Aurora Borealis

Padám ve tmě pořád dolů
a vůbec nevím proč, nebo kam.
Padám do díry, pekelné, chcete-li,
ono je to vlastně jedno
- co může být horší,
než padat do jámy
se stěnami pokrytými slizem
a dnem v nedohlednu.

A nad sebou stále vidím
čistě modré nebe,
malé děti hrající si
a já tam chci být s nimi.
Chci se houpat na houpačkách,
nebo se klouzat po skluzavce.

Ale já padám...

Padám a ten modrý kotouč radosti a svobody
se nade mnou pomalu, ale jistě uzavírá.
Uzavřel se zcela a já pod svýma nohama konečně nalézám dno.

Dno? Jen velkou kopici tekutého písku.
Pohlcuje mne, ten písek...
Slyším hlasy.
Ženský pláč a smrtelný křik.
A muže říkaje moje jméno škodolibě se smát.
Můj konec...
Zavírám oči a už je neotevřu.

Vzdávám se.

"Pane, vy jste usnul?"
Otevírám své oči a vidím malého chlapečka,
jak bra mě za ruku usmívá se na mne,
jako na svého kamaráda.
"Pojďte si s námi hrát."
A já jen nepatrným kývnutím hlavy
přijímám jeho výzvu
a zvedám se z lavičky uprostřed dětského hřiště.

A nad hlavou mám barevné záře
- nebyl to sen...
... jen symbol svobody říkající:
"Všechny touhy mohou být skutečnost."