Že jsem tehdy nejel radši do Přerova

Kráčel jsem ulicí, 
zamyšlen asi, 
nevnímaje, zda jsem jinde, či tady.  
Šla proti, culící. 
Havraní vlasy 
ovívaly její triko i vnady. 

Magnety v košících, 
docela jistě. 
Absolutně nešlo strhnout z nich oči. 
Bylo to v Košicích, 
podivném místě. 
Testosteron měl jsem v krvi i moči. 

Nebyl jsem v pořádku, 
omámen z pekla? 
Jevil jsem se zřejmě trochu zbloudile.  
Píši to po řádku. 
Pak na mě štěkla: 
"Co si to o sobě myslíš? Loudile!" 

Teď loudím "evrydej", 
povolit uzdu. 
Dvacet roků řetěz chléb je můj denní. 
Trochu klid jen mi dej, 
furt říkám: "Už jdu.",
slečně, která dávno slečnou už není...