Balada o šílené dceři

Úpění větru rozhoupává stíny,
západ slunce rozstřikuje krev
po obloze a z těžké hlíny
stoupá pach neodvratna.

Kostelní zvonice zpovídá šero,
chlácholíc vesnici pod kopcem.
Všichni ctní lidé, moje dcero,
již ulehli na lože.

Však v nejhlubší noci dcera se zvedla,
bosá a v košilce po cestě
lehkými kroky, divá, bledá,
spěchá ku hřbitovním zdem.

Cestičkou zemřelých, ke hrobce v listí,
leží tu dívčina matička.
Oddaně kleká, náhrobek čistí,
odsouvá vlhký kámen.

Uléhá v náruči nebožky matky,
nehledíc na chlad tu prodlévá
- v šílenství líbá pozůstatky.
Žalem potemněl rozum.

Našli ji zrána - mrtvou a strnulou
s blaženým úsměvem ve tváři.
Mateřská duše si dceru zesnulou
odvedla k věčnému oltáři.