahovala a u pokladny platila vybrané věci.
„Teď s tím dorazí na tržiště a prodá to tam do stánku nejméně za dvakrát tolik“, otáčím se na Kamilu a obě odcházíme do úseku potravin.
„To víš. Takhle se vydělávají peníze. Ne jako my tady. Za celý den ušoupané nohy, večer ani nevíš, jak se jmenuješ“, povzdychla Kamila.

Procházely jsme kolem pekařských výrobků. Chleba voněl na dálku, rohlíky a další pečivo nevyjímaje a na vystavené koláčky se sbíhaly sliny nejen nám.
„Jituško, nemáš hlad?“, uslyšely jsme vedle sebe ženský hlas. Žena středních let s malou holčičkou, která jen přikývla. Voňavý rohlík i s tvarohovým koláčem se ocitl v její ruce. Po chvilce skončil v jejích útrobách. Na maminku však také přišel hlad a dva koláče zkonzumovala cestou k vystaveným nápojům. Do nákupního vozíku si uložila šest housek. Kamila na mne mrkla a i já věděla, co mám dělat. Jedna plechovka coca-coly brzy zela prázdnotou. Žena ji bez rozpaků vrátila mezi ostatní. V té době jsem už hovořila s Vaškem vysílačkou. Žádala jsem jej, aby tuhle dvojici více sledoval a pro všechny případy nám i s Vojtou byl k dispozici.

Neznámá zatím obhlížela ve stojanu vystavené časopisy. Listovala v nich a rozhlížela se kolem sebe. Po chvíli v její kabelce, přehozené přes rameno, skončil nejen vzorek kosmetiky z jednoho časopisu, ale vkrátku i časopis celý.

„Mami, kup mi panenku“, ukazovala holčička u hraček na hezky oblečenou barbínku.
„“Ta je moc drahá, Jituš, víš? nemáme tolik peněz…“, snažila se maminka svoji dcerku odradit od jejího úmyslu. Ale Jituška se nechtěla jen tak vzdát. Dala se do hysterického pláče a maminka to vyřešila po svém. Barbína skončila pod jejím svetrem.
„Tak. A jdeme! Počkej, až přijdem domů. Dostaneš nářez. Takhle tady vyvádět“, táhla řvoucí Jitušku, která nic nezpozorovala, k pokladnám. Chvilku trvalo než na přičinlivou maminku došla řada. Kamila mezi tím obešla pokladní zónu a čekala za pokladnou, aby mohla ženu zadržet. Když konečně došlo k placení, Jituška konečně přestala řvát a vzpírat se. Hlas ženy jsem slyšela docela zřetelně.
„Šest housek“, vyndala je na pokladní pás.
„Je to všechno?“, zeptala se pokladní s profesionálním úsměvem.
„Ano, všechno“. Žena vytáhla z kabelky dvacetikorunu a počkala na vrácení drobných.
„A seš naše“, pomyslela jsem si a ženu v tichosti doprovodila až za pokladnu.
„Kontrola nákupu! Půjdete s námi!“. Kamila zastavila ženu i s dítětem při jejím pokusu z prodejny odejít.
„Co chcete? Nevidíte? Mám šest housek! A zaplacených!“.
„Tady to nebudem řešit. Pojdťe s námi do kanceláře! Tam zkontrolujeme váš nákup.“ V klidu i s Jituškou jsme došly před otevřené dveře kanceláře. Tam už stál i Vašek s Vojtou, jako by tušili, že jejich pomoci bude zapotřebí.
„Tak paní. Ujala jsem se slova. U pokladny jste platila šest housek, že?“, ujišťuji se.
„No, a proč se ptáte, když to víte?“.
Žena začíná reagovat podrážděně.
Účtenku na těch pár kaček nemám, netušila jsem, že ji budu potřebovat“, hájí se.
„Můžete nám ukázat obsah kabelky?“, pokračuji ve výslechu a žena bez rozpaků otevírá svoji příruční kabelku.
„Tady vysypte obsah“, ukazuji na příruční stůl a vzápětí beru do ruky časopis i se vzorkem kosmetiky.
„Kde jste vzala ten časopis?“
„Dovolte, co si to dovolujete. Ten nosím v kabelce už týden a koupila jsem ho ve stánku“.
„Ale já jsem vás viděla u stojanu, před oddělením hraček, kde jste si tenhle časopis prohlížela. Nejdříve jste z něj odstranila vzorek kosmetiky – nalistovala jsem příslušnou stránku a ukázala na místo, kam vzorek přesně zapadl. Potom jste si vzala celý časopis a všechno schovala do kabelky“.
„To není pravda!“, reaguje žena podrážděně, ale já pokračuji.
„A co schováváte pod svetrem? Ukazuji ženě na svetr, pod nímž se zřetelně rýsují obrysy malého předmětu.
„Není to zcela náhodou barbína, co se líbila vaší dceři?“
„A co snědené koláče, rohlík a vypitá cola, to vám taky nic neříká?“.
To už se do debaty zapojuje i Vašek s Vojtou.
„Máme to všechno zaznamenané na kameře, víte? Lepší by bylo se přiznat“.
„Aha, už tomu rozumím“, vzrušeně říká žena.
„Máte tady manko a na takových jako já se chcete hojit! Všechno jste si vymysleli a na mě se domluvili! Budu si na vás stěžovat, pošlu na vás televizi, to si pište!“.
Žena křičí a její řev znovu rozplakal dosud přihlížející Jitušku.
„Maminko, pojď pryč, maminko, já se bojím“, ozývá se mezi vzlyky.
„Klid paní. Přece to s vámi chceme vyřešit v pohodě. Ukažte, co máte pod svetrem“, Vaškův hlas zní rozhodně. Žena vytahuje malou barbínu.
„No, to je Jitušky! Přinesla si ji sem s sebou, že Jitu?“, obrací se na dcerku, která v pláči zmateně kýve hlavou.
Do debaty se zapojuje i Vojta.
„A to si paní myslíte, že vám to budeme věřit, když tady jsou tři svědci, kteří vás viděli, jak si tu panenku pod svetr strkáte? To přece nemůžete myslet vážně…“, snaží se po dobrém ženu přesvědčit, aby změnila svůj názor.
Ale nic se v tomto směru nemění. Naopak. Žena je stále agresivnější a její obhajoba se posléze mění v nadávky na adresu nás všech. Přitom neustále couvá z místnosti k otevřeným dveřím.
„Držet mě tu nebudete. Na to nemáte právo. A nic mi nemůžete dokázat. Všechno jste si vymysleli a na kameru zinscenovali, já nejsem žádnej blbec“.
V té době už volám na policii, protože naše snaha je marná. Znovu si přitom uvědomuji, že právě tohle je jeden z momentů, který u této práce nesnáším. Zase nás všechny čeká běhání po úřadech, možná i soudech, abychom svědeckou výpovědí vyvrátili mnohdy naivní a neuvěřitelné výmluvy nepoctivých zákazníků….

Kamila se odvrátila, aby vypsala potřebné formuláře a Vašek s Vojtou se posadili k obrazovkám kamer. Tohoto okamžiku žena bleskurychle využila. U dveří místnosti stálo opřené koště a žena mne vší silou násadou udeřila do nosu. Uvědomovala jsem si jen tekoucí krev a ukrutnou bolest a zhroutila se k zemi. Žena stačila ještě Kamile uštědřit úder pěstí do obličeje a dala se na úprk. Vašek s Vojtou ji dohonili a zadrželi za pomoci přijíždějících policistů až před supermarketem.

Moje pracovní směna tak skončila na chirurgii. Zlomený nos a pohmožděný obličej, tak zněla diagnóza. To byla to poslední kapka, po níž jsem se pevně rozhodla, že tuhle práci už prostě vykonávat nebudu.

Jednoho dne v podvečer doma zazvonil telefon. Stále jsem ještě byla v pracovní neschopnosti.
„Tady Barča“, ozvalo se na druhém konci. Sestřenice, která pracovala v eldéence jako kuchařka.
„Jak se ti daří? Slyšela jsem, žes měla v práci nějaký problém“.
S Barčou jsme se moc často nestýkaly, snad proto, že každá z nás byla zcela pracovně vytížená. Stručně jsem Barče vylíčila, o co šlo.
„Chudinko“, politovala mě.
„A nechtěla bys nastoupit u nás? Jedna sestřička odchází na mateřskou, bylo by to jen na zástup. Říkala mi to vrchní, jestli o někom nevím. To víš. Na dobu určitou se lidi nehrnou…“.
„A od kdy by to bylo?“, ptám se a dech se ve mně zastavil. Že bych také měla v životě nějakou dávku štěstí a splnil by se můj sen?
„Od příštího měsíce!“, slyším Barču a bez dalšího rozmýšlení říkám:
„Beru to – vyřiď to vrchní. Já se snad v práci nějak dohodnu!“.

Po skončení pracovní neschopnosti jsem napsala výpověď a snažila se pracovní poměr ukončit dohodou. Ale tvrdě jsem narazila.
„Zbláznila ses Petro? Víš, jak je nás málo? A zrovna tebe bych nerad ztratil! A dokonce už za čtrnáct dnů! Na to rozhodně zapomeň. Koho bych postavil za tebe? Prosím. Když si za sebe seženeš odpovídající náhradu, můžeš odejít třeba hned“, řekl mi můj šéf.
Šibal jeden. Dobře věděl, že žádnou náhradu za sebe neseženu. Jenže za dva měsíce výpověďní lhůty o místo v eldéence rozhodně přijdu…
Několik následujících nocí bylo pro mne bezesných. V léčebně dlouhodobě nemocných jsem se byla i podívat a cítila jsem, že to je právě ta práce, kterou hledám. Ale jak to vyřešit? Za týden jsem se znovu snažila svého šéfa přesvědčit, aby mne na dohodu pustil. Místo toho mně přidělil noční směnu, abych prý přišla na jiné myšlenky.

Tu noc byl krásný podzim a už do práce jsem šla s náladou na bodu mrazu. V obchodě byl poměrně klid, zákazníků kupodivu pár a já u kamery mohla v klidu přemýšlet o svém, pro mě životním problému. A pak mě to napadlo. Nejprve jsem tu myšlenku zavrhla. Ale postupem času byla čím dál tím silnější a já v ní viděla jediné východisko, jak dosáhnout svého cíle.

Po skončení noční směny, když už ostatní spoluzaměstnanci odešli, jsem zašla do oddělení elektro. Vytáhla jsem z krabice jedno z prodávaných videí, otočila se do prostor, kde jsou umístěny kamery a s videem v ruce jsem odešla. Krabici jsem provokativně ponechala na zemi, rozbalenou a prázdnou. Video jsem uschovala ve své šatně.

Ranní směna na krádež přišla brzo. Šok pro všechny byl, když ze záznamu kamery bylo jasně vidět, kdo je pachatelem. Přiznám se, že šok to byl i tak trochu pro mě. Ale moje hra už začala a já ji musela každopádně dohrát. Šéf mě nenechal ani dospat a už vyzváněl telefon, abych přišla „na kobereček“.

„Tedy Petro, taková spolehlivá pracovnice a krade? To jsem si o tobě rozhodně nemyslel. Kde máš to video? A co jsi s ním chtěla dělat? Prodat? Aspoň ho vrať, než zavolám policii, bude to pro tebe snazší“.
Přinesla jsem video ze šatny a všem ukázala, že není poškozené.
„Tady ho máte! A já si jdu sbalit věci!“, podotkla jsem, neboť mi bylo jasné, že za krádež nemohu očekávat vůbec nic jiného než okamžitý vyhazov. To vzápětí potvrdil i můj vedoucí.
„Je mi to líto Petro, ale máš okamžitou výpověď!“.
Pokud očekával nějaké slzy, mýlil se. Dokonce jsem mu za to jeho sdělení poděkovala a nechala si je vystavit i písemně.
¨Chtěla jsem odsud jenom co nejrychleji odejít a tohle mi přišlo sice jako drsná, ale nejrychlejší cesta“, vysvětlila jsem šéfovi na jeho dotaz.
„Vy neznáte to přísloví, že pod svícnem bývá tma?“, pokračovala jsem.
„Vidíte. Zase se potvrdilo, že je to pravda, i když vícekrát v životě už to na vlastní kůži zkoušet nebudu. Kdyby někdo z personálu chtěl skutečně krást, měl by k tomu tisíce příležitostí a vůbec by se na to nepřišlo, to přece víte sám, že?“, řekla jsem s ulehčením, když už jsem měla písemný vyhazov v kapse. Šéf se na mne zahleděl pátravýma očima, ale mlčel. Zřejmě také věděl své. Poděkovala jsem všem za spolupráci a na výsost spokojená jsem došla až domů.

Tohle nevšední ukončení pracovního poměru mne sice stálo kromě mnoha psychických sil i vysokou pokutu, kterou jsem zaplatila při šetření události policistům, ale nelitovala jsem ničeho. Docílila jsem splnění svého snu.

Nastoupila jsem do eldéenky, kde se naštěstí na moji minulost nikdo nezeptal.

přidáno 31.07.2008 - 17:27
Děkuji všem za krásné komentáře a absolutní hodnocení. Vždycky to potěší a přinese další síly k tomu, aby se zase zrodila nějaká podobně povedená povídka ze života.
přidáno 31.07.2008 - 11:45
ztotožnuji se s tím, co napsala kitty24!
napínavé, kvalita jako vždy!!!
přidáno 30.07.2008 - 13:07
Tebe váženě ráda čtu! Pokaždé se začtu tak, že nevnímám okolí....KRÁSA
přidáno 29.07.2008 - 09:51
Přiznám se, že jsem konec trochu tušila :-) Ale bylo to dobře napsané, tak akorát dlouhé..jako povídka ze života (?) přesné.
přidáno 29.07.2008 - 09:49
Heh, jsem myslela že to skončí vraždouXD
přidáno 29.07.2008 - 09:03
jako vždycky skvělý příběh s koncem, co by asi nikdo nečekal...
přidáno 29.07.2008 - 01:26
skvěle napsané, jako vždycky ,a ten konec je docela šokující, ze začátku mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
POD SVÍCNEM BÝVÁ TMA : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : NEBYLA TO CELÁ ŽENSKÁ
Předchozí dílo autora : NEZAPOMENUTELNÉ PATNÁCTINY

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato, shane, Zitra
» narozeniny
princeznacarodejkaZ [13], black.heart [13], Adrianne Nesser [13], Werushe [13], Delivery [13], Me and you and all the others [13], Tamir [13], lilie [10]
» řekli o sobě
Dívka v modrém řekla o milancholik :
je v mém srdci ať už s ním, či bdím... pořád nevím, kde se stala ta úplně největší a nejposlednější chyba.. Ale asi o tom život je.. ach ty texty ach ty melodie... při tech vážně srdce prudce bije...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku