přidáno 10.04.2016
hodnoceno 0
čteno 717(1)
posláno 0
A možná jim k dřívějšímu odjezdu do Versailles pomohl jejich bratr Marcel. Zprávy se všude šíří velice rychle, natož u dvora a zvláště jedná-li se o zprávy pikantní. Příhoda, kvůli které musel jejich bratr přejít do kněžského semináře do Vichy, krále velice pobavila.

Poté se k němu doneslo, že Julien jenž byl u dvora jen po nezbytně nutnou dobu se svým otcem, aby vyřídili potřebné obchodní záležitosti se vrátil do Paříže a až k jeho královskému sluchu se doneslo , že dělá společnost jisté krásné mladé dámě odkudsi z venkova.

Nebylo tedy zatěžko vyzvat Juliena, aby přijel ke dvoru do Versailles, nehledě k tomu, že sám hrabě Parcy de Bouvier se králi připomněl žádostí ohledně úlevy na clech a na daních. Což to by nebylo tak podstatné, o podobné úlevy dnes žádal kdekdo, jako to, že hrabě si zažádal o osobní audienci u krále .

Na podobné žádosti král často nereflektoval, jenže dopis od hraběte vzbudil královu zvědavost. Není to tak dávno co hrabě se svou ženou ode dvora odešli a nyní žádá o slyšení z vážných rodinných důvodů.

Když před pár týdny hrabě a Julien zavítali ke dvoru, jednali pouze s ministry, ministrem financí, zahraničí a ministrem námořnictva. Jednali s Jean-Baptistem Colbertem a ten měl královu bezmeznou důvěru a tudíž nebylo až tak nutné, aby se těch jednání zúčastnil i on sám. Nyní však jeho zájem o hraběcí rodinu vzrostl, hlavně ta zmínka o krásce s kterou je prý Julien vídán a velmi často ji doprovází.

A tak Julien nechal zatím Marii-Claire v Paříži a rozjel se do Versailles, aby zjistil a hlavně zajistil jejich ubytování, pokud se tak již nestalo. Za tři dny, co Julien odjel, dostala Marie-Claire dopis.

Byl od Juliena, ať si zaplatí nájemný kočár a přijede i se svými sloužícími a komornou do Versailles, že vše je již zařízeno. Bude ji čekat a vyhlížet, jak se na jejího „milence“ sluší.

A také ať si nabrousí svůj jazýček, neboť zprávy o „jejich“ vztahu dorazily až sem, a čas příjezdu jejich rodičů nastane až za necelých deset dnů, v den slavnosti a plesu, kde bude představena jako jeho sestra.

Marie-Claire se zmocnil neklid, začala organizovat vše k odjezdu. Anette, její komorná byla stejně vzrušená jako ona. Pojedou do Versailles, ke dvoru. Co jen slyšela o tomhle skvostu stavitelství, o fontánách, o zahradách o všem co dělalo Versailles královským sídlem. Když přijeli, Julien je již čekal.

Bylo to nutné, bez královy pozvánky se nikdo nepovolaný do zámku ve Versailles nedostal. Objal ji bratrsky, v ruce držíc pozvánku, ale jen proto, aby jí mohl zašeptat:

„To jsem rád, žes tady.“ Nahlas však pronášel: „Jaká byla cesta?“ Marie-Claire se jen pobaveně usmála. „ Hrozná, dobře, že jsme tady.“ Přitom se usmívala. Cítila na sobě pohledy všech co byli kolem. Pochopitelně všichni co postávali okolo, ač to byli vesměs jen sloužící, věděli, že přijela přítelkyně mladého de Bouviera, a měli přikázáno zjistit, jaká je a co nejdříve referovat svým pánům a urozeným dámám u nichž sloužili, zda je pravda, co se o ni říká. A tak první reference byli velice příznivé: Je kouzelná, usměvavá a krásná.

Když ji odvedl do jejich pokojů, tedy do pokojů určených pro rodinu de Bouvierů, uklidnil ji, že všechno potřebné z její garderoby již dorazilo a pouze stačí, aby začala slavnost sama. Marie-Claire trpěla sice nervozitou, ale docela jinou než všichni ostatní.

Konečně byla tu. V Paříži a Louvru též nádherném to bylo docela něco jiného. Byla zvědavá na vše tady. Julien ji naladil svým vyprávěním a v pařížské společnosti slyšela vzdechy těch, jež nebyli zatím pozváni. Nyní se již nedivila. Jedním slovem nádhera. Jenom to co mohla vidět cestou do pokojů bralo dech. A než si vůbec stačila prohlédnout pokoje a jak jsou ubytováni, vyzval ji Julien ať se oblékne do těch růžových šatů, že se půjdou projít a hlavně jí chtěl ukázat tolik věcí.

Marie-Claire byla hotova a tak vyšli do zahrad. Procházeli zelení, obdivovala se fontánám a veškeré úpravě kolem nich. Julien jí stále něco povídal a vysvětloval, jako by v nejkratší době měl snad ztratit řeč. Potkávali náhodné chodce, kteří se šli projít stejně jako oni. Sotva se trochu vzdálili od poslední skupinky, kterou potkali otočila se Marie-Claire k Julienovi:

„Nemohl bys na chvíli tu svou vyřídilku nechat v klidu?“ Už jí vážně ze všeho tak trochu brněla hlava. A ona si chtěla vychutnat všechnu tu krásu kolem. Byla tím vším uchvácena do slova a do písmene. Kdyby jí někdo v hostinci „U Tří dubů“ řekl, že neuplyne ani rok a bude u dvora samotného krále, nazvala by jej bláznem.

A dnes? Dnes svítí slunce a ona se cítí být jak na nebeské klenbě. Nyní již chápala otcovy obavy. Dříve byla velice impulsivní, řekněme až příliš temperamentní. Spíš divoká než krásná půvabná a jemná dáma. Dnes se již dokázala pohybovat v těch nádherných šatech beze strachu, že zakopne. S vějířem uměla zacházet skoro stejně zručně jako její matka. Snad jen to malování a účes, ale to ostatně nemusela dělat sama. Měla na to své sloužící.Těch pár týdnů v ulici Saint-Denis ji velice pomohlo.

Uměla plynule hovořit, dokázala vracet komplimenty. Dokázala i flirtovat a poznala, že je stejně okouzlující a šarmantní a žádaná jako její bratr. Někdy jí přišlo skoro líto, že za chvíli budou všichni vědět o jejich sourozenectví.

Bylo to krásné vidět jak se všichni ucházejí o její přízeň i přesto, že ona a Julien jsou „milenci“, což byl sice omyl, přesto vnímala tu sílu jména jež je nyní i jejím. Vždyť jen vědomost, že ona je „milenkou“ Juliena vzbuzoval respekt, dočista se těšila, jaké budou reakce, až se vyjeví, že je dcerou hraběte Parcy de Bouviera.

Nejvíc se však těšila na krále. Co všechno o něm neslyšela. Kdoví, jaký bude doopravdy? Měla mu být představena na slavnosti, která se bude konat za pár dní. Snad bude mít štěstí a bude s ním i tančit. Slyšela , že je velice dobrým tanečníkem. Rád prý i sám osobně účinkoval v baletu.

Na slavnosti budou i kejklíři a šašci bude se pořádat divadlo i balet. Procházeli se a Julien jí ukazoval co se jen dalo. Avšak stále to byl jen zlomek toho, co tu k vidění a prohlížení jen bylo. Jedno odpoledne k tomu zaručeně nestačilo. A nutno podotknout, že úpravy a dostavba ve Versailles zdaleka nebyly ukončeny.

Když byla znavena tou procházkou nabídl jí Julien projížďku na loďce. S vděčností přijala. A to netušila co ji čeká, co se při projížďce dozví. Když ji pomáhal do loďky byla u téhož břehu i řada šlechtičen, které ještě neznala.

„Milý Juliene, tak dlouho jste se neukázal a teď berete na projížďku jen jednu z nás?“ oslovila jej jedna z dam s výčitkou v hlase. Marie-Claire se v tu chvíli stavěla hluchou a slepou k její poznámce a posílala k Julienovi spiklenecké pohledy. Ten se jen usmál:

„ Madame odpusťte , v mém srdci je místo jen pro jednu z vás, ale jde-li vám jen o projížďku, snad zítra. Nyní jsem povinován již jiné dámě. Jeden ze šlechticů, zde stojících pronesl: „Já bych pánové také bral takovou povinnost.“ Když byli dále od břehu, Marie-Claire pronesla:

„ Juliene já ti mám takový divný pocit, oni nás snad ukamenují, až zjistí, že jsme sourozenci.“Julien se jen smál.

„No snad budou v první chvíli zelenější než brčál, ale jistě nám odpustí a víš jak se jim uleví, když zjistí , že jsme oba volní.“

„Jen aby se nepřitížilo nám, Juliene, ale slíbil jsi mi v Paříži, že mi ukážeš místa v paláci, jimž se mám vyhýbat a některá, kde najdu útočiště před příliš dotěrnými šlechtici, nevzpomínáš si ?“

„Inu vzpomínám, neboj se, zítra ráno bude času dost a dost, než se půjde na ranní mši tak to zvládneme. Nyní mám však pro tebe jiné zprávy.“

„To jsem tedy zvědavá, čeho se to týká, prosím, tě?“

„Našeho bratra Marcela.“

„Copak, stalo se snad něco?“

„Ano i ne, jak se to vezme.“

„Tak povídej, nenapínej.“

„Marcel odešel, či spíše utekl ze semináře ve Vichy.“ „A to mi říkáš jen tak?“

„Dostal jsem list od abbé Locicharda, dlouholetého přítele naší rodiny, k němuž se uchýlil. Žádá mě o zajištění jisté finanční částky, protože Marcel se rozhodl, že odjede.“

„Kam chce odjet, to ti také napsal? Co ty peníze? Máš nějaké, pokud budou třeba, a co naši ti o tom neví?“ ptala se Marie-Claire rozčileně.

„Víš, že jsi kouzelná, když se takhle zlobíš! Až se to o nás doví, to aby si otec najal gardu mušketýrů, aby tě uhlídali.“ Marie-Claire sevřela rty a přivřela víčka:

„ Přestaň, pokud vím tak jsme mluvili o Marcelovi.“ „Promiň, promiň, podle částky jakou abbé zmiňoval tak se jedná o cestu do Nového světa, za naší tetičkou.“ Marie-Claire zděšeně vzhlédla:

„ To myslíš vážně?“

„ Já ne, ale on.“

„ Stejně klidně to takhle řekneš rodičům?“

„Podívej, Marcel je zatím u pana abbé jenom na několikadenní návštěvě, dopis o jeho opuštění semináře ještě domů nejspíš nedorazil a naši jsou již na cestě sem. Bez peněz se Marcel nikam nevydá , hlavně nikam neodejde, bez toho, aby se rozloučil s matkou.

Určitě přijede nejspíš sem. Proto tě chci požádat, když se tu objeví raději se ho moc nevyptávej, pomoz mu, naši pomoc a podporu bude potřebovat ze všeho nejvíc.“

Marie-Claire tato slova však popudila. Co si myslí můj povedený bratříček, od začátku mne přesvědčuje, jak patřím do rodiny a když přijde na lámání chleba má největší starost mne poučovat jak se mám chovat, jako bych byla cizí. Nahlas však řekla:

„Jsi hrozný, tohle o tobě ty řady ctitelek neví, jinak by za tebou neběhaly, ani by se s tebou žádná nebavila. Ty si vážně myslíš, že když jsem v rodině krátce tak i nadále budu mít starost jen a jen o sebe? Co si o mne vlastně myslíš?“ obořila se na něj.

Julien se snažil vysvětlit, jak to myslel, ale Marie-Claire už bylo těžké něco vysvětlovat. V téhle chvíli se cítila až příliš uražena jeho slovy. A možná to byla také reakce na to napětí, jež v ní rostlo. Měla strach, že zklame, minulé týdny bylo pro ni velice náročné. Všechno před tím bylo jako zkouška, ale nyní již byla ve Versailles a měla být uvedena ke dvoru a oficiálně představena

Teprve nyní chápala, co všechno nezná, co všechno musí dohnat, nejen ve vědomostech. V řadě situací, kdy se dámy a všichni chovali tak jak byli naučeni , jak to vyžadoval bonton a hlavně k tomu byli vedeni od útlého věku, musela se ona řídit jen svým instinktem, leckdy doufat, že to co řekne nebude v rozporu s tím, co si může dovolit říct nebo udělat.

Julien byl stále na blízku a byl jí neocenitelným rádcem, i když nyní ji trochu zlobil. A také jen díky jemu se z plaché a trochu ostýchavé dívenky, kterou přivedl do společnosti stala velice půvabná, vtipná šlechtična, jež svou přirozeností okouzlovala své okolí.

Měla také jednu schopnost, které se však nemusela učit. Už tenkrát v tom hostinci si Julien všiml, že ta dívka dovedně koketuje. Dokázala se usmát, že by jí leckterá šlechtična mohla závidět. Ano jeho kouzelná sestřička asi nejspíš zlomí nejedeno srdce, ale teď se zlobí.

„Claire, dotkl se Julien její ruky, když přestal veslovat, „tak jsem to nemyslel, promiň.“ řekl jemně, ale důrazně. Marii-Claire ještě šlehaly z očí blesky, ale už viděla, že možná vybuchla příliš.

„Dobře tedy, zajeď ke břehu, asi bych si měla jít odpočinout.“ Julien zamířil ke břehu , když byli až tam, zajel na písčitý břeh tak, aby Marie-Claire mohla vystoupit, aniž by si smočila střevíce . Když se tak stalo a ona vystoupila sám se sehnul pro kabátec, který si předtím svlékl, a pak se to stalo.

Ve chvíli, kdy to nejméně čekal se loďka zakymácela tak, až ztratil rovnováhu a spadl do vody. Tak ona mi přeci jen tak lehce neodpustila, ale hned vzápětí se vzpamatoval.

Byl si až příliš vědom, že tenhle pád musela vidět spousta lidí. Také, že se zajisté stane terčem řady vtipů a poznámek. Ačkoliv věděl, že si tu koupel tak trochu zasloužil tohle Marii-Claire vrátí i s úroky. Když vystoupil na břeh mokrý od hlavy až k patě stála Marie-Claire na cestičce s rozevřeným vějířem před obličejem a bylo zřejmé, že se směje.

V té chvíli se sem blížila skupinka dvořanů, ale ti už svůj smích neskrývali. Zatímco si Julien vyléval vodu z bot, připojila se Marie-Claire ke skupince.

„Vidíte dámy, o rodině de Bouvierů se říká, že jsou všichni velice rozumní, dokonce inteligentní, ale není to pravda. Já osobně si do koupele neberu to v čem chodím přes den.“ pronesl jeden z šlechticů. Julien snad tato slova neslyšel, ale Marie-Claire ano. Změřila si jej pohledem, ale usmívala se, jako by se nic nestalo. Jedna z dam se obrátila na Marii-Claire:

„Copak udělal náš krásný Julien, že jste mu dopřála koupel?“

„Jistě to také znáte, madame, každý muž občas potřebuje vymáchat, když se chová trochu opovážlivěji než by měl.“

„Podle toho jak se usmívá, bych řekla, že mu to až zas tolik nevadí.“

„Ale vzala jste to velice důkladně.“zaznělo z jiných úst.

„Také mám pocit, že jste jej zmáčela dokonale. Nit na něm není suchá.. To zajisté bude chtít od Vás omluvu i když se usmívá.“ Přidala se černovlasá dáma.

„O nikoliv.“ zněla slova z úst Marie-Claire.

„Snad nechcete říct, že vám za tu koupel ještě poděkuje,“ pronesl hrabě jízlivě, „tím si nejsem jist! Leda, že by zhloupl.“

Marie-Claire se usmála jak to dovedla nejlépe a sladce k hraběti promluvila:

„Promiňte pane, ale i vám by koupel prospěla, ovšem i v těch šatech. Když jste se před koupelí posledně svlékal, zapomněl jste v nich jistě i rozum, a velice by nás potěšilo, kdyby vám byl příští koupelí vrácen, jestli by to ovšem pomohlo? Myslím, že by jste mi taky poděkoval, jak to udělá i Julien, ne proto, že by zhloupl, ale proto, že je to pravý muž a hlavně kavalír.

Nechcete se také projet na loďce?“ odpověděla mu Marie-Claire, neboť během těch pár chvil , kdy proti ní šlechtici stáli, v něm poznala muže, jenž se ucházel při posledním setkání u madam Lormierové o její přízeň tak trochu nevybíravým způsobem a bral velice nelibě její rázné a jasné odmítnutí.

Dámy na chvíli oněměly, vějíře zakryly jejich škodolibé úsměvy, neboť asi před půlhodinou, když si Juliena a té dívky všimli na loďce, vedl hrabě o ní řeči jako o nějaké venkovské husičce, a ona má ostrý jazýček, přesně tak akorát na jeho nevhodné způsoby.

Ale to už k nim přispěchal Julien, přitočil se k Marii-Claire, naznačil něco jako úklonu a když mu Marie-Claire podala ruku, aby ji mohl políbit, řekl:

„ Děkuji, krásko, můžete mi odpustit?“ A vzhlédl k ní tím nejpokornějším pohledem a udivená společnost nemohla uvěřit svým uším. Jen Marie-Claire postřehla spiklenecké mrknutí a pochopila, že zaslechl její slova o projížďce na loďce a mohl odhadnout, že hrabě, jenž ho nemůže vystát o něm hovořil jistě nelichotivě a jak vidno dle potutelných úsměvů dam mu Marie-Claire nezůstala za něj nic dlužna.

Hrabě opětovně zesměšněn jeho omluvou využil situace, kdy k nim přicházela jiná skupina dvořanů, s odůvodněním, že musí neodkladně hovořit s vévodou z Toulouse hluboce se uklonil a zamířil pryč. Sotva poodešel, v hloučku, který právě opustil se rozezněl smích.

„Asi jsem hraběte urazila, milé dámy, nevíte proč?“ zeptala se Marie-Claire nevinně. To vyvolalo nový smích. Jedna z dam pronesla: „Domnívali jsme se, Juliene, demoiselle promine, že jste si vybral tu, jež vás nebude hodna. Mýlily jsme se, vaše dívka má neocenitelné kvality. Už dlouho se nepodařilo dát hraběti náležitě přes prsty, už to potřeboval.“

Zbytek dne probíhal už docela klidně. Zato následující den byl pro Marii-Claire náročný. Byl to den slavnosti. Slavnost měla začít odpoledne Julienova sestra netrpělivě očekávala příjezd rodičů.

Měli přivést zbytek jejích šatů, šperky a vše ostatní. Julien se jejímu neklidu jen smál. Za pár týdnů a dnů bude vše brát jako každodenní povinnosti a vůbec ji nepřijde být nervozní z přítomnosti krále či jiných vznešených osob.

Marie-Claire měla pokojík, ostatně jako i Julien vedle pokojů určených pro její rodiče, ale zatím stále nepřijížděli. Po vydatném obědě ji Julien opustil s tím, že se půjde podívat, zda-li již nepřijeli, nebo neděje-li se něco nepředvídatelného.

V případě něčeho neobvyklého či nějaké nehody by jistě jejich rodiče poslali někoho se zprávou. Marie-Claire zůstala ve společnosti plná neklidu s jakou se Julien vrátí ze stájí, kam se rozhodl zajít.

Stála spolu v hloučku s dámami, se kterými se včera poznala u vody. Korzovaly a ona jen čekala na příležitost, aby je mohla s omluvou opustit a odejít do svého pokoje, jak to už učinila leckterá z nich. Skupinky dvořanů řídly, neboť stejně jako ona se i oni museli převléknout a připravit na slavnost.

Marie-Claire se usmívala a nenuceně hovořila ač ji to stálo dosti přemáhání. Ale věděla, že nelze, aby z její tváře a obličeje četlo okolí jako z knihy, co se v ní odehrává. Je-li smutná, či nešťastná, nebo musí-li přemáhat vztek. Už se chtěla rozloučit se společností, když se objevil sloužící v livreji a nabízel jim víno.

Marie-Claire si v duchu řekla: Ještě tedy vypiji tuto sklenici vína pak půjdu. Jenže události dostaly docela jiný spád. Sáhla po víně a ani si nevšimla, že její pohár s vínem stál tak trochu stranou od těch ostatních.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Portréty - 10.část : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Portréty - 11.část
Předchozí dílo autora : Portréty - 9. část

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Ammazonic [15], HarryHH [15], KaseO [15], pohodarka84 [11], Štístko [13], Čalamáda [9], Anonymni snílek [8], danthevas [7]
» řekli o sobě
mr Scraper řekl o rry :
moc a moc se mi líbí styl jakým píše :) hlavně do jejích povídek na literu jsem uplnej blázen. a navíc je moc super a sleduje anime ;-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Iphone 13 Pro

Na velkém iPhonu 13 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku