***
přidáno 07.02.2015
hodnoceno 5
čteno 464(4)
posláno 0
Chtěl nechat původně Dixie doma, ale pak ho napadlo, že by mu mohla v pátrání po Danovi pomoci. Netušil sice, jestli má vůbec pro stopování vlohy, neboť tuto aktivitu spolu nikdy netrénovali, ale rozhodl se důvěřovat jejím vrozeným instinktům.

Věděl, že fena Danielův pach pozná, usoudil ale, že je třeba dát jí nějak najevo, co se od ní očekává. Sundal tedy z věšáku Danovu sportovní bundu, v které chodíval po ránu běhat, a přidržel ji psovi u čenichu. Dixie se po něm nejprve zmateně podívala, jako by nechápala, co to má znamenat, ale potom poslušně oděv očichala. Zavrtěla ocasem na znamení probuzeného zájmu a netrpělivě se otočila kolem své osy.

„No jo, no jo," zabručel Filip, „to je najednou spěchu. Doufám, že to nebude ztráta času, holka."

Zacvakl karabinku vodítka do kovového očka na Dixiině obojku a vyrazili. Tedy spíš ona vyrazila a Filip za ní víceméně povlával. Občas zapátrala čenichem u země, ale ze směru, kterým se vydala, už se neodklonila. Bylo jasné, že je stopa ještě čerstvá.

***

Park byl v tuto noční hodinu pustý a tichý. Za normálních okolností by z toho měl Filip husí kůži. Toto ale normální okolnosti nebyly a on překvapeně zjistil, že cítí cosi jako lovecké vzrušení. Nejspíš nějaký prapůvodní instinkt z dob, kdy na úspěšném vystopování kořisti záviselo holé přežití. Co na tom, že on nebyl žádný stopař a tím méně jeho kamarád lovná zvěř?

Asi po čtvrthodině dosti intenzivního běhu po nerovném terénu plném kamenů, zůstala Dixie najednou stát. S úlevou zastavil i Filip, kterého navzdory pravidelnému tréninku na hřišti už pomalu začínalo píchat v boku. Vodítko spadlo na zem, když se s rukama na stehnech předklonil, aby se vydýchal. Ani si toho nevšiml.

Dixie zvedla čenich od země a zavětřila kolem sebe. Potom jako lasička zmizela ve vysokém ostružiní. Filip na ni potichu zavolal. Začínal se smiřovat s tím, že se její prvotní nadšení bohužel nesetkalo s úspěchem. Na tomhle místě sotva Daniela najdou.

Několik metrů od místa, kde Dixie zmizela v ostružinách, se zvedal do výšky příkrý svah, místy prorostlý pískovcovou skálou. Ozývaly se odtamtud zvuky psího funění a hrabání, občas dokonce zahlédl spršku odlétající hlíny na pozadí měsícem osvětleného kamene. Filip zpozorněl. Něco objevila, to je jisté.

Když dokázal trochu popadnout dech, začal se opatrně prodírat za Dixie. S údivem zjistil, že zdánlivě neproniknutelná změť trnitých keříků není tak úplně neschůdná. Dokonce to vypadalo, že je tady prošlapaná úzká cestička. Že by zvířata? Z jakého důvodu by si ale zvěř vyšlapávala stezku právě tady?

Když došel Filip až na místo, které Dixie objevila, hned mu došlo, že to asi nebyla zvířata, kdo tudy chodíval. Uzounká stezka v ostružiní totiž končila u nízkých dvířek ve skále. V životě by si jich nevšiml, nebýt feny. Byl to vchod do jakési prohlubně ve skále, zatarasený bytelně vyhlížejícími, pláty rezavého železa okovanými prkny. Nepříliš vzhledné, ale funkční. Dvířka byla opatřená do skály vtlučenými panty a impozantním visacím zámkem, podobně rezavým jako samotné kování. Zámek byl odemčený a visel provizorně na tlustém železném oku, takže dvířka byla vlastně pouze přivřená. Otvírala se ven, což Dixie i při své nesporné inteligenci nemohla tušit, tudíž její vyskakování na ně nepřinášelo kýžený výsledek.

