Až do konce

Stojí ve tmě. Čeká.
Je horká letní noc, ale jemu je zima. Triko má promáčené potem, který ho štípe i v očích. Otře si čelo a zamrká. Přitiskne se ke zdi. Vnímá její povrch. Slyší svůj zrychlený dech a tlukot srdce. Ochutnává vlastní strach, na jazyku cítí jeho kovovou chuť. Panika mu sedí za krkem a dýchá na zátylek.
Vše je připraveno. Na nic nezapomněl. Okna z chodby vedou do dvora. Nikdo nic neuvidí. Sousedi jsou na dovolené. Žárovky vyšrouboval a některé nahradil vypálenými. Není to nic neobvyklého. Co si pamatuje, světlo na chodbě svítí jen málokdy.
A schody jsou příkré.
Bojí se. Když to nevyjde, tak...
Zaposlouchá se. Slyší bouchnutí dveří. Těžké kroky se rozléhají chodbou. Zvuk se láme a odráží od stěn. Kakofonie zvuků se mu zavrtává do mozku. Sakrování a nadávky.
Přitiskne se ke zdi. Touží ztratit se v ní a už se nenajít. Bojí se. Strašně se bojí.
Vidí HO. Vysokého, s rukama jako lopaty. Dokázaly by zabít, kdyby mohly. Můžou. A chtějí. Jejich sílu tolikrát poznal na vlastní kůži, stejně tak jejich surovost.
Vidí, jak pomalu stoupá po schodech. Země se MU houpe pod nohama. Táhne z NĚJ pivo. Každý krok HO stojí nadlidské úsilí. Už je skoro u něj.
Poslední schod. Pouští zábradlí. Šmátrá po zdi. Hledá opěrný bod.
TEĎ!!!!
Vyrazí z temného kouta a veškerou svoji sílu vloží do jediného pohybu.
Zavrávorají.
Snaží se ho zachytit. Ruka mu sklouzne. Padá. Tělo se zastaví v mezipatře. Zaposlouchá se, ale všude je klid. Jen JEHO chrapot. Nemůže vstát.
Sbíhá k NĚMU po schodech. Strach se mísí s úlevou a vybuchuje mu v hlavě jako Molotovův koktejl.
Za všechnu bolest, za všechen strach, za všechno ponížení, za všechno co z něj udělalo nikoho, za to všechno teď vlastnímu otci vjíždí rukama do vlasů a láme mu vaz o poslední schod.