Zraněná

Tikot hodin. Zářivka osvětluje dveře a kreslí na ně stíny. Voda v konvici vře.
Jinak ticho a klid.
Otočí se k němu. Leží - klidný, chladný - oči upírá na strop.
"Kafe?" Zeptá se.
Žádná odpověď. Ignoruje ji.
"No jo. Taky by tě neubylo, kdybys... ale to je jedno."
Podívá se na hodiny.
"Nechápu, co ti vadí. Co vám VŠEM vadí," vstává. Pohodí hlavou a rusé vlasy zazáří jako pochodeň v podzimním slunci.
Muž nereaguje. Nezajímá se. Nezajímá ho. Podmračeně ho sleduje. Vysokého, černovlasého, trošku strnulého, ale stále přitažlivého.
"Jsi stejný jako ostatní!" Vyčte mu. Kolik jich jen bylo? Deset, dvacet, sto?
"Já jdu k tobě se srdcem na dlani - nabízím se ti a ty? Nic. Nic!" Hystericky se zasměje, zatímco si zapíná podprsenku, pak halenku a upravuje sukni.
Muž ji ignoruje.
"Nejsem pro tebe dost dobrá, co? Pro žádného jsem nebyla dost dobrá! Jo kdybych byla blondýna s velkýma kozama..." zadrnčení telefonu zastaví proud ženiných výčitek. Vezme sluchátko a zamračeně poslouchá. Povzdechne si.
"Jistě. Odpoledne to bude. Vím, že rodina čeká. Ano!... Ne!... Já vím... Sakra. Tak za dvě hodiny. Dřív ne!" Vztekle mrští sluchátkem do vidlice.
"Shání tě manželka. Už se nemůže dočkat!" Je sarkastická, naštvaná. A zraněná.
Hlavně zraněná.
Odmítnutí vždycky bolí. Rány se sice zhojí, ale jizvy zůstávají.
Dál a dál.

Obleče si gumovou zástěru.
Do ruky vezme sklapel.
Jistými tahy vede řez mužovou hrudí.

Tikot hodin. Zářivka osvětluje dveře a kreslí na ně stíny.
Jinak ticho a klid.
Takový, jaký bývá jen tady.
Na pitevně.