... něco trošku delšího... enjoy it...
přidáno 08.04.2008
hodnoceno 7
čteno 1046(49)
posláno 0
Švédka s mléčně bílou pletí, mátovou vůní kůže a s očima barvy nugátových vzpomínek. Trochu zdrženlivá, trochu plachá, trochu jemná, s pohyby obezřetnými a opatrnými. Nepila kafe, kouřila vanilkové cigarety, nemilovala muže, neměla kočku a bydlela v Tokiu. V jazyku měla malý piercing a v kapse od košile zlatý medailon po své matce, to bylo jediné, co si přivezla s sebou do Japonska.
Bydlela v maličkém bytě plném barevných řezaných květin, které každý den obměňovala. Bydlela sama, neměla přítelkyni ani přítele. Živila se dokumentární fotkou pro jeden z místních časopisů.
Měla ráda svůj byt, měla ráda procházky po zšeřelém městě, měla ráda tiché rozhovory v kavárnách na rozích hlavních tříd, měla ráda slavnostní atmosféru v divadle, měla ráda tokijskou zimu, měla ráda jistou osamělost svého života...
Její den byl většinou mnohem delší než ostatních lidí z redakce, začínal brzy ráno, aby zastihla vstávající Tokio, aby zastihla probouzející se Japonce, aby zastihla japonské školy ještě s otevřenými dveřmi. Procházela městem a pozorovala mumraj všech těch lidí o něco menších a o něco snědších než byla ona. Přes dopoledne a poledne trochu město odpočívalo, většina lidí byla ve skrytu vysokých budov, kadeřnictví, obchodů, redakcí. Odcházela do zázemí jejich redakce a vždy se musela znovu a znovu bránit těm fádním fotografiím pro rozhovory a medailony slavných osobností. Utíkala do své fotokomory, kde měla klid a spoustu prostoru pro vyvolávání filmů a zvětšování fotografií. Měla ráda klasické focení na film.
Lisa potřebovala pravidelnost, rytmus. Nerada dělala do svého života větší zásahy a změny, jeden, ten poslední, ji naprosto vyčerpal. ,,Útěk“ ze Švédska pro ni znamenal největší změnu, kterou byla schopna udělat. Nebylo proč, zůstávat na severu. Byla odmítnuta. Její tvorba nedosahovala takového uznání a úspěchu jako v Japonsku a styl jejího života připadal rodině ostudný a opovážlivý. S konfliktem kvůli lásce k ženám se Lisa setkala jen jedinkrát a to tenkrát u své rodiny. Opustila s lehkým srdcem svou rodinu, opustila beze slov svou přítelkyni Jolanu a poslední noc v roce nasedla na letadlo, které na Nový rok přistálo na letišti v Tokiu.
Ta nesnesitelná lehkost, kterou hned po příletu pocítila, jí nedávala několik nocí spát. Prodírala se nočním městem, jen s fotoaparátem a koženou taškou přes rameno, dělala kroky v úplně novém životě, snažila se zapomenout. Měla málo věcí, vše nechala ve Švédsku, už nechtěla vzpomínat, nechtěla pokračovat, nechtěla podvádět. Druhý den si sehnala levný malý byt a šla se ucházet o pracovní místo v časopise, do kterého externě přispívala ze Švédska. Přijali ji s velkou úctou, kterou si vůbec nedovedla představit a potom ani uvědomit.
Že přijela Lisa Forset se po Tokiu rozletělo neuvěřitelně rychle. Netušila, kolik slávy jí, když posílala fotografie ze Stockholmu, tokijský tisk přidělil. Od té doby, co pravidelně docházela do redakce, co byla pravidelně vídána spoustou obdivovatelů, od té doby to měla mnohem snažší, než by si po příletu pomyslela. Lehkost z ní brzy spadla, brzy poznala, že není člověkem, který by dokázal snášet všechny ty snobské večírky, že není člověkem, který by chtěl být tolik viděn. Jenže svým zevnějškem, tou odlišností od všech Japonek, se stala pro všechny nesmírně zajímavou. Líbila se mužům, líbila se ženám, vzbuzovala upřímnou pozornost studentů fotografických škol. Stala osobností uměleckého světa. O co míň se objevovala ve společnosti, tak o to víc se na ni snášely pomluvy bulváru.
Měla své zásady, měla vyhraněné názory. Dokázala odhadnout lidi kolem sebe a jejich úmysly, a i když to vše měla pod kontrolou, lidem se otevírala jen velmi zřídka.
Když skončilo její dopoledne v redakci, toužila být úplně sama, chyběly jí švédské lesy okolo velikých jezer, nechtěla procházet davy lidí a získávat další snímky. Měla spoustu nevyslovených a nevyslyšených přání, tužeb a trápení. Odcházela k moři, na strohé pobřeží obehnané kamennou zídkou, fotila své neutěšené pocity a často plakala. Měla ráda svou samotu, nechtěla být středem pozornosti, ale chyběl jí dotyk, chybělo jí teplo lidského těla, chyběla jí Jolana. Nenapsala jí a ona nenapsala Lise. Nevěděla, kde je. Možná se trápila a nořila hlouběji do vzpomínek, které jí zbyly, nebo na všechno zapomněla a na Nový rok začala také nový život. Jako Lisa. Začaly nový život společně, jen každá na druhé straně světa.
