I. Prsteny - 6 .část

„To je hrabě Jean-Paul Sebastien Parcy de Bouvier, toho ty nemůžeš znát. Vrátil se, je to tak tři, čtyři měsíce ze Středozemí. Konečně se tu něco děje. Je to tak měsíc, co se rozešel se svou milenkou. A jak to vypadá, nyní si hledá novou oběť." řekla Marlene, ale tak, jako by litovala, že ona není tou obětí.

A opravdu jeho příchodem nastala změna. Kdykoli se rozhlédla po sále, mohla přesně určit, kde se hrabě nachází. Jeho smích a příjemný hlas zněl z různých koutů a míst tanečního sálu. A mezitím,co se snažila nepozorovaně sledovat toho muže očima, Marlene mluvila a mluvila.

Isabelle začínala chápat, proč se u nich každý zdrží jen chvíli. Kdyby se Marlene krotila ve své upovídanosti, byla by to velice milá, mladá dáma. V duchu si říkala, proč nemlčí, chci slyšet jeho hlas, jeho smích. Jak je to dlouho, co jej ošetřovala, měla jeho hlavu v klíně, mohla se dotýkat jeho kadeří.

Začala se bezděky usmívat, když ji napadlo, co by tomu asi Marlene řekla, kdyby věděla, že byla tomu muži blízko, že ji dokonce líbal a objímal ji.

Sálem zněla hudba a Isabelle se zachvěla . Hrabě, jak bylo jeho jméno? Ano, Jean-Paul Sebastien Parcy de Bouvier, ještě s několika šlechtici míří přímo k nim. Proto snad Marlen nepostřehla její úsměv, který patřil vzpomínce, ale který byl nejspíš příčinou, proč sem hrabě zamířil.

Když přišel hrabě na ples, měl sto chutí odejít. Skandál s madam Thereze na něj soustředil více pozornosti než potřeboval. Ale pokud chtěl uskutečnit své záměry, musel přinést nějakou oběť.

Hlavně se nesmí zaplést se stvořením podobným madam Thereze.Byla sice krásná, smyslná, ale nakonec přeci jen hloupá. Co nejvíce potřeboval, bylo získat přízeň krále.

Stačil se pozdravit s několika známými, když postřehl, že s Marlene, s tou upovídanou osobou stojí nějaká dívka a je ve společnosti té povídalky až příliš dlouho.

Když se pak po chvíli podíval tím směrem, povšiml si jak Marlene povídá a ta dívka se usmívá, jako by byla myšlenkami dočista někde jinde.Otočil se na svého přítele Angelma.

„Znáš příteli tu, co hovoří s markýzou Marlen Crespy de Lacharmie?“ tak aby to slyšel jen on.

„Ty jsi pane kvítko, já ji prvně viděl posledně tady v sále a než stačím cokoli podniknout tak ty….“ usmál se vévoda.

„Nech řečí, pokud jde o ženy váhavost se nikdy nevyplácí.Pojď seznámíme se a necháme na ní, komu věnuje svou pozornost, platí?“řekl hrabě , neboť jej ta dívenka opravdu zaujala.

„Isabelle, oni jdou přímo k nám!“ málem se zajíkala Marlene, když řekla to, co Isaballe už stačila postřehnout, a tak se pouze zeptala :

„A má být?“ale přitom se jí třásla kolena. Byli vzájemně představeni a Isabelle cítila, že je ztracena.

Už chápala slova Marlene, když jí zrovna před chvílí říkala:

„ Měj se před ním na pozoru, jemu žádná neodolá.“

Ano jeho podmanivému hlasu, jeho šarmu, jeho pohledu je opravdu těžké odolat. Ani nevnímala, co muži povídají jak byla rozrušená jeho přítomností a svým strachem, aby se neprozradila.

Ale vždyť mne nemůže poznat, copak by jej mohlo napadnout, že to děvče, co ho zachránilo, je právě ona?

„Nechtěla byste se podívat k hráčským stolkům?“ směřovala slova hraběte přímo k ní.

„Ale já nepřináším štěstí, pane hrabě.“usmála se Isabelle.

„S vámi by i neštěstí mohlo být příjemné,“ odvětil hrabě a nabídl ji rámě a zamířili do jednoho z menších salonků, kde byly hrací stolky.

Chvíli pozorovali hráče a hrabě tiše, aby nerušil ostatní vysvětloval v čem spočívá hra. Isabelle mnoho z jeho slov nechápala, byla až příliš rozrušená jeho přítomností. Zvláště, když si všimla, že je všichni pozorují.

Ze sálu zněla hudba, hrabě ji vyzval k tanci. Když dotančili hrabě pokračoval v hovoru.

„Mám pocit, že jsem vás již někde viděl.“

„Doufala jsem, že mi položíte duchaplnější otázku, pane hrabě.“

„A smím vědět, jak se odpovídá na takovéto málo duchaplné otázky?“ nedal se odbýt hrabě.

„To říkáte každé, pane hrabě?“

Hrabě se usmál koutkem úst :„Jenže, váš úsměv, je mi ovšem příliš povědomý.“

„Nejspíš jste znal moji matku, pane. Jsem jí prý hodně podobná.“

„Děkuji za kompliment,“ usmál se hrabě pobaveně, „takhle krásně mi ještě nikdo nenaznačil, že jsem starý.“

„Jste vy muži ale…, kdybych si to myslela pane hrabě, já bych nic nenaznačovala, to bych vám to jistě řekla přímo.“ Až se Isabelle lekala svých slov.

Takovéto konverzaci ji nevlastní matka neučila. Trochu se zarazila. Všiml si jejich rozpaků a proto změnil téma hovoru.

