De profundis

Když nejde to už dál a všechno zní jen hluše,
vstup do hlubin své překrásné duše,
tam se do klubíčka stoč
a přestaň ptát se smutně Proč?

Pak udělej si procházku
po všech jejích cestách.
Narazíš tam na lásku,
na jezírka co koupají se v hvězdách,
ze stovek pocitů tam ochutnávat smíš -
je jeden krásnější než druhý
a když kterýkoli okusíš,
pohoupá tě mezi proužky duhy.

Máš v sobě celá moře něhy,
která mají svoje břehy
fantazií poseté.
A když se noha do ní zaplete,
stačí fantazii jenom pohladit.
Víš, co se potom bude dít?
Ona udělá ti cestu,
co vede přímo ke stu
písní, básní, pohádek,
ke spoustě krásných hádanek.

Tak polož se do heboučkého mechu,
co utkalo jej štěstí z tichých vzdechů,
pod hlavu si teplý vánek dej
a na hádanky se svou duší hrej.

Tedy ptám se duše tebe, existuje nebe?
Ano, stále, v jakékoli době. Každý má ho přece v sobě.

Kolik střípků štěstí vlastním, je ti známo?
Střípky žádné, vždyť jsi štěstí samo.

Má mě někdo doopravdy rád?
Jistě, ten kdo ti dává a nechce nic brát.

Bude rozum mít vždy slovo poslední?
Ne. Ta krásná touha, která v tobě zní.

Komu vlastně patří srdce moje, kdo v něm víří nepokoje?
Psss, tu odpověď ti zašeptají vlastní rty,
až však budeš ve svém nitru jenom ty.
Teď toulají se v tobě také básně
a i když možná znějí krásně,
neměly by pravdu znát.
Rozmyslet se nejdřív musíš nastokrát.

Teď duše, srdce, řekněte, kdy všechno ve mně rozkvete?
Ty už křídla svoje naladěná máš,
i když to možná ještě nevnímáš
stačit bude tón jen jediný,
krátký, snad pouze na půl vteřiny
co na srdce ti brnkne tiše, avšak jasně
a v tobě rozezní se symfonické básně‎.

Ta nádherná hudba pronikne ti všude,
z nejistoty, váhání se náhle stane jisté
a na rty i na duši tě líbat bude
už jenom štěstí křišťálově čisté.