„Dixie, k noze," zavelel Filip. Lovecké vzrušení bylo zpět, tentokrát ale smíšené s vědomím jistého znevýhodnění. Daniel musel být uvnitř. Zjevně ne poprvé. A Filip netušil, na co by se měl připravit, co by měl očekávat. Výhoda byla na soupeřově straně hřiště.

Zašmátral na zemi po konci Dixiina vodítka a přitáhl si ji k noze. Okamžitě se zklidnila a s vyplazeným jazykem po něm stočila zářící oči. I ona byla připravená k lovu, svaly jí jen hrály a čišelo z ní sebevědomí, jako by si dobře uvědomovala své zásluhy. Filip si omotal vodítko kolem zápěstí, aby se mu pes nevyškubl v tu nejnevhodnější dobu a druhou rukou sáhl do kapsy pro svítilnu. Mohli vyrazit.

***

Sám vlastně nevěděl, co očekával. Nejspíš jeskyni, či nějaký starý sklípek, který zde zůstal jako připomínka starých časů. Ovšem to, co skutečně našel za dřevěnými dvířky, ho zaskočilo.

Jeskyně tam byla. A skoro stejná, jakou si představoval. Jenže to byl pouhý začátek. Jeskyně byla jen jakousi vstupní halou, z které se sestupovalo dolů do tmy po krkolomném kamenném schodišti. Filip zaváhal. Bylo nad slunce jasnější, že je to jeden ze vchodů do podzemních chodeb, rozprostírajících se pod městem. Slýchal o nich často, ale nikdy v žádné z nich nebyl a vlastně po tom ani netoužil. Neměl příliš v lásce tmavé uzavřené prostory a jestli někdy něco jako tmavý uzavřený prostor vypadalo, bylo to právě tohle.

Sebral ze země malý křemen a hodil ho dolů do šachty. Kámen poskakoval ze schodu na schod a jak se zvuk postupně vzdaloval, padaly na Filipa čím dál větší chmury. Tohle nevypadá dobře. A nejhorší na tom je, že tam bude muset vlézt. Daniel má talisman a podle svých vlastních slov nemá sílu dál bojovat. Filipovi přitom bleskla hlavou vzpomínka na několik bílých tabletek, rozházených po Danielově psacím stole. Hypnogen... stálo na krabičce. Už název mluvil sám za sebe, teprve teď ale Filipovi došlo, že by právě ty prášky na spaní mohly být příčinou Danielovy psychické rezignace. Zvlášť jestli nic tak silného předtím nebral.

To bylo zlé. Richard Adler je tedy pravděpodobně u kormidla a už mu vůbec nic nebrání v jeho nekalých rejdech. Alespoň do doby, než účinky léku pominou. Byla zde sice nepatrná možnost, že si Daniel tabletu nevzal, ale tomu Filip popravdě příliš nevěřil. Vše svědčilo o opaku. Daniel se stal prázdnou schránkou bez šance na odpor.

***

Krok za krokem sestupoval po schodech s Dixie u nohy a modlil se, aby sebou nečekaně neškubla, protože v tom případě by to pro něho byla konečná. Buď by si polámal všechny kosti a zůstal by ležet bez pomoci dole ve tmě a studeném vlhku, nebo by si rovnou srazil vaz. Nebyl si vůbec jistý, co by z těch dvou možností bylo tou lepší variantou. Dixiin instinkt ale nezklamal. Našlapovala Filipovi po boku ohleduplně a tak opatrně, že ji na vodítku ani necítil.

Konečně ty kluzké a krkolomné schody končily a Filip opět získal pevnou půdu pod nohama. Obkroužil baterkou prostor kolem sebe a zjistil, že se ocitl opravdu v chodbě, naštěstí poměrně prostorné. Po jeho levé ruce končila pevnou stěnou, měl tedy jednoduché rozhodování, kudy se vydat. Doufal jen, že se po chvíli nerozvětví do několika postranních uliček, protože v tom případě by zůstal odkázán na svůj orientační smysl a ten nikdy příliš spolehlivý nebyl.

Dixiino zakňučení ho uvedlo opět do obrazu. Plácl se do čela. Opět zapomněl na svou čtyřnohou přítelkyni a její bystré smysly. Jaképak bloudění? Cestu zpátky najdou coby dup. Variantu, že k hledání zpáteční cesty už nemusí vůbec dojít, okázale ignoroval. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?

***

Nevěřil by, jak může být takové putování podzemím jednotvárné a únavné. Absolutně ztratil pojem o čase. Hlavní chodba se naštěstí stále ještě nerozdělila a Filip tak nebyl postaven před nepříjemnou nutnost volby. Zdálo se totiž, že Dixie ztratila pachovou stopu. A ani nebylo divu, pískovcové podloží bylo mokré, místy dokonce kapky, padající ze stropu, vyhloubily do měkkého kamene důlky, v nichž se držela voda.

Děsila ho ale ještě jiná věc. Jeho vodotěsná pogumovaná kapesní svítilna začala povážlivě blikat. Ještě svítila, ale dalo se čekat, že už dlouho nebude. Filip si v duchu vynadal do idiotů a ještě do něčeho mnohem horšího, to ale nic nezměnilo na tom, že udělal kolosální hloupost, když sebou zapomněl vzít náhradní baterie. To by tomu nasadil korunu, kdyby zůstal uvězněný v podzemí a ještě k tomu v hluboké tmě. Jen z toho pomyšlení mu bylo na nic.

Baterka poblikávala stále častěji a Filip začal uvažovat o návratu. Dostal se daleko a nechtělo se mu rezignovat těsně před cílem, jenže co jiného mu zbývalo? Nakonec sám se sebou uzavřel kompromis: zdolá ještě alespoň tři zatáčky a pak se obrátí na zpáteční cestu.

První zákruta se konala už asi po padesáti metrech. Za tu dobu baterka zablikala jen dvakrát. Filip ji na chvíli zhasl, odpočíval a možná i trochu doufal, že si odpočine i svítilna. Potom si řekl, že vlastně může kus cesty pokračovat potmě. Cesta před ním byla poměrně rovná a když se bude držet přímo za nosem, snad do stěny nenarazí. Dixie neprotestovala a tak tedy vyrazili.

Byl to divný pocit. Absolutní tma a v ní jen jejich vlastní dech a pleskání kapek o rozmáčenou zem. Ani se neodvažoval odhadovat, jakou vzdálenost dokázal tímto způsobem urazit.

Právě když chtěl baterku znovu na chvíli rozsvítit, aby se podíval, jestli se kolem nic nezměnilo, něčeho si všiml. Bylo to ještě hodně daleko, ale nezdálo se mu to, tím si byl jistý. Slabé světlo. Zvláštně mihotavé, jako by tam v dálce něco hořelo. Nechal baterku baterkou a vyrazil s novou vervou kupředu.

Jak se blížil, světla přibývalo. Zdroj neviděl, vypadalo to, že se mihotání line zpoza dalšího rohu. Tím lépe, aspoň bude krytý a bude mít možnost pozorovat a zůstat neviděn. Alespoň prozatím.


***

ikonka sbírka Ze sbírky: Rubíny z pekla
přidáno 09.02.2015 - 15:43
shane: Tak ne, bylo to v kapitole 23. Možná jsi ji vynechal :-)
přidáno 09.02.2015 - 15:39
shane: Myslím, že v minulé kapitole :-)
přidáno 09.02.2015 - 11:06
Mayfair: Napínavý! Jen taková poznámka: Nepamatuji si, kdy by se Filip mohl dozvědět Adlerovo jméno...:-)
přidáno 07.02.2015 - 00:48
Amelie M.: Díky :-)
přidáno 07.02.2015 - 00:37
jedním slovem.. napínavý!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Rubíny z pekla - Kapitola 25 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Rubíny z pekla - Kapitola 26
Předchozí dílo autora : Rubíny z pekla - Kapitola 24

Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku