MERMOMOCÍ

Útočím na svou ješitnost
je jí dosti možná i dosti.
Plavu v řece podivností.
Singularita posunuta do
rozporu, prostě stále, znovu.
Co jen mohu nastavím ti
nohu, spadneš na zem jako
zcela pozoruhodný blázen.

Jsou tu saze, jsou tak bíle.
Je jim blaze, vezmu si brýle.
Vidím v nich lidi, co se už neprobudí.
Jen tak tam spí, jsou celí posunuti.
Do jiné reality, jiný svět tak nevidí.
Jsou daleko pryč, odejmuti od lidí.

Poslední to nevědí že byli ti co
už po nich nikdo nejde, prázdnost
vzejde. Nikam se nejde jen si tu tak
ledabyle existuje, stále někam plujeme.
Jsou tu toho závěje, nevstupuj nevystoupíš.

Ta šeď vidím ji tu hned, černobílý
film. Natočený v kulisách nějaké
probíhající války je jich tu dosti, jen
jakou si vybrat. Třeba tu co jim
ruce mačetami odsekaly. A ti ostatní
co měli té genocidě zabránit, jen schováni
v tancích na tu hrůzu koukaly. Takový je
ten svět. Afriku ať vezme, třeba čert.

Všude negativní pozitivní krev. Jsem zalit
září negativních emocí, jako nepostradatelnou
nemocí. Je mi z tebe zle, jeden na druhého řve.
Třetí čtvrtému oči prsty vydloubl, vložil do svých
úst a do ksichtu mu je zpět po té vyprsknul. To je
svět zahalen, tak temným plédem rudým, zcela hnusným.

Slunce neprosvítí, realita v jiném hávu.
Je tak hutná, svalnatá a prudká. Dána do
portálu, podívej se na ni, tváří se jakoby nic.
Otoč list, jdi pryč utíkej, už nic neříkej, nikdo
tě neposlouchá. Svou píseň neproniknutelnou,
tu si zrovna v tuto chvíli, pošetile bezmezně brouká.