Na pobřeží potkávala dívku, která nosila košík s nákupem a láhev vína v podpaží. Když bylo hezky, vyzouvala si boty a šla vodou. Lisa by to nikdy neudělala, voda byla špinavá, k vyhledávanému mořskému letovisku mělo Tokio daleko. Vlasy měla tmavé, pleť světlou a oči evropské. Také byla odjinud. Lise se líbila. Měla styl, který nikdy nenašla u žádné z Japonek. Nosila volnou bílou pánskou košili a takové černé kalhoty, které muži nosí k obleku. Japonky jí přišly v něčem hodně konvenční, nelíbil se jí jejich styl, jejich vkus.
Večer se Lise otevíral nový pohled na svět, procházela městem a pohledem velmi opatrného a zkušeného lovce pozorovala dění skrz hledáček jednooké zrcadlovky. Ráda se stávala jednookou.
Dívku od moře potkala jeden z těch březnových večerů, které už voní jarem a přitom vzápětí může začít mrznout. Obě dvě na sebe zkoumavě hleděly. Lise až po chvíli došlo, odkud jí zná. Pozorovaly se. Lisa přes fotoaparát, ona přímým nebojácným pohledem. Usmála se, když v Lise poznala přátelského člověka. Neměla na sobě košili, ani pánské kalhoty, byla ve večerních šatech, s fialovou květinou na kraji hranatého výstřihu.
,, Lisa Forset?“ oslovila ji. Lisu její otázka nepřekvapila. Jen kývla hlavou.
,, Já jsem Em, známe se od moře, že jo?“ zase jen kývla hlavou.
,, Zrovna si tam jdu sednout, moře je teď klidný a černý.“ dívala se na Lisu stále tím samým pohledem beze studu a váhání. Lisa zase kývla.
,,Půjdu taky.“
Než došly k vodě byla už úplná tma a začal pofukovat studený vítr. Poslední záchvěvy zimy. Posadily se na tu holou zídku, Em se zahleděla do černoty zaujatým soustředěným pohledem, jako kdyby něco hledala a Lisa si ji mohla v klidu prohlížet. Slušelo jí to.
Měla problém s ní navázat přirozený hovor, nevěděla, na co se má ptát. Dlouho se s nikým nesnažila začít povídat jen tak. Sama od sebe. Seděly takhle už docela dlouho. Poslouchaly šramotivý dech města, úzkostlivě, jako kdyby to bylo nachlazené novorozeně spící ve vedlejším pokoji.
,,Budu muset jít, už je mi zima. Nezašla byste na čaj? Abyste se také trochu ohřála?“ zeptala se Em, dlaněmi si zakryla holá ramena a dívala se na Lisu v tenkém svetru. Zvedly se a odešly do ulic, kterými se trousili lidé v různě početných hloučcích. Přišly společně k jejímu domu. Em předpokládala, že se Lisa sama pozve nahoru. A tak se taky stalo.
Byt byl malý, stejně jako Lisin, měl velká okna, zdi barevně pomalované a na různě velkých stolečcích a ve vysokých vázách trčely ke stropu čerstvé řezané květiny.
Na zdech visely fotografie, obrázky, jeden velký zelený koberec a všechno to poskytovalo spoustu rozptýlení pro nově příchozího. A tak i Lisa byla, jako každý prvně příchozí do tohoto bytu, plně rozptýlena a zaměstnána pozorováním stěn.
Em pustila na gramofonu nějakou anglicky zpívající zpěvačku a odešla vařit čaj. Postavila na vodu, nasypala čaj do sítka a posadila se na kuchyňskou linku. Nevěděla, co má říkat, byla nervózní, pootevřenými dveřmi viděla fotografku, jak si kritickým okem prohlíží malé fotografie nad stolem a pobrukuje si do rytmu písničky. – Tu určitě nic netíží- řekla si Em a vlila horkou vodu do konvice. – Má svou slávu, má svý fotografie, má určitě strašnou spoustu přátel a žádný trápení, kéž bych mohla být součástí jejího světa.- Neznala ji. Neznala Lisu ani trochu. Znala jen slavnou fotografku. Přišla s čajem do pokoje a posadila se na velký polštář na zemi. Jedině sezení na zemi přibližovalo její byt těm japonským. Lisa se také posadila a zdrženlivě se usmála. Em chtěla, aby ji Lisa povídala o tom báječném světě plném štěstí, šampaňského a jahod, luxusních večeří a o všech drahých šatech, které má jistě Lisa ve skříni. Lisa nevěděla, kde začít. Mohla by začít a skončit v tom jediném bodě. Začala ji povídat pravdu. Pravdu o neskutečné lži všech médií, otravnosti veškerých večírků, říkala jí svá trápení, hledala v její duši kousíček, kam by mohla snést své břímě života v Tokiu.
Na stěně vzpomínek tikaly hodiny, neúnavně a pravidelně. Noc padala na, pomalu v opilost upadající, město i na ženu a dívku, které se držely v šeru pokoje jednoho z mnoha bytů za ruku a mlčely. Přestaly mluvit.
V Tokiu nikdy nebyla tak úplně tma, bylo to tak velké město, že neexistoval okamžik, kdy by všechna ta spousta světel pohasla. Snad jen výpadek proudu dokázal umlčit milióny světel.Tokio jinak nedokázalo celé úplně zhasnout. V pokoji bylo tedy celou noc všudypřítomné šero. Lisa zasvětélkovala zapalovačem a oranžovým světlem cigarety a Em jí položila hlavu na kolena. Pořád na sobě měla ty večerní šaty bez rukávů.
,,Není ti zima?“ zeptala se Lisa a pohladila ji po obnažených špičatých ramenech. Dívka chytla její ruku a navedla si ji přes šaty na hrudník a pak na srdce. Lisa hladila hebkou látku tmavomodrých šatů, ruka se jí chvěla a byla vlhká. Hudba už dávno přestala hrát, nikdo neotočil desku, nedotknutý čaj, který ten večer sloužil snad jen jako záminka, na stole vychladl a na pokoj se snášelo hlubší šero, do kterého cigaretový kouř z odložené cigarety kreslil své nekonečné cesty.
Venku pršelo brzké jaro, noc utichala a bytem se vznášela vůně splynutí dvou těl. Byla to noc s šaty zapomenutými na podlaze, noc s výraznou vůní mátové kůže, co chutná po broskvích, a s vůní granátových jablek z vlasů.
Em usnula nad ránem. Její krásné nahé tělo leželo vyčerpaně přes celou širokou postel, ruce měla pohozené kolem hlavy a nohy ledabyle uložené na bílém prostěradle. Připomínala znásilněné děvčátko, někde do parku pohozené. A přitom byla v hlubokém spokojeném spánku.
Lisa nemohla spát. Vstala. Prošla ložnicí a ze skříně si půjčila košili, kterou Em nosila každé odpoledne. Zapálila si další cigaretu, vlasy stáhla do pevného drdolu. Sedla si do okna a tělem jí projela vlna chladu, byla zima, brzké jarní ráno, kdy může každou chvíli začít mrznout. Vykouřila tři cigarety. Em spala tiše a kontury jejího těla pohlcovaly Lisiny pohledy.
,,Liso...“ ozvalo se polohlasem a vytrhlo Lisu ze snění. Em se schoulila do klubíčka a pažemi si objímala kolena. Dívala se na fotografku se strachem v očích, s očekáváním a otázkou v hlase.
,,Ne, neboj, jsem u tebe.“ lehla si k ní do postele, objala ji a potichu šeptala o dešti za okny. Em brzy na to usnula a Lisa kolébána tichým svítáním a chlácholena teplem těla ve své náruči taky.
Lisa se probudila první do chladného dopoledne. Vstala a vypila hrnek studeného čaje, po noci měla ukrutnou žízeň, spala jen pár hodin a neklidně... Přikryla úplně odkopanou Em, postřehla, že se k ní chová téměř jako ke své dceři. – Možná k ní chovám převážně mateřský city- řekla si a odešla do kuchyně pro cigarety. Vrátila se do ložnice. Zapálila si. Seděla na zemi, opírala se o vodovodní trubky a koukala se z okna. Na holých nohách jí vyskákala husí kůže. Natáhla se pro fotoaparát a dlouho zaostřovala na drobnou postavu v posteli. Nevrtěla se, spala neuvěřitelně klidně. Zmáčkla spoušť a dívka, probuzena nezvyklým zvukem, otevřela oči. Prohnula své tělo do oblouku a zakňourala něco, že ji Lisa tak znenadání vyrušila. Než ale stačila fotografka říct něco na svou obranu, Em zase usnula. Odložila fotoaparát, vypila další hrnek a posadila se na postel. Neprobudila se. Odhrnula jí vlasy z tváře, políbila na zavřená víčka a opět přikryla toho malého človíčka.
Vyšla do mokré ulice, byla trochu mlha, trochu zima a pořád padal drobný deštík. Ulice voněly vodou a po noci byly důkladně umyté. Odjela domů. Dlouho jen bez hnutí seděla u stolu, nebyla schopná nic udělat. Nevzala si od Em telefon, měla jen jednu její nevyvolanou fotografii a bělostnou košili. – Možná bych na ni měla počkat u moře, možná bych se měla vrátit k ní do bytu. Bude mě hledat? Bude si vzpomínat na dnešní noc?- Hrála si s krabičkou sirek. Do jejího bytu se nevrátila. Odpoledne nešla k moři. Zůstala doma. Vyvolala pár filmů a zvětšila si fotografii spící dívky a nechala ji sušit v otevřeném okně. Ani nedošla koupit nové květiny, ty včerejší uvadaly. Byla naprosto vyvedena ze svého denního rytmu. Poprvé, co byla v Japonsku, potkala někoho sobě najednou tak blízkého a nebyla si jistá, jestli to tak doopravdy chce. Vzpomněla si na Jolanu, na Stockholm, na nekonečné jezerní plochy. A najednou jí přišlo, že by se možná měla vrátit, odjet z Asie a vrátit se tam, odkud tak šťastně utíkala.
