přidáno 19.11.2017
hodnoceno 2
čteno 48(8)
posláno 0
23. září roku 1 926 po Tichu
Pomezí Féb a Hranice


Hranice - Den první
Jmenuji se Světozar Loučník, mám důležité poslání a jsem téměř na místě.

Mnoho měsíců jsem putoval ze severu na jih, kde nemám vykonat ničeho menšího než poodhalit největší záhadu Jihu. Záhadu, která nedala spát celým generacím králů, mocnářů, úředníků, vojáků a hlavně – obyčejným lidem. Dobře, konkrétně mám hlavně sbírat informace a případné důkazy, z nichž následně vyvodím závěrečnou zprávu. Sám nicméně nemyslím na nic menšího než na její úplné odhalení.

V těchto osobních poznámkách si myslím mohu vyjádřit svou jistotu tím, že v současné době by povolanějšího člověka nešlo povolat. Ano, je možné, že někde tam, možná na nekonečných pláních Telvanotu, se nachází dobrodruh většího formátu než Světozar. Ale já se přiznám; silně o tom pochybuji. Koneckonců, svou reputaci buduji od svého brzkého mládí.

Sám král Motvahu Naelhen třetí mě pověřil tím úkolem. Návštěva neskutečných síní PranVuru ostatně spořádala mnoho týdnů času už tak dlouhé cesty a sama o sobě by vydala na knihu. (poznámka pro sebe: nešlo by sepsat další román z těch událostí? „Výzva krále“ nebo podobně?)

Dozajista to bylo právě po mé úspěšné misi na ostrově Kled, ano. Právem jsem ohromil jak veřejnost, tak odbornou komunitu okolo záhadologie. I tamní případ jsem vyřešil. Sám. Ale to je minulost. Přede mnou je úkol největší.

A tak jsem zde. Stojím (spíše sedím) před pomyslnými branami do Hranice. Tam kde končí nádherná země Féb a kde začíná páchnout prokletí. Už teď, jako by mi na téměř neznatelné úrovni dráždila nos nějaká zlá moc. Možná je to pouze pocit, možná ne. Po mém boku každopádně cestuje neochvějná Lutona Anra. Ona je Splétačka, a to vám říkám, jednou z ní může být Inspirátorka, jakou Meadrot zažije jednou za několik staletí! Věřím jejím schopnostem i tomu, že Spojenci poslali toho nejlepšího, koho mohli. Čekala na mne v Jiholci, posledním velkém fébském městě před Hranicí. Po pěti dnech cesty konstatuji s klidným svědomím, že Lutona bude neocenitelná síla a pomoc. Má všechny vlastnosti potřebné pro plnění našeho úkolu. A je s ní sranda, což je rovněž neocenitelné (koukám na tebe, Olvachu!).

Bezprostřední okolí Hranice je... nečekaně klidné. A krásné, svým způsobem. Zanedlouho vstoupíme do hlubokých hvozdů. Podnebí je slunečné a stabilní. Uvědomíme-li si, že Hranice je hranicí opravdovou, a sice mezi Stramorem a Deštnými horami, je zřej-


„Kdy přestaneš psát a rozhlédneš se kolem sebe?“ přerušil ho mladý, žensky jemný a milý hlas. Usmál se na Lutonu, jako na rozkaz zaklapl tlustý zápisník a zastrčil do něj krátkou tužku. Její krásné tváři rámované dlouhými, kaštanovými, kudrnatými vlasy a hlubokým modrým očím nedokázal odmlouvat.
      „Ale já se rozhlížel! Zrovna jsem zachycoval místní krajinu, podnebí a...“
      „Sleduji tě, Zare. Píšeš a mumláš si u toho, nevychutnáváš ten moment,“ řekla Lutona až lítostivě a opět se rozhlédla po vzdálených hřebenech halených v husté mlze. „Už brzo budem uvnitř…“
      „Máš pravdu,“ usmál se na ni. „Tohle poprvé si pojďme vychutnat.“ Světozar byl muž menšího vzrůstu a vypadal jako někdo, kdo o sebe rád pečuje. Měl černé husté vlasy, hnědé zvědavé oči a hranatý obličej. Vždy nosil hnědý, praktický, cestovní kabátec s prodlouženou koženou suknicí, který považoval za součást své osobnosti.
      „Vychutnat?“ utrousil jejich kočí. Jacek se jmenoval. „Už aby sme tam byli, to vám říkám, už aby sme tam byli!“ Ještě povzbudil energické hnědáky. Les se chystal je obklopit, hory zacházely za koruny stromů.
      Jeli na malém furgonu bez plachty, který byl tažen dvěma koni. Jízda to byla svižná a z dobrého důvodu. Do Hranataru je potřeba dorazit před setměním. Každý, kdo tam jede, si tento bod dobře naplánuje. Pokud se něco zkomplikuje a tam je blíže než zpátky, třeba i uštvání koně je přijatelné řešení. Město leží tak daleko, aby cesta Hraničními lesy zabrala právě tolik času. Ne dost blízko, aby to byla klidná výprava, ne dost daleko, aby to bylo nemožné. Nikdo nechce zůstat venku, jak Jacek neustále připomínal.
      „Pane Jacku, jak dlouho musíte vykonávat tuto práci?“ otázal se ho Světozar.
      „Další čtyři roky, mocnej pane,“ přiznal.
      „A za co že vás to sem poslali?“ vyzvídal.
      „Ále, za okrádání radnice v Jiholci. Možná sem trochu krátil daně, když sem se snažil podnikat… Chtěl jsem do vězení, ne sem,“ ukončil to rozhodně.
      „Ale nic jste nikdy neviděl? To nemusí být špatná práce.“
      „Ne, ze mě nic nedostanete! Ta práce není bezpečná. Sami uvidíte v Hranataru. Zanedlouho město uvidíte.“ Mávl rukou a věnoval se cestě před nimi. Za těch pět dní z něj víc nedostali. Světozar se obával, zda budou lidé v cíli snad o trochu sdílnější. Strach samotný nic neprokazuje – mohlo se stále jednat o folklór, mýtus živený lidmi samotnými. Tomu ale sám nevěřil.
      „Cítíš něco?“ zeptal se Lutony tak, aby Jacek nic neslyšel.
      „Ano. Je zde určitá energie, kterou jsem nikdy předtím necítila. Napětí…“ zavřela oči a svraštila obočí, „jako pavučina pokrývající všechno. Ale není to nic silného, nic co by mi mohlo něco prozradit.“ Omluvně zamrkala na Světozara.
      „To pro teď naprosto stačí. Pokud říkáš, že tu něco je, něco tu je.“ Ostražitě se rozhlížel po lese, který byl stále hustší a hustší. „Uvidíme, až budeme hlouběji v lese.“ Kromě hlavní, vcelku dobře udržované široké cesty, po které uháněli, nebylo nikde nic. A stromy byly stále větší. Působily starodávně, nedotčeně.

          [ * * * ]

Bezpečně před západem slunce se blížili k městu. To už všude stály stromy tak velké, až působily nepřirozeně. Les to byl neprostupný a přes bezpočetná patra hustých listnatých větví a přerostlých keřů nepropouštěl příliš světla. Kolem cesty byly pravidelně rozmístěny cedule značící vzdálenost k městu v honech. Když byli na místě, jako první si všimli bílo-šedé zdi.
      Byla to standardní zeď s cimbuřím a pravidelně vyřezanými výklenky pro vrhání oleje a dalších obranných prvků. To, co se tyčilo za ní, bylo od standardního velice vzdálené. Nad kamennou zdí se tyčila palisáda. Obrovská palisáda z mohutných, tmavě hnědých, celých kmenů. Na vrcholu šlo rozlišit nepatrné špičky helem. Také bylo vidět pravidelně rozmístěné erbovní znaky města; před vyobrazenou palisádou byl uprostřed čtvercový štít, nalevo dlouhý luk a napravo meč. Jak se blížili, zem se otřásla a před nimi se začala zvedat dřevěná brána. Byla vyrobena z ještě širších kmenů než zbytek palisády. Každý gigantický kůl byl zašpičatěn do ostrého zubu. Kolem místa, kam zuby zapadaly, bylo něco, co by šlo popsat jako dodatečné mechanické zámky. I tak mezi každým čtvercovým zámkem bylo dost místa, aby tam projelo několik vozů.
      „Emmm… to je velká, velká, VELKÁ zeď,“ trousil ze sebe Světozar ohromeně, když minuli první linii a tyčila se nad ním palisáda. „Opravdu je to tak zlé?”
      „Jak pořád říkám. Nemá to cenu dokud sami neuviděj,“ kroutil hlavou Jacek. Cestovatelé na sebe pohlédli. Lutona vypadala stejně ohromeně.
      „Ta má tak… padesát stop, Zare?“ zeptala se a dál otáčela hlavou, aby vstřebala tu velikost.
      „E-e-e,“ zarazil jejich odhady Jacek. „Sedmdesát stop plus mínus.“ Místo odpovědi oba hluboce vydechli. Jestli Hranatar Světozara zajímal, teď ho touha poznávat, zapisovat, pozorovat a poslouchat naprosto spolkla. Musel tam být a hned. Potřeboval vědět.
      „Á, koukněte se, už na vás čeká starosta,“ ukazoval kočí na skupinku lidí a skoro vůbec nezpomaloval koně. Furgon zastavil až za bránou a tím se zvedl nějaký ten prach. Záhadolog seskočil se svým zavazadlem a pomohl kolegyni. Chtěl se rozloučit s dobrým kočím z donucení Jackem, ten ale práskl do otěží a zmizel v dalším prachu. Otočili se na podpatcích a s připravenými úsměvy čekali, až se vzduch pročistí.
      Starosta, ten uprostřed hloučku, vypadal jako milý chlapík, usmíval se na celé kolo a rozpřáhl ruce na přivítanou. Byl plešatý, oholený a oděný do typické fébské tuniky červené barvy. Ta byla od rukávů až na ramena bohatě prošívána bohatou nití zlaté barvy. Na krku měl stříbrný řetěz se znakem města. Jinak ten muž působil velmi nevýznamně. Vedle něho stála skromně oděná žena ve středním věku, pravděpodobně jeho choť a za nimi tři úředníkům podobní páni. Všechny obklopoval tucet vojáků v plné výzbroji s dlouhými kopími a čtvercovými štíty.
      „Vítejte! Pane Světozare,“ potřásl mu starosta rukou, „paní Lutono, srdečně Vás vítám v Hranataru,“ políbil jí ruku. Lutona vystřihla decentní pukrlátko. „Mé jméno je Západ Ralein a jsem starostou tohoto dočista proklatého místa,“ pronášel vřele a nešetřil úsměvem. Nad nimi něco hlasitě trhlo, oba nově příchozí se lekli a pohlédli vzhůru. Čelisti brány se zavíraly. „Prosím, pojďme dovnitř. Eriku, vemte někdo ta zavazadla, notak! To víte, neradi necháváme bránu otevřenou déle, než je nutné, i za dne,“ smál se Západ, jako by řekl kameňák. „Se všemi vás samozřejmě seznámím, ale to nechme dovnitř.“ Jeho optimismus byl neuvěřitelný. Cestovatelé se usmívali na ostatní a následovali Západa, který nekompromisně razil cestu přímo do nejširší ulice. Vojáci je až na tři opustili.
      Světozar měl možnost si konečně prohlédnout Hranatar, ale těšil se na procházku městem dle svého tempa. Několik věcí pochopil okamžitě; vnitřní palisáda je kruhového tvaru, tedy nejvhodnějšího pro rozložení obrany. Jakékoliv budovy jsou postaveny dál od zdí. Všechny budovy jsou uniformně podobné bez doteků zbytečné kreativity. Ulice jsou vždy pravoúhlé. Všude je čisto. Řád. Slunce zapadalo.
      „Město Hranatar bylo založeno roku třináct set sedmdesát osm,“ promlouval k nim Západ během chůze. „K tomuto měsíci má pět tisíc pět set čtyřicet sedm stálých obyvatel.“ Tolik? pomyslel si badatel. „Na všechno zde klademe vysoké nároky. Pokud zde někdo chce být kýmkoliv jiným než vojákem, musí se setsakramentsky snažit a stát se nejlepším. Není zde jediného neužitečného člověka bez místa. Každý plní svou roli.“
      „Pokud je život zde tak nebezpečný, proč lidé prostě neutečou? To se nestává?“
      „Až na několik případů se to nestává,“ vrtěl hlavou Západ.
      „Jak si to vysvětlujete?“ zeptala se Lutona a najednou něco ucítila, až sebou lehce trhla. Světozar to na ní poznal, ale ona mu jen pokynula nenápadně rukou, že je vše v pořádku.
      „To je jednoduché,“ zazubil se starosta, který si ničeho nevšiml. „Když žijete v Hranataru, jste důležití. Přímo nepostradatelní. Můžete se spolehnout na ostatní a oni zase na vás. Je to společný nepřítel, který z nás dělá to co jsme. Jsme silní.“ Zněl přesvědčivě. „Vidím vám oboum ten oheň v očích, touhu zeptat se kdo je ten nepřítel. Dozvíte se vše.“ Kráčeli ulicí mezi vysokými domy k něčemu, bez čeho se fébské město neobejde - k radnici.
      Její mohutná věž byla uzpůsobena k obraně. Na každém ze tří pater chodili lukostřelci. Stráže stáli i u hlavního vchodu. Obří okna byla zamřížována a na proražení okenic by bylo zapotřebí obřího beranidla. „Radnice - pevnost…“ zamumlal badatel k Lutoně.
      „Zdá se, že město je pevnost, a stejně tak každá budova sama pro sebe,“ uvažovala. Opět něco ucítila, ale nedokázala určit co. Nejlépe by to popsala prostým slovem „změna“.
      Prošli mohutnými dvoukřídlými dveřmi do velkého sálu. Na každé straně bylo schodiště a oni se vydali tím napravo. Vešli do chodby plné dveří. Když je Západ zavedl na konec chodby a zavřeli se dveře, konečně se zastavili. To už tam stáli bez stráží. Nacházeli se v bohatě zdobené místnosti zařízené k rozhovorům u masivního stolu.
      „Takže tedy, ještě jednou vás vítáme. Tito tři muži jsou zleva Kosma, Erik a Ralvod.“ Všichni se začali formálně vítat a představovat. Ti tři si byli velmi podobní, bez vlasů, bez vousů, bez výrazných rysů. „Jsou to úředníci každým coulem. Uvidíte je se mnou nejspíš pokaždé. Oni a má žena jsou pro chod města nepostradatelní. Na Kosmu se obraťte v přípa…“
      „Ale drahý,“ přerušila ho něžně Radna, nízká, dlouhovlasá černovláska s milou tváří. „Budeme mít dost času zatěžovat hosty podrobnostmi později. Teď se posaďme, za chvíli nám přinesou rakytníkový čaj. Povězte nám, jak na vás město zapůsobilo?“
      Když obsadili velká, měkká křesla kolem stolu, začala Lutona. „Mluvím za nás oba, když řeknu, že jsme ohromeni, paní Radno. Měla jsem možnost v knihovně Mukry vyhledat několik knih zmiňujících Hranatar, ale těch pár informací neodrazilo skutečnost.“
      „Ani já jsem nenašel nic podrobného. Dokonce si troufám říct, že ostatní národy si vybraly zdejší místo ignorovat,“ souhlasil Světozar.
      „V tom máte rozhodně pravdu. A my ten nezájem cítíme. Dokonce i Féby nám posílají jenom to nejnutnější,“ řekl starosta.
      „To se ale může změnit!“ vyhrkl Světozar. „Hodlám vydat knihu, kde popřu fámy a uvedu pravdu, pane Západe! Udělám to, co se mělo stát už dávno.“
      „Budete v tom mít veškerou naši podporu,“ ujistil ho. „Ralvode?“
      „Jistě, kdykoliv bude pan Světozar či paní Lutona chtít, dovedu je do knihovny a rád je provedu. Budou mít k dispozici také veškerá čísla. Vedeme rozsáhlé záznamy o veškerých činnostech,“ kývl úředník.
      „Děkuji vám. Knihovna bude jistě užitečný zdroj. Ale ohledně…“ Zaklepání. Vešly dvě mladší dívky s tácy a čaji. Když vše rozdaly, s poklonou zase odešly.
      „Eriku? Vy dostanete za úkol našim hostům ukázat prostory žlutých jeskyní, až se rozejdeme. To,“ pohlédl na badatele, „bude dobrý začátek pro zodpovězení tíživých otázek.“
      „Ale pane, jsem očekáván na inspekci nových východních stájí,“ zakňoural Erik pisklavým hlasem.
      „Nic se neděje, nahradí vás Kosma nebo tím někoho pověří. Prioritou budou naši hosté. Nyní se zeptám vás, paní Lutono.“ Prvně se ale starosta důležitě a dlouze napil voňavého čaje. Ve Světozarovi mezitím vřela nedočkavost a pral se s nutkáním utéct mezi obyčejné lidi a začít se ptát. Lutona vypadala naprosto spokojeně a klidně. „Ve stručném dopisování s vaším velením jsem se dozvěděl, že byste měla mít… dar. Přiznám se, strukturám té instituce nerozumím. Předpokládám ale, že vyloženě Nadaná nejste, že ano?“ zvedl obočí.
      „Nadaná ne, pane. To bych samozřejmě skončila na popravišti,“ zahihňala se. „Spojenci Meadrotu pro takové věci opravdu nemají pochopení. Lidem jako jsem já říkáme Splétači. Je to také určité nadání, s malým n,“ zdvihla prst. „V zásadě jsem schopna vycítit magii. Není to úplně vědomá schopnost, ale za správných podmínek mohu splétat, jak tomu říkáme, co se zhruba stalo na místě činu. Také mohu vycítit podstatu magie. To, co zjistím se vždy liší. Někdy jsem schopná z místa číst jako z otevřené knihy. Jindy ne. Za předpokladu, že váš problém má podstatu v magických energiích, měla bych být schopna pomoci panu Světozarovi,“ zaculila se směrem k němu, ale kratičce se zamračila a on přestal ťukat prsty o stůl, „se sestavením závěrečné zprávy.“
      „Výborně, to je krásné vysvětlení a pro teď zcela dostačující. Děkuji vám.“ Všichni se napili čaje. „Pana Světozara určitě potěší, že na otázku, co se kolem Hranataru děje, najde dostatek odpovědí. Všichni tu máme zážitky,“ zvážněl. „Dám vám seznam lidí, za kterými by bylo dobré zajít jako první. Pochopte ale prosím, že pro mnohé to není snadné. Musím vás proto požádat, aby rozhovory byly… citlivé.“
      „Samozřejmě, pane starosto. Na to se můžete spolehnout,“ řekl pomalu. „Ale co se týče Zaer…“ Všichni ztuhli. „Jsou skutečné, pane? Nebo je to výmysl z knih?“ Nastalo napjaté ticho.
      „Jak sám uvidíte, na máloco je zde snadné odpovědět. Ale ano. Zaery jsou skutečné. To kvůli nim je palisáda tak vysoká. Když byl vztyčen poslední kmen, zemřelo už přes tři tisíce osadníků a vojáků…“
      „Narazím zde na někoho, kdo je viděl? Někoho, kdo mi je opravdu popíše?“
      „Ano, narazíte. Doporučil bych vám zeptat se velitele městské stráže, pana Chvala. On pochází z Alber. A k nám se dostal přímo skrz Hranici. Nikdy jsem neslyšel o nikom jiném, komu by se to povedlo.“
      „Rád si s ním promluvím co nejdříve. Na jeho výpovědi se bude dobře stavět další vyšetřování.“
      „No dobrá, pane Světozare, nechcete ztrácet čas. Vaše horlivost mě těší. Chval opravdu bude dobrou volbou pro začátek. Dovedu vás za ním, stejně od něj něco potřebuji. A paní Lutona by mohla, vzhledem k jejímu zaměření, mezitím navštívit žluté jeskyně. Pokud tedy nic nenamítáte, myslím, že by vás to mohlo zajímat.“ Splétačka přikývla.
      „Mile ráda ji tam zavedu,“ nabídla Radna. „Erik tak může splnit své povinnosti vůči stájím.“ Tomu se viditelně ulevilo a snad poprvé se klidně napil čaje.
      „Výborně. Můžeme vyrazit hned, jak se kouknete na své pokoje, které budete mít přímo zde v radnici. Dostali jste ty nejlepší,“ usmál se starosta.
      Badatel nadšeně spráskl dlaně a kýval na Lutonu. „Vyšetřování začíná!“

ikonka sbírka Ze sbírky: Poslední palisáda

přidáno 19.11.2017 - 23:10
Stínová holka: Děkuji moc za komentář! Slovo opravím, naprosto mi uniklo a po upozornění to opravdu bije do očí. Moc děkuji za milá slova, vážím si toho.
přidáno 19.11.2017 - 23:07
Pěkné :) Já tu tedy obyčejně delší texty nečtu, ty jedině v papírové podobě, ale do tohohle jsem se dokázala začíst. ALE jedna velká výtka! Slovo "nejideálnější" neexistuje! Vždycky se úplně osypu, když to vidím, tak to jen tak na okraj :D Jinak vítej mezi námi :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Poslední palisáda #1 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Žena v dešti

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku