Další kousek z dětství sedmi černokněžnic, vnučkách Paní Plání Zapomnění.
přidáno 19.11.2018
hodnoceno 0
čteno 24(4)
posláno 0
           Jsou tři.
          Dva muži a temný elf. Pomalu a opatrně postupovali svahem na protějším kopci vzhůru a snažili se být v husté mlze nenápadní. Zavřela jsem oči a soustředila se na ně svým vnitřním zrakem, tři rudé, mihotavé skvrny mezi zelenými sloupy. Náhle všichni ztuhli a přitiskli se ke kmenům stromů, u kterých stáli. O vteřinu později se ke mně doneslo zapraskání větve, na kterou jeden z nich šlápl. Tělem mi projela vlna žáru a příjemného svrbění.
          Lov.
          Už pro ně nebylo cesty zpět, mé tělo vystřelilo nahromaděným napětím kupředu mnohem rychleji, než má mysl dokázala stíhat. V jednu chvíli jsem je pozorovala přes údolí, v druhé jsem stála za stromem. O strom vedle jsem viděla mužova záda.
           Kořist.
          V dalším okamžiku jsem stála za ním, prsty levé ruky jsem mu zarazila zezadu do krku, druhé do ledvin. Na konečcích prstů vyrašila chapadla, protrhla kůži a během okamžiku prorostla do každé jeho buňky. Jsi můj, pomyslela jsem si. Chapadla z něho vyrvala vzpomínky a proměnila jeho tělo v popel, mateřské znamínko na rameni zaplálo příjemným chladem, jak jím jeho duše prošla. Zvedla jsme hlavu, právě včas. Druhý muž měl jemnější smysly, než jsem čekala, a stihl strhnout luk a namířit na mě šíp. Ruka se mu u toho chvěla.
          „Co jsi zač?“ zavrčel a při pohledu na mě zaváhal. Vypadat jako sedmiletá holčička má spoustu výhod.
          „Ani hnout!“ zašeptala jsem a vyslala ten příkaz do jeho mysli. Oči se mu rozšířily hrůzou. Viděla jsem mu na nich, že bojuje a ze všech sil se snaží uvolnit tětivu. Uvolněně jsem k němu došla a pohladila ho po tváři.
          „Neboj se, bolí to jen okamžik,“ pošeptala jsem mu a vrazila mu dlaň pod hrudní kost, znaménko znovu zaplálo chladem. Jak se jeho tělo proměnilo v popel, luk vystřelil. Sakra, na tohle jsem zapomněla, napadlo mě a chtěla jsem se rozhlédnout, kde je ten elf, ale v tu samou chvíli mě něco ze strany udeřilo do hrudi a hodilo mnou na strom.
          Bolest.
          Smála bych se, kdybych neměla vyražený dech. Tak dlouho jsem ji necítila, že jsem skoro zapomněla, jaké to je. Tupé pulzování mezi žebry, podél páteře a zezadu na hlavě spolu se svěděním mateřského znaménka mi napovídalo, že regenerace jede naplno. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu, aby zjistila, kdo mě do tohohle stavu dokázal dostat. Byl to ten temný elf, v každé ruce měl nějakou černou, mihotající se kouli. Podle vzpomínek těch dvou to měla být temná magie. Přinutit tělo k pohybu bylo mnohem těžší, než jsem čekala, ale dokázala jsem vstát a zadívat se mu do očí.
          „Na kolena!“ vykřikla jsem. Chtěla jsem mu dát podobný příkaz, jako prve tomu lukostřelci, ale narazila jsem na odpor. Než jsem mohla zkusit prorazit nebo najít jinou cestu, jeho ruce se pohnuly a hrudí mi projely plameny bolesti... a znovu jsem letěla vzduchem. Už podruhé jsem cítila náraz svých zad na strom, až jsem lapala po dechu. Jak jsem tam ležela, mateřské znaménko začalo mě pálit jako oheň, to jím proudila moc, která živila moji regeneraci.
          „Hej, jsi tuhá?“ ucítila jsem, že do mě něčím šťouchá. Nadechla jsem se, zabublalo to. Poslepu jsem uvolnila vlnu surové moci přímo před sebe a odhodila ho od sebe. Hned potom jsem vztyčila bariéru. Snad to vydrží těch pár chvil, než se mi zahojí vnitřek, pomyslela jsem si. Kousala jsem se při tom do rtů, abych nekřičela bolestí.
          To mě chce to znaménko sežrat zaživa?
           Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy vystřelil další kouzlo, tentokrát paprsek temné mlhy. Protrhl mou bariéru, jako by tam ani nebyla, prošel mi skrz levou polovinu hrudi, strhl mě k zemi a připíchl mě ke kořenům.
          Bolest…
          Strach…
          Pootevřela jsem oči. Ležela jsem ve tmě, ve které zářily hvězdy nezemským světlem. Byla jsem schoulená, bylo mi tam teplo a hezky. Celé tělo nejspíš křičelo bolestí, ale mysl ji laskavě filtrovala. Jediné, co jsem vnímala ve své mysli kromě hvězd, bylo dohasínající ohniště mateřského znaménka.
          Takové to je? Takhle se cítí, když se rozpadají před mýma očima na popel? Když je posílám na Pláně Zapomnění?
          Chtělo se mi zavřít oči a spát. Hvězdy začaly pohasínat, tma zhoustla a začaly z ní vystupovat tvary. Jeden z nich přese mě něco přehodil, bylo to měkké a vonělo to po jasmínu. Poznala jsem svoji přikrývku a vděčně se do ní zachumlala. Zavřela jsem oči, cesta na Pláně Zapomnění je dlouhá a já byla tak unavená… poslední uhlík pohasl.
          Ať mě perutě noci nesou.
          Možná jsem na chvíli usnula, pak mě něco nečekaně pohladilo po vlasech.
          Babi?
          Tma okolo mě začala řídnout, najednou mi byla zima. Pak přišla bolest a uvědomění, že ještě žiju. Mysl se probrala ze snové strnulosti a začala opět pracovat.
          „Kineto!“ zakřičela jsem v myšlenkách tak silně, jak jenom jsem dokázala.
          „Pořád naživu? Zatraceně, ty jsi mi ale malá odolná…“ nejspíš by ještě něco dodal, ale nedostal příležitost. Zaslechla jsem, jak do lesního jehličí dopadlo tělo.
           „Kinet?“ zašeptala jsem chrčivě. Ihned jsem se za to proklela, jak mi v hrudi explodovala bolest.
           „Ty vypadáš,“ ušklíbla se podle hlasu. Vzala mě za ruku a políbila mě na tvář. Rty měla studené jako smrt. Ostře jsem se nadechla, jak z uhlíků povstal nový plamen a regenerace naskočila naplno. Před očima se mi zatmělo a nejspíš jsem na okamžik bolestí omdlela.
          „Lepší?“ zeptala se po nekonečné době Kineta odkudsi shora. Vytáhla jsem se do sedu a snažila se zadržet slzy, které mi stékaly po tváři.
          Žiju.
          „Avet? Jsi… v pořádku?“ položila mi ruku na rameno. Objala jsem ji a neměla jsem slov… raději jsem jí poslala myšlenku. Přitiskla se ke mně ještě pevněji.
           „Promiň, že mi to tak trvalo,“ zamumlala. Vrhla jsem kradmý pohled na její rameno, její znaménko plálo jako slunce, vůbec se nešetřila, aby mi přišla na pomoc.
          „Udělala jsi, cos mohla. Děkuju.“ Chvíli bylo ticho. Pak jsem ji pustila a postavila se na nohy.
          „Chci jeho vzpomínky,“ řekla jsem, možná trochu ostřeji, než bych chtěla.
          „Jasně, za ty dva, cos tu zabila předtím,“ ušklíbla se a založila si ruce v bok.
          „Hej, je to jeden za jednoho.“
          „Chceš je nebo ne?“ založila si ruce na hrudi, na tváři zdánlivě nevinný úsměv.
           „Jo… chci…“ zamumlala jsem. Udělala krok ke mně a položila mi čelo na čelo, obě jsme zavřely oči.
          Sdílení vzpomínek je velmi osobní věc i pro nás. Třebaže se naše mysli dokáží spojit jako části jednoho celku, vzpomínky jsou soukromý koutek. Ostatní tam nemohou bez mého svolení. Otevřít svoje nitro druhému hlava vždy vnímá jako hrozbu (to nemám ze své hlavy, vypůjčila jsem si to od jednoho zamilovaného) a to i v případě, že ten někdo je má sestra.
          Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří a podvědomé přání, abych se propadla. Pokaždé se studem červenám až za ušima. Hádala jsem, že Kinetino srdce vynechalo pár úderů, podle toho, jak jí na čele vyrazil pot a kolena se jí roztřásla.
          Ledově mrazivé chapadlo projelo mými vzpomínkami jako nůž máslem a uchvátilo dvě, které jsem mu hodila do cesty. Potom přišel okamžik bodavého strachu… jestli se pohne kamkoliv kromě východu, bude z toho boj na život a na smrt. Přišlo mi, že váhala snad věčnost, ale opatrně se začala stahovat.
          Na druhé straně jsem cítila, jak se moje vědomí, v její mysli proud žhavého popela, prohnal skrz její vědomí a sáhl do vzpomínek… čekala tam jedna na mě, pečlivě zabalená. Teď pozorovala pro změnu ona mě. Je to to největší pokušení, které si lze představit. Stovky a tisíce životů, miliony vzpomínek, všechno na dosah ruky… a život nebo smrt, pokud se po nich pokusím sáhnout. Stejně pomalu a neochotně jako ona jsem se začala stahovat.
          Otevřela jsem oči a zadívala se na mrtvé elfovo tělo. Kůže mě v místech zásahu po jeho kouzlech ještě pořád svědila. Jestli tohle dokázal udělat jeden… představila jsem si, kdyby takových jako on přišlo víc. Kdyby přišli, aby lovili oni nás… otřásla jsem se hrůzou.
          Ne, to nedovolím.
          Za žádnou cenu.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde psaní básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku