Tom žije...i když :/ no a snad si to jednou někdo přečte :D
přidáno 16.05.2008
hodnoceno 3
čteno 797(8)
posláno 0
Běžel pořád dál a mohl jen doufat, že správným směrem. Ani si nevšiml, že snové obrazy pomalu blednou a on se pozvolna navrací do reality. Nevěděl, podle jakého uvážení volí cestu, žádnou logiku to nemělo. Snad mu vítr napovídal a nějaká část Honzova nevědomí mu rozuměla.
Zůstal stát uprostřed města, poblíž rušné křižovatky, stmívalo se. Neviděl nikde ani živáčka, scéna teprve začínala. Slyšel z dálky řev motoru. V okamžiku byl auťák už strašně blízko. Až teď si všiml malé holčičky, která přecházela silnici. Stačil jenom vykřiknout a možná udělal jeden dva kroky.
Gumy hlasitě zapískaly a auto jelo ještě kus dál. Na zemi se kutálel kluk a v náručí svíral dívenku. Byl to Tomáš, ale kde se tu tak náhle vzal? Rozběhl se za ním. On byl však rychlejší a utíkal pryč. Honza zachytil jeho zoufalý pohled plný zmatenosti. Řidič se snažil zacouvat zpátky, ale když zjistil, že mu chlapec s dívkou utíkají, rozjel se plnou rychlostí pryč.

Najednou úplný klid. Bylo tu zase úplně mrtvo jako na začátku, jako by se tu před okamžikem nic absolutně nic nestalo. Zvláštní. Tak moc, že mu připadalo všechno vymyšlené jeho bujnou fantazií a zinscenované pouze v myšlenkách, kterým se dařilo vypadat reálně. Vyrazil za Tomem a tou malou holčičkou. Vběhl do parku, pouliční lampy osvětlovaly pouze cestu a okolním stromům propůjčovaly dlouhé stíny. Zkroucené větve jako by po něm každou chvíli měli chňapnout a zamordovat ho ve vzduchu. Visely nad ním a jejich stíny se zlověstně pohupovaly na asfaltce. Někde tam v temnotách za hranicemi kmenů se ti dva, Tom a ta malá holčička, určitě skrývali.
Vycítil je. Jako by mu šestý smysl napověděl, kde jsou. Zalezlí v hustém jehličnatém keři nebyli skoro vidět ani z blízka. Tom svíral dívku v náručí a oba se chvěli strachem, jako by snad Honzu ani nepoznal. Při bližším pohledu na něj se jeho oči zdáli být zakaleny nějakým šedým kalem.
„Co se děje?“ zajímal se Honza.
Chvíli trvalo, než Tom odpověděl. Svou tvář znovu zakryl stíny, což ještě víc umocňovalo atmosféru odcizení.
„Nevím,“ řekl pak.
„Sakra, kámo,“ Honza byl až překvapivě naměko. „V jakym průseru to lítáš?“
„Brzo bude po všem,“ blekotal ze sebe Tom. „Už brzo, a zase budem šťastní.“
„Co to meleš?“ divil se Honza, a jen co to dořekl, všiml si rozpíchaného předloktí na Tomově levačce. „Kdo je ta holka?“ nedal na sobě nic znát. Nemělo cenu dělat tady mravokárce. Tom by to určitě nedělal jen tak pro nic za nic. Nejspíš ta jeho teorie fungovala a on se tam za pomoci drog dokázal dostat. Byl to paradox, ale drogy mu měly zachránit život. Proto jich byla většina také kdysi vynalezena.
„Ašino, princezna,“ řekl hrdě Tom. „Nesmírně silná dívka.“
Honza usoudil, že nemá cenu se s ním na toto téma pouštět do pře, nebo snad zabíhat do detailů. Pohled na kamarádovu ruku ho utvrzoval v tom, že není zcela při smyslech.
„Musím ji zachránit,“ pokračoval chlapec. „Ona mi pomůže, ale oni nás chtěj zastavit. Jsou tady, všude.“
„Kdo, ti chlapi, jak ji chtěli přejet?“
„Ty taky, ale ty nejsou tak nebezpečný. Poslouchej, jsou všude kolem. Zlí snílci.“
Jenže problém byl v tom, že Honza nic neslyšel. Pozoroval svého neklidného kamaráda a přemýšlel o tom, jestli mu ještě věří nebo jestli si o něm už taky myslí, že je blázen. Koneckonců byli v tom vlastně spolu. Něco určitě stálo na reálných základech, pokud tedy nebyli blázni úplně všichni, ale kolik toho vlastně bylo. Co byla ještě pravda a co už jen dílo vypuštěné představivosti? Tom pořád víc a víc panikařil. Nervózně házel hlavou, zacpával si uši.
„Jsou tady,“ oznámil Honzovi. „Nejsem blázen, věř mi…Musíme pryč.“ Zvednul se a utíkal. Jeho kamarád tam zůstal stát, zmatený a rozpolcený.
Probudily ho až dálková světla přijíždějícího automobilu, který se řítil přímo na něj, jako by ho řidič ani neviděl. Na poslední chvíli se dal taky na útěk a auto sledovalo i jeho. Měl však jednu nesmírnou výhodu a to, že byl právě v parku, kde se mohl snadno ztratit, stejně jako to udělal Tomáš. Utíkal po trávníku, kličkoval mezi stromy, ale hladová světla připomínající lovecké psy mu byla v patách. Štvali ho jako divou zvěř ti v tom autě.
Nohy mu těžkly a bylo pořád těžší odlepit je od země. Zas a znovu se musel přemáhat, při každém dalším kroku. Připadalo mu, že mu auto za chvilinku rozdrtí nohy a srazí ho definitivně k zemi. Kolikrát se mu tohle ve snu zdálo, znal ten pocit strachu a toho, že nemůže už nic víc udělat. Jenže pokaždé se probral a všechno bylo zase v pořádku. Pak chytnul ještě pevněji svou peřinu a v klidu odpočíval. Možná se mu jen nějaký snílek snažil napovědět, že by měl trénovat, aby jednou unikl z průseru. On si však jeho rady nikdy nevzal k srdci. Jaká chyba.
Vyběhl z parku, dokonce si sám uvědomoval tu chybu, ale zároveň doufal, že tady třeba potká někoho, kdo mu pomůže. Přeběhl silnici a jednu jeho nohu zarazil obrubník. Hlavou mu problesklo, že právě skončil. Celý ten let jako by proběhl zpomaleně a on si uvědomoval každý detail. Vylétl do vzduchu a pak padal zase k zemi. Skutálel se po menším kopečku až k řece. Slyšel auto, jak zastavilo.
Jako elektrický impuls jím projela nová síla. Zvedl se a utíkal k pilíři mostu. Vyšplhal, spíš vyběhl, nahoru a po železné konstrukci přeručkoval kousek dál, kde byl ještě temnější stín. Srdce by bývalo utíkalo dál, ale rozum mu říkal, že jedinou šanci má tady.
V okamžiku už byli dole u řeky i muži z auta. Byli tři a měli všichni zabijáckej výraz ve tváři. Vypadali jako z nějakýho americkýho bijáku. Džíny a kožený bundy, který ještě zvýrazňovaly jejich namakaný ramena. Rozhlíželi se po řece a všude kolem, ale jak se říká: pod svícnem bývá největší tma. V tomhle případě spíš přesně nad svícnem. Byli zmatení a nemohli uvěřit, že by jim mohl tak rychle zmizet. Hladina v řece byla klidná, ale přesto je napadalo jen to, že se Honza potopil. Tam však nemohl vydržet věčně a žádné rákosové trubice, jak tomu bývá ve filmech, tu nebyly. Chvíli ještě počkali, ale pak se zkroušení vrátili zpátky do auta.

Řev motoru pozvolna utichl v dálce. Přesto tu Honza pro jistotu ještě chvíli zůstal. Přemýšlel, proč po něm šli a co by se stalo, kdyby ho chytli? Byl jen rád, že nemusí na vlastní kůži zjišťovat odpověď. Nebylo divu, že po tom všem jeho mysl úplně vypnula a cestu domů si už vůbec nepamatoval, vlastně ani vůbec nic, dokud se neprobudil ve své posteli.

Chvíli jen tak seděl. Matně se rozvzpomínal na útržky ze včerejšího večera. Možná to bylo tím, že to všechno bylo tak neuvěřitelné, že se mu to zdálo tak mlhavé a nevěděl, jestli se to všechno stalo, nebo to byl jen obyčejný sen. Takhle nejistý ještě nikdy nebyl, nemohl se rozhodnout.
Oblékl se a šel dolů do kuchyně posnídat a pořád mu to vrtalo hlavou. Zalil ovesné vločky mlékem a jako by se to už stalo, měl dejavu. Zamíchal je lžící, i tohle už někde viděl. Bylo to jako, když koukáte na film, který už jste kdysi viděli, ale dávno zapomněli. A jen jedna scéna zůstala na dně šuplíku někde v kartotéce v mozku a vy najednou víte přesně, co bude dál. Koneckonců vločky snídal často, takže ty skoro stejné záběry vídal každé ráno. Jenže tohle bylo jiné, něco mu zůstalo v hlavě. Nevěděl, co to je, ale našeptávalo mu to, co se stane, nebo spíš, co má udělat. Jako by mu radil velmi dobrý přítel, takže tomu slepě věřil.
Nechal snídani být a běžel zpátky na půdu. Opřel se zády o velkou skříň a vší silou jí tlačil na poklop. Byla tak těžká, že by se teď jen sotva někomu podařilo poklop otevřít. Z další skříně, byla to ta, kterou Tom kdysi prohledával, vytáhl knihu. Byla o dracích. Sevřel ji pevně v ruce a namířil si to přímo k oknu. Měl skočit, když se podíval dolu, trochu se mu z té výšky zamotala hlava a podlomily kolena. Nikdy mu to tak nepřišlo, ale když teď měl z okna vyskočit, změnilo to jeho pohled. Důkaz relativity. Byla to zkouška, jestli svému neznámému rádci doopravdy věří. V hlavě mu teď létalo všechno možné, jako když vítr zvedne do vzduchu dávno ležící sníh.
Někdo šel po schodech na půdu, byly už staré a tak vrzaly. Petlice na poklopu klapla. Byla už dávno rozbitá, ale nikdy se nedokopal k tomu, aby jí vymontoval. Ozvalo se klepání. Jak naivní trik. Dotyčný na schodech chvíli počkal, jestli se přece jen dočká odpovědi, ale když nepřišla, snažil se agresivně otevřít poklop.
Honza vylétl z okna. Dopadl na trávník a skutálel se až na silnici. Dal se do běhu. Nevěděl sice, kam utíká, ale připadalo mu, že to nebude náhodné, že jeho cesta má cíl. Každý krok, jako by měl předem napsaný v hlavě. Nebyl to sen, tohle byla zatracená realita a on se nemohl dostat pryč. Kdyby tak uměl vzít své tělo s sebou do snů a na chvíli ho nechat zmizet z tohohle světa.
Jenže v téhle chvíli by se mu stejně nepovedlo usnout. Každé auto, které projelo kolem, mu bylo podezřelé. Všichni lidé na něj zvláštně koukali. Dokonce ani zvířatům nevěřil, stíny ho přímo bodaly do očí. Začínal chápat Toma, který v tomhle musel žít mnohem dýl. Jestli se brzo něco nestane, tak se zblázní nebo skončí na drogách jako on.
Zahlédl tmavé auto, zastavilo na konci ulice, která mu křižovala cestu. Chtěl se dát na útěk, ale něco mu říkalo, ať to nedělá. Pokračoval stejným tempem. Kousek opodál zazvonil telefon. Přešel ho, neměl v úmyslu se zdržovat. Zvonil pořád. Nenechal ho odejít. Honza se musel vrátit a zvednou sluchátko.
Zprvu slyšel jen obyčejný šum a pomyslel si, že se jen někdo dobře baví. Jenže šum se začal měnit, jako by někdo zkoušel promluvit, ale nemohl vydat hlásku. Nevzdával to však a ze sluchátka se začal linout zvuk podobný řeči. Pomalu začal rozpoznávat slova.
„…věřit. Jana je v nebezpečí…“
„Tome?“ podivil se Honza, neozvalo se už ale nic než jen monotónní šum.
Byl to on? Kdo jiný by mohl vědět o Janě. Sen, tohle všechno musel být sen. Ale nebylo čas si to ověřit. Auto bylo tady. Byli to oni, musel pryč. Telefonát mu dodal sil, teď měl pro co utíkat. Jenže nebylo kam. Dveře do opuštěného domu, který právě míjel, vypadaly, že budou otevřené. Zaplul do nich. Neviděli ho, snad.
Obklopila ho tma a podivné ticho toho rozlehlého prostoru, aspoň tak si to myslel. Představoval si, že stojí v tovární hale. Pomalými krůčky postupoval tmou dál. Netušil, co všechno tady na něj může čekat. Překvapivě se už však nebál svých pronásledovatelů. Zavřel dveře a nechal je venku, takový měl pocit, že oni sami se dovnitř nedostanou.
Černá tma byla pro jeho fantazii tím, čím je prázdné plátno pro malíře. Zdálo se mu, že vidí tři rozmazané postavy kdesi na konci haly, ale skutečně nic vidět nemohl. Přesto byl ten klam tak dokonalý, že ho nepovažoval za pouhou představu. Mihotaly se jako rozpálený letní vzduch. Ty přeludy se mnohem víc podobaly duchům nežli lidem. Když přemýšlel k čemu je připodobnit, napadl ho jenom oheň. Dokonce i jejich barva se mu zdála být slabě oranžová. Přesto z nich neměl vůbec strach, podlehl jejich volání a mířil přímo k nim.
Možná už nebyl tak docela jen v našem světě. Možná už v něm nebyl dlouhou dobu, kdo ví. Nebo třeba už se snové představy zhmotnily do reálného světa. Bylo tu hodně možností, ale nebylo potřeba vlastně znát pravdu. Zemřít mohl stejně tak jako tak. Možná tohle byla cesta na druhou stranu, ten pověstný tunel. Tom sice mluvil něco o vlaku, ale každý to může mít jinak. V tomhle přece nemůžou být žádná pravidla, tohle je svoboda v celé své šíři, když se rozpíná do nekonečna, kam ani vesmír nedosáhne.
Na okamžik se ponořil do myšlenek. Bylo to jako, když by dělal jedno tempo v plaveckém bazéně. A když se znovu vynořil nad hladinou, postavy už tam nebyly. Zarazil se. Byl si skoro jistý, že stály přesně tady, jako stojí on zrovna teď. Nebyla tu po nich však žádná stopa. Jen tma, stejná jako všude jinde v téhle místnosti, v ničem se nelišila.
Zoufale se rozhlížel po místnosti, chtěl sám sebe přesvědčit, že to nebyl jen přelud. Kdesi nahoře na okamžik jednoho zahlédl. Jen matně. Ruku do ohně by za to nedal, ale přesto vyrazil za ním. Chtějí si hrát na schovávanou nebo na babu, mají to mít. Bylo zvláštní, že poslepu běžel s takovou jistotou, jako by utíkal po lesní pěšině. Tma dokázala divy a všude kolem vykouzlila stromy, kapradí a jeřabiny. Na poplach volala sojka…

přidáno 13.07.2008 - 10:15
jo a na jako VŠ jdeš, jaký obor?
přidáno 13.07.2008 - 10:14
přiznám se, že jsem se nemoh dočkat, až mi zase napíšeš nějakej koment ;) Momentálně jsem musel snílky poslat do ústraní. Jsem doma totiž jenom ne víkendy, zbytek trávim v kasárnách :/ No a o víkendu pracuju na filmovym scénáři do soutěže, kerá má uzavírku 31.července...Takže pak už se zase vrhnu na snílky, pač mě už chyběj teď :)
přidáno 13.07.2008 - 01:44
ani nemám slov... super! ľahko sa to číta, má to dynamiku, cítim sa akoby som tam bola, tak skvelo si to celé prepracoval... nádhera! už sa teším na pokračovanie ! :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 21 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 22
Předchozí dílo autora : snílci 20

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
mahdal, Zitra
» narozeniny
otazník [13], Lorellin [13], jimmyhayek [8], kachna [7], ondřej [5]
» řekli o sobě
casa.de.locos řekla o mechanická okurka :
jeho mimoděk rebelující a hrozně bezprostřední poezie mě prostě baví, i když s pomeranči toho asi moc společného nemá
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku