Matoucí město v matu.

Cecidit angelus

14.02.2016

básně/lidé

647(8)

Temný odpadkový pytel náhle přepadl usínající tvář ospalých bdělých sídlišť.
Po její zuřivé snaze o příští nádech neprodyšně vyplňuje každou štěrbinu.
Neslyšně, avšak požitkářsky si ji pomaličku zcela podmaňuje.
Silně ji rdousí.

Bez sebenicotnější naděje na sebeobranu,
v mžiku zjevuje se řada němých zářících pouličních spojenců,
jimž se podařilo prořezat částečně pár otvorů.
Uvolnit osvětlit matně hrstku míst.

Oslavy černobílého prozření i letmého závanu vzdušného pachu v plicích,
naléhavě narušuje nepokoj.
Dilema.
Je k nim důvod?

Spletité bloudící křižovatky mění se v labyrint pokřivených zrcadel,
v nichž kolemjdoucím hyzdí charakter.
Úzká úskalí rozšiřují se v rozprostřená prostranství,
kde potlačované pod tlakem škemrá o upřednostnění.
Povrchové napětí na hladinách zásad a hodnot se rostoucím pokušením přímo úměrně narušuje.
Zlehounka.
Zprudka.

Cesty tečou a rozlévají se, kupují a práší,
vydírají a inkasují, roztáčí a tratí, svádí a podléhají.
Cesty souhlasí.
Z cest stává se scestí.

Mimické svalstvo panelového obličeje skýtá úděs, šok, i rozhořčení.
Přes možnou pravděpodobnost posttraumatického šoku a následného pomatení smyslů,
poskytujíce značný prostor pro hrůznou fantazii,
prahne po slepotě.