„Nechtěla byste ochutnat dobré červené víno?“

„Velice ráda.“

„Mohli bychom si na něco připít? Co myslíte?“

„Na příští shledání, pane?“

„Bude mi potěšením, smět se s vámi zase sejít.“řekl hrabě, ale víc spolu hovořili očima. Na rozloučenou jí políbil ruku.

Isabelle cítila, jak jí víno stoupá do hlavy. A asi to nebylo jen víno. Potřebovala si něco zakousnout a tak se šla porozhlédnout do přilehlých salonků, kde bylo na stolech přichystáno občerstvení, kde byl každý obsloužen sluhou dle svého přání a výběru. Zakrátko našla co hledala. Teď bylo nutné vrátit se do velkého sálu k Marlene.

Jenže, když se pak chtěla vrátit, trochu ztratila orientaci v chodbách paláce. Octla se v jiném malém salonku, kde nebylo sice živé duše, ale u cíle své cesty ještě nebyla.Bylo slyšet hudbu a tak musela být velice blízko, stačilo asi zvolit ty správné dveře.

V duchu se smála sama sobě, v lese u nich doma by se jí tohle určitě nestalo. Rozmýšlela si které dveře zvolit, než se však stačila rozhodnout objevil se hrabě Philip. Vida, na něj dočista zapomněla, ten ji určitě celou dobu nespustil z očí.

Než však stačila říct něco pichlavého na jeho adresu stál u ní a když ji sevřel v objetí dlouze ji políbil. Byla překvapena a rozhořčena jeho troufalostí. Sotva jeho objetí povolilo a uvolnila se jí ruka , držel ji před chvílí tak, že se mu nemohla bránit, vyťala mu políček až zavrávoral. Takovou sílu u ní nečekal.

„Co si to dovolujete? Co vás opravňuje, že se chováte tak důvěrně,pane?“ pronášela rozhořčeně a kapesníčkem si utírala rty, jako by mohla jeho dotek setřít.

„Jen pomalu, komteso. Takhle se přeci nechová milá ke svému vyvolenému.“

„To už je příliš nemyslíte? Nazývat mne svou milou!“ ohradila se Isabelle. Hrabě Philip se škodolibě usmíval:

„Jen se nevztekejte, nejdřív se zeptejte svého otce. Nemyslím, že by se mu líbilo, jak věnujete pozornost někomu jinému než mně. A já vás s potěšením rád budu usměrňovat ke svému obrazu.“ Pronesl hrabě Filip a škodolibě se usmíval.

„Zapomněl jste pane, na jednu věc. Budu-li chtít, já, nemyslíte?“

„Tomu přeci sama nemůžete věřit?“ řekl s úšklebkem.

Isabelle vešla do nejbližších dveří. Když jimi prošla a zavřela je, začala se ovívat vějířem. Bože, otec ji snad chce provdat za tohohle neurvalce. S hrůzou si uvědomila, že tomu nemůže zabránit, že bude muset poslechnout. Ano je bezmocná proti otcově vůli.

Zamířila mezi korzující dámy, uviděla Marlene a nevěděla za kým by měla jít. Proto vzala za vděk této upovídané osobě. Ta ji přivítala s úsměvem a hlavně s úlevou.

„Tady jste, já už se obávala, že jste skončila v čajovém salonku, ale když byl hrabě Parcy de Bouvier zpátky u hracích stolků a vy ne, oddechla jsem si. Jestli vám mohu radit, nezůstávejte s tím člověkem o samotě.“

„Pročpak smím-li vědět?“ usmívala se Isabelle. Jak se zdá hrabě se netěší dobré pověsti u dvora, nebo je to jen u žen o které neprojeví zájem?- říkala si Isabelle v duchu.

„Je to ukrutný sukničkář, když to řeknu jemně.“ To už se Isabelle smála nahlas:

„Zadržte, prosím, mám pocit, že jej tak trochu pomlouváte.“

Ale nebyla síla, která by markýzu donutila mlčet. Nakonec však Isabelle nelitovala své trpělivosti a toho, že vytrvala celé její vyprávění. Dozvěděla se, že palác ve kterém nyní s otcem a nevlastní matkou bydlí je, vlastně byl sídlem hraběte Parcy de Bouviera. Nějakými machinacemi, to Marlene nevěděla přesně, podařilo se získat jejímu otci toto sídlo. A také to, že hrabě je na tom velice špatně. Hlavně co se týká peněz. Isabelle však usoudila, že to asi nebude tak zlé, soudě dle chování hraběte, či jeho oblečení, a šperků kterých si stačila všimnout. Marlen se jí také svěřila, ze svého strachu o ni. Marlene neviděla kdo to mluví, ale vyslechla jak někdo komentuje situaci hraběte slovy: bude-li jen trochu chytrým, stačí aby se oženil s komtesou Isabelle, a sama k tomu dodala:

„Už vím, proč se rozešel s madame Thereze. Ten určitě usiluje dostat své rodinné sídlo zpět a je jedno jak.“

Isabelle byla dokonale zmatená. Úporně přemýšlela a dávala si dohromady to , co znala. Ano, hrabě se vracel ve stejný čas, co ona opouštěla klášter. Ve stejnou dobu se vlastně vracel i její otec. Do města se stěhovali koncem podzimu.
Ale přesně si pamatuje, že když otec přijel, tak již mluvil o paláci, který ve městě vlastní. Nic nevyvracelo ani nepotvrzovalo, že by Marlene měla či neměla pravdu. Ale z hlouby duše se tomu bránila. Nezdálo se jí, že by se o ní hrabě zajímal jen kvůli paláci.