Na večer šla do redakce pro fotografie, které měla nejraději. Ostatní věci tam nechala, nechala tam spoustu filmů, pracovních nabídek, nechala tam všechno, co jí připadala naprosto postradatelné a zbytečné. Odešla. Zamkla byt a klíč nechala pod pletenou rohožkou, kdyby se náhodou chtěla někdy vrátit. Utíkala další přicházející nocí a fotografii Em si tiskla k prsům, byla to jediné, co si chtěla do svého dalšího života přinést. Fotografie spící dívky a medailon po matce. Fotografii nebo Em. Utíkala podél černého moře, ale dívku nenašla. Došla na autobusovou zastávku a nasedla do přijíždějícího autobusu, jehož další zastávka měla být v dívčině ulici. Téměř mechanicky tam vystoupila, chtěla ještě jednou, ještě naposledy vidět tvář a cítit vůni granátových jablek, kterou si zasloužila jedině Em. V jejím okně se svítilo, bylo otevřené a visela z něj dlouhá světlá noha. –Nespí-. Pohlédla od otevřeného okna na fotografii a zpět do okna. Jako kdyby se rozhodovala, čemu má dát přednost. Em se dívala dolů do ulice a Lisu viděla. Viděla už autobus, viděla ji vystupovat, viděla ji, jak tiskne fotografii, viděla ji a s klidem si ji prohlížela dál. Lisa zvedla oči od spící na bdící Em a viděla ji, jak se vyklání z okna, aby na fotografku lépe viděla. Zazvonila na starý zvonek, Em sebou trhla, ale zůstala sedět dál v okně. Bylo jí, jako kdyby měla každou chvíli vypadnout, cítila závrať, úzkost v žaludku, musela se přidržet rámu okna, aby doopravdy nevypadla, ale to byla její jediná reakce na opakované zvonění u dveří. Nic neudělala. Nic. Lisa se se slzami v očích znovu prosebně zadívala na spící Em a rukou se dotkla chladně zavřených dveří. Otočila se, seběhla ze schodů a rychle pospíchala po silnici pryč, Em všechno viděla. Nic neudělala. Jen s ledovým klidem pozorovala odcházející Švédku v její košili.

Vysoká Švédka, nadané fotografka, zklamaná Lisa. Odlétala z Tokia. Chtěla zase zpátky do Evropy, stála v letištní hale, v kapse medailon po matce a k prsům stále tiskla spící Em. Byla vyděšená a zmatená. Vlezlý hlas letištního rozhlasu hlásil, že odlet jejího letadla je připraven a ať se ,,laskavě dostaví ke kontrole cestovních dokladů“. Přitiskla ruku na zamlžené sklo a odešla. Na skle zůstal obtisk její ruky.
Odlétala, pod sebou světélkující Tokio, které nikdy nezhasne a vzpomínky na svůj japonský život, nechtěla zapomenout, jen se chtěla zbavit té těžké bolesti, kterou v ní zanechala uplynulá noc a její rozhodnutí odjet.
O den později se prodírala davem v jedné z ulic Berlína, myslela na Em a pozorovala nějakou slečnu, která stála na kraji chodníku a hlasitě se mazlila se svým běloskvoucím pudlem. Slečna se tvářila nesmírně hrdě a byla přesvědčená, že nic úžasnějšího než její pudlík není na světě k nalezení.
Myslela na Em. Myslela na bdící dívku v okně vysokého domu. –Snad nevypadla-. Pevně stiskla svou tašku a s odhodláním vešla do jedné německé redakce. Měla jen tři fotografie, které si s sebou přivezla, nic jiného jim ukázat nemohla. Fotografii spící Em, fotografii neutěšeného tokijského pobřeží a fotografii jedné servírky s krátkými vlasy. Fotografie Em byla moc opovážlivá, tokijské pobřeží bylo moc nudné a servírka byla rozmazaná, neuspěla, podruhé ve svém životě neuspěla.
Myslela na Em.
Když si sehnala podnájem maličkého pokoje na kraji města, jediné, co v pokoji bylo, byla postel, stůl a židle natřená na růžovo. Žádná místnost, kde by mohla vyvolávat filmy, bílé holé vysoké zdi, velká okna podobná těm, které měla Em v bytě. Cítila značnou stísněnost, cítila úzkost, nesnášela svojí náhlou samotu, potřebovala mezi lidi, jenže neměla tu příležitost – nevěděla jak a ani neuměla se mezi lidi začlenit a dostat jinak než svou tvorbou. Měla ráda samotu, kterou si musela vybojovat. Nenáviděla samotu, které se nešlo zbavit.
Jarní počasí začalo za dva týdny ovládat i Berlín, všude kaluže, podráždění lidé. Fotila a snažila se i vyvolávat a zvětšovat. Získala malou komůrku ve sklepě domu, kde bydlela, ale fotografie nebyly nic moc, docházely jí peníze, cítila se mizerně. Stále častěji byla s fotografií spící dívky. V dlouhých dnech sledovala její kontury těla, dívčí ňadra, tmavé dlouhé vlasy a drobné ruce a nohy. Ležela oddaně, jako malé děcko, ležela v příšeří pokoje, ležela... sama.
,, Ahoj!“ překvapil ji jednoho z chladnějších dnů nečekaný návštěvník v její fotokomůrce.
,,Ah, známe se?“ překvapeně se otočila Lisa. Měla na sobě košili po Em a staré prodřené džíny. Vlasy do svou culíků stažené ji dělaly neskutečně krásnou a pro muže přitažlivou. Neuvědomovala si to, nikdy ji nezajímalo, jak si jí muži všímají, nebo nevšímají.
,,Myslím, že ne. Ne, neznáme se. Všiml jsem si... Ty fotíš?“ –No to máš dobrej postřeh- řekla si pro sebe Lisa, ale nahlas odpověděla:
,,Jo, fotím. Co potřebuješ?“
,,Taky fotím, myslel jsem...“ –pořád se tak nemožně uculuje- vztekala se pro sebe nervózně, ale nahlas byla stále ještě trpělivá a zdvořilá, protože to prostě měla ve své povaze – vycházet s lidmi.
,,Ano?“ otočila se k němu s umělým zájmem, který by musel vycítit i hluchý.
,,Mám taky svou fotokomoru, trochu fotím a napadlo mě, že by se ti tam líp vyvolávaly filmy, víš?“ připadal jí neskutečně ubohý v té šediví teplákové soupravě a gumových pantoflích, ostatně jako všichni muži, ale proč ne. Kývla.
Od té doby chodila k Markovi, který měl fotokomoru ve vedlejším sklepě. Byl o trochu starší, ale jen o trochu, měl trochu snědší pleť a choval se k Lise moc přátelsky a byl na ni milý. Potřebovala to a přijímala to jako spásné okamžiky.
Jaro začalo trochu víc rozkvétat, když Lisa stála v Markově komoře jen v košili a černých kalhotkách a zvětšovala fotku dveří ze starého města. Mark vešel dovnitř a objal ji zezadu kolem pasu. Zastavila rozdělanou práci a snažila se mu vyvléct, nebylo jí zrovna po chuti, když se jí dotýkal téměř neznámý muž. Znala ho asi tři týdny. Snažila se mu to dát najevo, jenže on nepřestával, tiskl si ji k tělu a ona cítila jeho erekci v kalhotách.
,,Mám tě rád, Liso. Víš to? Si krásná. Nesmíš už myslet na tu holku, teď tady máš mě.“
Hlasitě dýchal a strkal jí ruku pod košili. Její ruce pevně držel svou druhou rukou. Po tváři jí začaly téct slzy, jedna, dvě. Celou dobu, co jí trhal košili z těla měla pevně zavřené oči a hlavu odvrácenou na druhou stranu. Plakala. Zatínala pěsti, ale z jeho sevření svou ruku nevymámila. Miloval ji hrubě a bez citu na ledových dlaždicích, tak si to nikdy nepředstavovala, nekřičela, plakala, plakala bolestí, tahal ji za dlouhé vlasy a byl tak surový. Uspokojil se a jeho zpocené tělo padlo na její drobné a hrůzou strnulé tělo. Když pak stála pod horkým proudem vody, nohy se jí stále klepaly, po tvářích tekly slzy. Posadila se a dlouho se dívala před sebe. Po bílém těle jí tekla voda, a když došla teplá a začala téct ledová, zavřela oči a představila si švédské jezero. Jezero plné ledové vody, do představ jí vplavala Jolana, pak na břehu uviděla spící Em v její poloze znásilněného děvčátka. V pokoji se s bouchnutím zavřelo okno. Lekla se a probudila ze snění. Vypnula tekoucí vodu, osušila se a šla k posteli. Musela se opírat o stěny a přidržovat stolu. Měla slabé nohy, nikdy se ještě necítila slaběji. Podlomila se jí kolena a ona omdlela. Probrala se o tři hodiny později, s lehkou závratí, točila se jí hlava, zvedla se a došla do postele. Usnula.
Druhý den si ze zoufalství sehnala práci jako fotografka ve studiu. Potřebovala peníze, aby se mohla přestěhovat do jiné části města. Byla zničená, bála se cizích mužů, bála se chodit do své fotokomory, bála se bydlet v domě, kde by mohla potkat Marka. Čím dál víc myslela na Em a na Jolanu. Na jejich něžnost. Odstěhovala se. Na druhý konec města.
Už dlouho se snažila napsat Em nějaký dopis. Seděla jedno odpoledne v kavárně a pokoušela se něco napsat pro bdící Em na, tak vzdálené, opačné straně světa. Ale vždy to končilo jen absolutní bezradností.
,,Lisa Forset?“ ozvalo se nad ní. Dívala se do očí asi třicetiletého Japonce v elegantním černém obleku s nepatrnými proužky. Skláněl se nad jejím stolem a prohlížel si fotografii Em, kterou měla před sebou položenou.
,, A... ano. Lisa Forset.“ vykoktala. Byla překvapená, docela vyděšená a nedůvěřivá k nově příchozímu. Ale byl to Japonec, v očích měl japonskou zdvořilost. Trochu ji uklidnilo, že je právě z Japonska, odtamtud, kde na ni byli hodní.
,, Yuki Kioshi.“ a podával jí pravici. Yuki znamená sníh nebo také šťastný a Kioshi tichý. Lise se jeho jméno líbilo.
,, To je moc pěkná fotografie... Z Tokia?“ zeptal se a ukazoval prstem na Em.
,, Ano, Tokio. Jste z Tokia?“
,,Mhm. Přijel jsem z Tokia asi před týdnem.“ odpověděl a stále zůstával stát nad stolem.
,,Nechcete se posadit?“ vyhrkla, když si to uvědomila. Že se neposadil bez vyzvání, jí jen potvrdilo jeho slušnost. Muž kývl na souhlas a posadil se.
,,Přijel jsem do Berlína kvůli obchodnímu jednání. Vy?“
,, Pocítila jsem, že je nejvhodnější čas na změnu, na malou změnu prostředí. A tak jsem pokračovala dál. Jsem nestálá.“
,,Ano, ano. Přijela jste ze Stockholmu do Tokia a pak z Tokia do Berlína, že? Je to tak správně?“ Lisa jen překvapeně zírala.
,,Ta fotografie se mi opravdu velice líbí, nechtěla byste ji prodat?“ zeptal se, vlastně jen tak mimochodem, a vzal spící Em do ruky. Lisa mu ji okamžitě vytrhla.
,,V žádném případě ji neprodám!“
Udělal omluvné gesto. Mlčeli. Ona pila pomerančový džus, on kávu a kouřil. Yuki se podíval na hodinky a zakoulel očima.
,,Promiňte, budu muset jít, zákazník čeká. Jak dlouho hodláte zůstat v Německu?“
,,Nejsem si ještě jistá, snad vyčkám do další doby vhodné pro změnu.“ zalhala, usmála se, aby zakryla rozpaky a rozloučila se. Muž odcházel rychle od stolu, upravoval si kravatu.
Bylo pozdě večer, když se vracela do svého nového pokoje, měla unavené oči, několik nejasných náčrtů dopisu pro Em a na Japonce už téměř zapomněla. Vystoupila z metra, prošla liduprázdným vestibulem, vykachlíčkovaným žlutými kachličkami, a vyběhla poplivané schody ven na ulici. Před domem uviděla přešlapovat menšího muže s aktovkou v levé ruce a v pravé mu svítila cigareta. Poznala v něm Japonce, jen o několik hodin staršího a unavenějšího.
,,Dobrý večer, Liso.“ pozdravil ji a podával jí zdvořile pravici.
,,Dobrý večer. Právě jdu domů. Co potřebujete?“
,,Vím, napadlo mě, jestli byste ještě dnes večer nezašla třeba na drink.“ stále nervózně přešlapoval.
,,Nevím o žádnym slušnym podniku někde poblíž, a alkohol nepiju, ale mohla bych vás pozvat na zelenej čaj, máte rád zelenej čaj?“ –samozřejmě, že má, vždyť je z Japonska- blýsklo jí hlavou.
,, Ano, rád vaše pozvání přijmu.“
Usmála se a vytáhla klíče z kabelky a otevřela. V domě bylo ticho, tma a páchl připálenou rybou. Omlouvala se za prostředí domu a rychle odemykala dveře od svého pokoje. Byl zařízený úplně nahoře v domě, byl maličký a samostatný. Lise řekli, že je to část nově opravené půdy. Vstoupili dovnitř. Pokojík ještě neměl žádný charakteristický vzhled, v rohu maličká vázička s květinou, na oknech zavěšené oranžové kusy látek. Naproti dveřím bylo malé umyvadlo a vedle něj ze zdi trčela holá trubka se sprchou na konci, kolem byl světlý závěs. Vše bylo v jedné místnosti, nebylo kam utéct. Postavila vodu do konvice na malé stoličce u zdi a začala připravovat čaj. Yuki se posadil do malého jasně žlutého křesla, které si pronajala dohromady s pokojem. Na stole vedle křesla ležely rozložené fotografie, které se Lisa snažila v Berlíně uplatnit. Yuki je vzal do ruky a se zájmem si je všechny pečlivě prohlížel. Na zadní straně každé z nich bylo úhledným písmem napsáno –Tokio-.
,,Tuhle servírku znám!“ řekl najednou do ticha, až sebou Lisa trhla a rozlila trochu vody.
,,Rád do kavárny, kde pracuje, zvu obchodní zákazníky, když pracuji v Tokiu.“ Oba dva se na sebe usmáli. Lise se líbilo to něco, které je dokázalo v malé chvíli přiblížit. On se v Tokiu nejspíš narodil, ale ona tam asi rok bydlela a to město začínala znát. Dlouho pak ještě studoval originály jejích snímků a každý důkladně okomentoval. Mluvili dlouho. Vypili několik konvic jasmínového čaje a vyměnili si spoustu názorů a poznatků. Odcházel tak, aby stihl poslední metro a ještě mezi dveřmi se jí zeptal:
,, A tu spící slečnu byste mi opravdu nemohla prodat? Koupím ji za jakoukoliv cenu.“ znovu zavrtěla hlavou. –Kdybys věděla, Em, jakou cenu máš pro tobě úplně cizího člověka.- Když Japonec odešel, sedla si do křesla a pokoušela se napsat dalších pár řádků pro Em. Citovala básníky, citovala filosofy, ale nic se jí nezdálo dost dobré. Usnula v křesle někdy nad ránem. Probudila se za dvě hodiny, bolelo ji celé tělo schoulené a pomačkané v pokřiveném sedu. Bylo šest hodin, venku ještě tma, slyšela popeláře. Odešla si lehnout do postele, znovu usnula, zamotaná do pánské bílé košile, která byla cítit po granátových jablkách.
Jedno ráno se probudila a pocítila nepřirozený strach, brnění v břiše, roztěkaný pohled, zpocené ruce. Myslela na Em. A bála se. Odešla z pokoje, který jí začínal poslední dobou způsobovat hrozné stavy stísněnosti, a chtěla jít do parku, aby se trochu zklidnila. Koupila si lahvi mléka a několik housek a šla se nasnídat. Bylo krásné ráno. Takové, jaké už dlouho neviděla. Teplo, slunce, ptáci začínali zpívat. Byla polovina dubna, týden po Velikonocích, jaro. Usadila se k malému rybníčku a začala jist. Položila se do trávy, cítila, že je vlhká a studená, nechala na sebe svítit slunce. Každou chvíli ale musela otvírat oči, aby se ujistila, že je vše tak, jako když je zavírala. Snažila se neposlouchat do její hlavy doléhající vztek města, snažila se dostat od toho všeho.
Odpoledne šla do kavárny, kde se poprvé setkala s Yukim a poslední měsíc se scházeli jedině tam. Objednala si pomerančový džus, který byl součástí jejích neměnných berlínských zvyků a zapálila si. Po poledni ve své pravidelné přestávce na oběd přišel Yuki. Už z dálky viděla tu stejnou postavu, tmavý oblek, aktovka v levé, cigareta v pravé ruce. Veselý, bezstarostný krok, nohy trochu do O. Zamávala na něj přes sklo. Přisedl si.
,,Yuki, potřebuju pomoc!“ vyhrkla bez jakékoliv zdrženlivosti. ,,Potřebuju peníze, abych mohla odletět zpátky do Tokia.“
Podíval se na ní, ale nic neříkal, protože věděl, že ještě bude pokračovat. Zhluboka se nadechla a spustila:
,,Prodám ti spící Em. Prostě si ji vezmi, zaplať mi cestu do Tokia a zůstaň se mnou, dokud neodletím.“
Chytil ji za ruce a pomalu kývl. Najednou neměl slov, vyschlo mu v krku.
,,Fajn.“ zhasla cigaretu, vstala od stolu a oblékala si sako.
,,Ještě dnes večer chci odletět.“ připadal si jako figurka v ,člověče, nezlob se´, manipulovala s ním, jak se jí zachtělo.
O dvě hodiny později seděli v autobuse na letiště, on tiskl spící Em v obálce k tělu a ona zase jeho ruku ke svým prsům.
,,Kdy poletíš ty?“
,,Nevím, je tu ještě hodně práce. Ale slibuju, že přiletím tak, abys už nebyla zase někde jinde.“ řekl povzbudivě a usmál se na ní. Potřebovala dodat odvahy, byla sklíčená a celá nejistá z cesty.
Na letiště přijeli jen tak tak na čas. Rychle se odbavila a prošli spolu ke kontrole pasů.
,,Bylo to krátké. Opatruj se,“ řekl a políbil ji na tvář. ,,vy obě se opatrujte!“ dodal a poklepal na fotografii v obálce.
,,Přijeď brzy,“ řekla a vzala ho za ruku. Věděla, že je nestálá, ale věřila, že vydrží, aby před svou další cestou ještě znovu uviděla Yukiho. Stali se z nich opravdoví přátelé. Objali se.
,,Budeš mi chybět.“
,, Ozvi se, až přijedeš.“
Polibek. Další objímání a pak už jen opakované vyzvání k laskavému předložení cestovních pasů, další a další povzbudivé pohledy a ,,Ahoj!“. A Lisa zmizela za přepážkou a mléčným sklem. Viděl ji jen jako rozpíjející se fialovou tečku. Osaměl. A ona v tu samou chvíli pocítila to samé. Osamělost a zase tu lehkost, když se nachází na ,konci´ jednoho státu a ,začátek´ dalšího je ještě hodně daleko. První muž, kterého opouštěla s bolestí.
Seděla v letadle, muž vedle ní spal a hlasitě chrápal. Dívala se dolů na Berlín, pak na celé Německo a pak už neviděla nic. Jen černé mraky a kousek měsíce. Rychle usnula. Měla šílené sny a probudila se celá zpocená. Cítila, že jí v těle začíná stoupat teplota, blouznila. Zvedla se a cestou na toalety dávala lidem legrační přezdívky a představovala si je nahé, pak omdlela. Probrala se zas na svém místě, letuška jí otírala čelo mokrou žínkou. Řekla jí, že je v pořádku, že nepotřebuje pomoc, jen jestli by ji mohla přinést pomerančový džus. Letuška se na ni ustaraně podívala a odešla. Přinesla ji, co žádala a stála nad ní a hleděla do její tváře tázavým pohledem. Byla ochotná se Lise věnovat víc, než jí velely její služební povinnosti. Vypadalo to, že letí svůj první let, fotografka, kterou si všichni zkoumavě prohlíželi, ji poslala pryč a otočila se k ostatním letícím zády a okamžitě zase usnula.
Byly dvě hodiny odpoledne, když Lisa procházela letištní halou, kterou tak dobře znala. Ruch města ji uklidňoval. Autobusem přímo před dům Em. Bylo to snadné, jen nasednout a nechat se vézt. Přivézt přímo do její náruče. Dívala se nahoru do oken, všechna byla zavřená, vyběhla nahoru a zazvonila. Nic. Ticho. V bytě nebyl slyšet žádný pohyb, ani když přiložila ucho ke dveřím. Byla malátná a unavená, rukou si přejela po čele, které se jí už zase zdálo nepřirozeně horké. Vyšla ven na ulici, byl teplý dubnový den, lidé ,překvapeni náhlým teplem, chodili v krátkých rukávech a na všech tvářích zahrály úsměvy. Otočila se a vyšla opět do třetího patra domu. Zvedla rohožku a rukou nahmatala jeden klíč na tenké nitce. Otevřela dveře a zas za sebou tiše zavřela. Vešla do ložnice, tolik toužila spatřit zase tu spící dívku tak, jak ji opustila. Postel byla prázdná, prostěradlo na jedné straně trochu shrnuté. Na stole zůstala lisina poloprázdná krabička cigaret, dva nedopité hrnky čaje a ve vázách květiny, tytéž, co ten večer. Uvadaly, usychaly, květy zbavené jasných barev se skláněly jako těžké hlavy k zemi. Položila se do postele, skopla boty a sundala si kalhoty. Téměř okamžitě usnula.
Byla už tma, venku už zase pršelo, déšť omýval rozpálené ulice a ve vzduchu se snášela vůně téměř letních dešťů. Slečny v tílkách utíkaly rychle domů a skrývaly si holá ramena, stejně jako Em ten večer u moře.
Půjčila si oblečení od Em ze skříně, pečlivě za sebou zamkla a klíč dala zpět pod rohožku. Propletla se mokrými ulicemi, pozdravila známého zelináře, zašla do květinářství a pak pod tíhou červených, oranžových a žlutých květin došla před svůj dům. Mezi těmi všemi květinami barev slunce trčela tmavofialová růže, která jí připomínala tu, kterou měla Em zastrčenou ve výstřihu. Po tvářích se jí řinuly slzy, míchaly se s deštěm, větrem a řasenkou. Na jazyku ucítila hořkou chuť téměř bezbarvé rtěnky. Utřela si rty do kapesníku a snažila se přestat plakat.
Otevřela snadno, pod rohožkou klíč už nebyl a dveře byly jen špatně dovřené. Vešla do předsíně, ucítila příjemný čerstvý vzduch, dveře bouchly, jak se pokoji honil průvan. Na stolku, kam si odkládala vždy klíče, stál květináč s právě kvetoucím modrým hyacintem. Lisina květina jara. Odložila si, sundala boty. Vešla do ložnice. Okno bylo otevřené, postel ustlaná, nové květiny a za závěsem se rýsovala dívčí postava, jejíž noha byla volně spuštěná dolů do místnosti.
,,Em...“ vydechla Lisa a vrhla se k ní. Em byla oblečená do těch tmavomodrých šatů, přes které mohla Lisa nahmatat její srdce, v jejichž výstřihu byla tenkrát schovaná fialová růže, a která ráno byly ledabyle pohozené po zemi. Dívka měla hlavu odvrácenou ven, byla ostříhaná na krátko, jen hrubě a nepravidelně, nejspíš to dělala sama jen před zrcadlem.
,,Em...?“ Lisa ji vzala za nahou paži a donutila ji, aby se k ní obrátila obličejem. Neodpověděla a uhýbala pohledem.
,,Em, to jsem já, Lisa, slyšíš?“ otočila se k Lise sama celým tělem. V očích měla strach a zmatenost a hluboké kruhy pod očima vyprávěly o jejím vyčerpání. Lisa ji objala. Cítila, že hodně zhubla, byla drobná, ruce měla kostnaté, kyčle jí vystupovaly a klíční kosti neohroženě svítily do šera.
,,Em, neboj se, jsem u tebe, holčičko.“ objetí zesílilo i ze strany Em, ovinula kolem ní ruce a položila jí hlavu na rameno. Pořád ještě nemluvila. Lisa ji vzala do náruče a odnesla to titěrné skoro dětské tělo do postele. Dívka se okamžitě stočila ohroženě do klubíčka a zavřela oči. Poslepu šátrala po posteli a hledala lisiny ruce. Když obě bezpečně svírala ve svých a slyšela lisin dech, usnula.
Ležely vedle sebe, celou noc se držely pevně za ruce a každou chvíli se jedna z nich vzbudila a úzkostlivě pozorovala spící a poslouchala její dech.

přidáno 03.01.2015 - 23:12
Zajímavá i když možná trochu zmatená povídka.
přidáno 25.08.2010 - 19:17
nádherný... nic vím mě nenapadá co k tomu dodat... příliš slov by tomu snad jen mohlo uškodit...
přidáno 18.03.2009 - 20:37
Any? Nepletes si me s nekym?:)
přidáno 20.08.2008 - 12:23
První věc, kterou jsem od tebe četla..(podstrčila mi jí Lay)..je to nádhera..nádherná nádhera, prostě vůbec nemůžu najít jiný slova k tomu, abych to popsala..
Proste krása..
přidáno 18.07.2008 - 22:00
Krasne
přidáno 09.04.2008 - 14:46
Jen jsem zamáčkla slzu..je to vynikající a úchvatné....
přidáno 08.04.2008 - 19:41
téměř dokonalé..
mátová vůně kůže a oči barvy nugátových vzpomínek..
dokonalé..
jo, fakt, tohle se ti moc povedlo..
hm hm, tak jo - obdiv.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Fialová růže ve výstřihu... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Žlutej tulipán, co ještě nerozkvetl...
Předchozí dílo autora : chutnající po mokrý trávě.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku