|
zatím je podzim, ale oni to nasněží...
|
Mráz se pod nohy rozsypal
Na tisíc kousků rozbitý
Zvoní osamělým ránem
Opřít se o křišťál
Ze všech sil
Nádech, výdech
Vyrazit
Proletět třpyt
Ten střípek skla v srdci
pokaždé nezebe
Vždyť ty to víš
Sněhová královno
Na tisíc kousků rozbitý
Zvoní osamělým ránem
Opřít se o křišťál
Ze všech sil
Nádech, výdech
Vyrazit
Proletět třpyt
Ten střípek skla v srdci
pokaždé nezebe
Vždyť ty to víš
Sněhová královno
Teď jsem ovlivněna komentáři, vlastně je to jasné ten pocit nahoře na kopci po ránu je opravdu užasný, úplně to vidím a mráz mě štípe do tváří, napsala jsi to dobře, šikula jsi
vanovaso: Lenča: a dodatek/vysvětlivka... Prostě jsme si s kamarádkou povídali o tom krásném pocitu vyjet brzo ráno, sotva otevřou svahy na ten krásný křupající třpytivý povrch a vykrojit první oblouk. No pak jsme se začaly hecovat, že je to téma na báseň a tak vznikl ten text. ;-)
vanovaso: Tím spíš díky. Ono fakt je, že to z toho nijak nečiší, ale prostě tak vznikla, pro jednu kamarádku.
:-);-) tak to mi opravdu nedošlo,ale nádherná je a že oslovila je důležité...
vanovaso: Díky za zastávku. Vida, jak ten text působí různorodě. Původně to je o lyžování. :-)
moc pěkné, miluju kameny, a křišťál obzvlášť - a to spojení se zimou a srdcem - pohádkové...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ostré hrany : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Schůzka u modrého vína
Předchozí dílo autora : Třináct vteřin

