Přítel můj lihový

Až se mě budou ptát,
co mám na tobě rád,
tak řeknu, ať počkají,
ať se mě takhle neptají,

že inspirace chybí mi,
tak do sklenice nalij mi,
rudý odstín, jež není krev
a řeknu ti to nazpaměť.

Není to tak, že neznám své city,
ale ony se se ztrácející tekutinou mění,
a ač jsem už značně nepřítomný,
tak ještě trochu přilej mi.

Říkáš, ať přestanu,
že se ti to pití hnusí,
jakmile s tím však skoncuji,
existence tvá mě udusí.

Proto-li, miláčku,
mám býti dáreček tvůj,
tak přilej mi trochu ze džbánku,
a už mi tu netrucuj.

Abych se k vaší otázce vrátit směl,
tak řeknu vám ten paradox,
i když nevím, zda bych měl.

Je to totiž jinak, než-li to vypadá,
ten, kdo trápí mě na duši,
se za kamaráda vydává.

Muj tekutý kamarád,
co v momentě změní se v podrazáka,
ty jsi mi to všechno překazil,
tak zajdu ještě na panáka.

Takhle já si tady žiju, v duši moji prohnilé,
jednou mám v tom zcela jasno, 
druhý den mě trápení nemine.

Jak už asi správně tušíš,
ten, koho mám ve své duši,
je se mnou ve dne noci,
ten, co mi dává v noci radost,
a ráno mi do hlavy buší.

Proto, pokud bych vybrat si měl,
slušně ti naznačím,
že mám vše, co jsem chtěl,
a i když to tak zrovna nevypadá,
přítel můj lihový mi teď kryje záda.