***
přidáno 01.02.2015
hodnoceno 4
čteno 449(4)
posláno 0
Vešla do babiččiny ložnice a okamžitě se začala cítit provinile. Helena Urbanová ctila soukromí a ani když byla Lída menší a spávala v bývalém mamčině dětském pokoji, nikdy nezapomněla zaklepat, když potřebovala s vnučkou něco probrat. A Lída věděla, že prohrabovat cizí zásuvky je pro babičku obdoba otvírání cizích dopisů. Krom toho paní Urbanová ležela momentálně v nemocnici a neměla šanci s nezvaným hostem po právu vyběhnout.

Lída došla doprostřed místnosti a rozhlédla se. Pokoj nebyl příliš prostorný, ale díky uměřenému vybavení a především dvěma oknům situovaným směrem k parku působil světlým a vzdušným dojmem. Lída věděla, že toto není původní manželská ložnice, ta zůstala po smrti Jiřího víceméně nevyužitá. Babička říkala, že je pro ni zbytečně velká, ale dnes už bylo Lídě jasné, že tam prostě nechtěla sama zůstat. Vybrala si potom tento pokojík a proměnila ho v útočiště a azyl, když stíny prázdného domu začaly útočit na její duši. A vlastně teprve nyní, procházejíc místnostmi s nábytkem opatřeným návleky proti prachu, dokázala to Lída pochopit. Urbanův dům byl jako muzeum, jehož exponáty už návštěvníky nelákaly. Nebo to bylo naopak? Co když právě ta opuštěnost a pohnutá historie nějaké ty návštěvníky přivábila? Takové, co už se nepotřebují obtěžovat se zvonkem na domovních dveřích...

***

Soumrak už visel nad městem jako křídla velikého číhajícího dravce. Lída si vzpomněla na Elišku, čekající dole v kuchyni. Určitě už bude nervózní. Povzdechla si. Ať už si slibovala od této návštěvy cokoliv, nevycházelo to. Nic zvláštního nenašla a jak tak o tom přemýšlela, čím dál tím víc se přikláněla k závěru, že tahle výprava byla pěkná hloupost. Co si myslela? Že na ni vyskočí nějaká senzace? Šokující odhalení? Nebo dokonce důmyslně ukrytá mrtvola? Zastyděla se při pomyšlení na babičku. Co ta by proboha mohla skrývat? Lída neznala čestnějšího a poctivějšího člověka.

Už chtěla z místnosti odejít, když jí oči zabloudily k nízkému psacímu stolku na ozdobně tvarovaných nožkách, který stál přímo pod oknem a babička na něm občas psávala dopisy. Počítač včetně elektronické pošty pro ni sice nepředstavoval žádný problém, ale co se týkalo osobní korespondence, byla mimořádně konzervativní a rukou psané dopisy a pohlednice velmi ráda posílala i dostávala.

Lída se zamyšleně zahryzla do spodního rtu a přivřenýma očima chvíli nehnutě pozorovala psací stůl. Měl jen jedinou zásuvku, nepříliš hlubokou, kopírující však téměř celou šířku stolku. Neměla o jejím obsahu vůbec žádné pochybnosti. Babička si zde ukládala soukromou poštu. Nahlížet do nepoužívaných místností a zkoumat zapomenutá zákoutí byla jedna věc, ale zde bylo nad slunce jasnější, čeho by se dopustila, otevřela-li by tento útlý šuplíček, plný babiččiných písemností. Odtud už nebyla cesta zpět a jakkoliv jí rozum napovídal, ať to jen udělá, že má pro své jednání dostatečné ospravedlnění, svědomí hovořilo jinak. Byl to urputný, byť poměrně krátký boj.

Cítila se mizerně, když se probírala hromádkami dopisů, pohlednic a útlých zápisníků, kam si babička heslovitě zaznamenávala důležité události svého života. Literární ambice zjevně neměla, informace byly věcné, úsporné, nezavádějící. Povětšinou nic záhadného ani nejasného, což Lída, která toužila mít tuto nedůstojnou záležitost odbytou co nejdříve, jen uvítala. Prolistovala pár těch knížeček, srovnaných od nejstarších k nejčerstvějším. Samé běžné události všedních dnů... pravidelná kontrola u doktora Bednáře, oslava Klářiných narozenin, návštěva vzdálené příbuzné, výroba dušičkových dekorací na hřbitov, předběžný seznam plánovaných vánočních nákupů. Co sešitek, to jeden rok. Ani to však nebylo pravidlem, jak Lída brzy zjistila. Na události chudší roky spolu zřejmě z úsporných důvodů občas sdílely společný prostor, což babička ovšem nikdy nezapomněla na deskách uvést.

Prokousávala se těmi nevinnými epizodkami babiččina života od těch nejnovějších proti proudu času a rychle se blížila ke konci. Už zbývaly pouhé dva zápisníky. Vzala do ruky předposlední, označený letopočtem 1977. Poměrně již zklidněná předešlými záznamy, které se ukázaly být prosty veškerých záludností, ledabyle rozevřela ohmatané desky a vzápětí se zarazila. Ano, tohle bylo jiné. Tento sešit někdo otvíral nepoměrně častěji, než všechny ostatní. Bylo to znát na drobných vráskách, vytlačených do léty zkřehlého papíru, jakoby si s ním někdo roztržitě pohrával, ohýbal ho a opět uhlazoval. Jedna stránka byla dokonce vytržená a posléze opět volně vložená zpět doprostřed sešitu. Lída ji opatrně dvěma prsty vytáhla. Položila ji před sebe na stůl a jemně po ní přejela konečky prstů, jimiž projíždělo vzrušení jako drobné elektrické výboje. Toto bylo možná ono. To, co hledala.

Upřeně hleděla na obsah vytrženého listu, ale vůbec z toho nebyla moudrá. Malý obdélníček zažloutlého papíru, nalepený téměř přesně uprostřed stránky, vypadal jako vizitka. Ale hodně zvláštní vizitka. Nedozvěděla se z ní prakticky nic. Chybělo jméno i adresa. Jen jakési heslo, které jí vůbec nic neříkalo, dvě slova, vyvedená pro ni už téměř starodávným, kudrlinkami ozdobeným písmem.

„IUSTITIA OMNIBUS"

Bylo to latinsky, to Lída poznala, i když význam slov jí samozřejmě unikal. Kromě nalepené vizitky bylo na stránce už jen pár neméně záhadných záznamů, dopsaných tam babiččiným nezaměnitelným rukopisem. Byla to především dvě mužská jména, která Lídě rovněž neříkala naprosto nic. Jedno z nich bylo Otto Aizenfeld a to druhé Richard Adler, za nímž bylo v závorce několik zvýrazněných vykřičníků. Co s těmi muži měla babička společného? A co znamenala ta dvě latinská slova? Proč byla stránka vytržená a posléze opět vložena nazpět?

Lída civěla na papír s nechápavě nakrčeným obočím. Když si konečně uvědomila, že maličké číslice v jednom dolním rohu navštívenky nemohou být ničím jiným než telefonním číslem, bezmyšlenkovitě sáhla do kapsy po mobilním telefonu. Pak ale zavrtěla hlavou sama nad sebou a i přes stísněný pocit se dokonce svojí hlouposti dokázala usmát. Ti lidé budou už nejspíš po smrti a číslo, staré pětatřicet let také nebude tak docela aktuální. A i kdyby bylo, co by asi tak řekla? Ne, tohle si musí pořádně promyslet. Nejlepší bude zahájit pátrání na internetu a pak se uvidí.

Aby nic nezanedbala, prolistovala i poslední zbývající sešit, ale ten obsahoval jen zamilovanou euforií poznamenané zápisky mladé manželky a novopečené matky. Rok, v němž došlo k tragédii, však chyběl. Jako by Helena Urbanová chtěla tuto událost ze svých vzpomínek vytěsnit.

Lída poskládala vše v zásuvce do původního stavu. Ponechala si jen vytrženou stránku, kterou opatrně na několikrát složila, aby se jí vešla do kapsy kalhot. Raději nechtěla přemýšlet o tom, co by na krádež řekla babička. Jednou to určitě zjistí. Do té doby však uběhne spousta času a kdoví, co se mezitím stane.

Vstala od stolu a vyhlédla z okna do houstnoucího soumraku. Lucerny, lemující silnici, už svítily, i když obloha nad korunami stromů v parku ještě úplně neztmavla. Byl nejvyšší čas zvednout kotvy. Už už se od okna odvracela, když koutkem oka cosi zahlédla. Zpozorněla a zadívala se tím směrem. Hradba stromů byla téměř jednolitě černá, ale Lída by byla přísahala, že tam zahlédla lidskou postavu. Ano, určitě tam někdo stál a díval se směrem k Urbanovu domu. Dech se jí zatajil pocitem neurčitého ohrožení a přesně v tu chvíli se odkudsi z útrob domu ozvalo duté zaklepání. Automaticky stočila hlavu ke dveřím, i když věděla, že je to nesmysl, bylo to z větší dálky. Chvíli naslouchala, ale klepání už se neopakovalo. Usoudila tedy, že si s ní pohrávají zjitřené nervy a než se obrátila k odchodu, naposledy se podívala k parku. Už ale nic nespatřila a ten divný pocit byl také pryč. Uvědomila si, že až do této chvíle zatajovala dech a s úlevou si zhluboka vydechla.

S myšlenkou na Elišku, ponechanou svému osudu v potemnělém přízemí, začala Lída najednou spěchat. Nemohla se dočkat, až společně vypadnou z budovy, která možná s večerem ožije a ztrestá vetřelce za jejich drzost. Byl to hloupý nápad, ale stačil k tomu, aby Lídě opět naskočila husí kůže. Zvláštní, jak se atmosféra dokáže změnit příchodem noci. Vůbec poprvé ji napadlo, že babička možná opravdu měla důvod, aby ji v domě nechtěla.

Schody dolů brala po dvou. Do haly se přiřítila udýchaná, s pocitem, že po ní zezadu celou tu dobu chmataly čísi chtivé pařáty a stáhly se nazpět, až když byla ze schodů dole. Trochu se uklidnila. Odtud už bylo vidět na vchodové dveře a pár metrů od ní byla Eliška. Tady už se nemusí ničeho bát.

Skleněnou výplní nade dveřmi prosvítalo ještě něco světla a Lída se zastavila u velkého zrcadla vedle věšákové stěny, jelikož pocítila potřebu přesvědčit se, zda se na jejím vzhledu nepodepsal onen prudký nával paniky. Nerada by vyděsila Elišku ještě víc, než už zaručeně byla.

Zrcadlo jí vracelo odraz její vlastní, mrtvolně bledé tváře s horečnatě lesklýma očima. Moc v pohodě tedy nevypadala. Dlaněmi si několikrát promnula obličej, aby do něj vehnala trochu krve a na okamžik pevně stiskla víčka ve snaze ulevit pálícím očím. Když je znovu otevřela a chvilkově rozmazaný obraz začal znovu nabírat ostřejších kontur, strnula hrůzou. Z lesklé plochy zrcadla se na ni nedíval jeden, ale dva bledé obličeje. Ten druhý, cizí, vykukoval přímo za jejím levým ramenem.

Překonala prudký nával děsu a bleskurychle se otočila. Nikdo za ní nestál. Chodba byla stejně pustá jako před chvílí. Bez pohnutí těkala strachem rozšířenýma očima z jednoho konce haly na druhý a poslouchala přitom hlasité bušení svého vlastního srdce.

Pomalu, pomaloučku se otáčela zpátky k zrcadlu. Věděla, že dokud tomu nepřijde na kloub, nebude moci klidně spát. Tohle ji naučila matka. Neutíkej před svými děsy, říkávala, jedině tak je můžeš porazit. Lída už si mnohokrát ověřila pravdivost matčiných slov. Dětské strachy bytněly a nabývaly nestvůrných rozměrů, zavírala-li před nimi oči. Když však dokázala překonat samu sebe, zjistila, že obluda, skrývající se v rohu jejího pokoje, není ničím jiným, než pouhou hrou světel a stínů z pouliční lampy dole na ulici... že se pod její postelí neskrývá žádný kostlivec, číhající, až jí vykoukne ruka či noha zpod peřiny... že ty hrůzostrašné skřeky zvenčí nepocházejí od mučeného dítěte, ale od mrouskajících se koček. Nic z toho by nevěděla s jistotou, nepřesvědčila-li by se o tom na vlastní oči a uši. A musela to udělat i nyní.

Bylo to vůbec poprvé, co se matčino pravidlo nepotvrdilo. Odraz cizího obličeje z plochy zrcadla nezmizel. Nyní se však bílá tvář neznámého děvčete nevznášela nad jejím ramenem jako prve. Přízrak se vzdálil k zavřeným dveřím na protilehlé straně chodby. Dívčiny obrovské černé oči se nepřestávaly s palčivou naléhavostí upírat do těch Lídiných a kolem útlého dívčího těla se mihotala slabá světelná aura. V tuto chvíli už Lída věděla, že našla to, po čem vlastně celou tu dobu podvědomě pátrala. Dívku od studny, smutného fantoma Urbanova domu. A už se jí nebála. Cítila pouze velkou lítost.

Podruhé se od zrcadla neodvrátila. Dívka by zase zmizela. A Lída si byla jistá, že jí chce něco říct. Možná ne konkrétně jí... komukoliv. Komukoliv, kdo bude ochotný naslouchat. Lída zapomněla na Elišku i na babičku, na hrozbu dalšího útoku číhajícího agresora, zapomněla na to, že se blíží noc. Zapomněla na složený list papíru ve své kapse.

Byly zde jen ony dvě. Živá a mrtvá. Možná budou brzy mrtvé obě, ale adrenalin v Lídině krvi zahnal tuto myšlenku hluboko do propadliště podvědomí.

„Kdo jsi?" zašeptala a olízla si oschlé rty. „Jak?" zeptala se potom, když měla dojem, že dokázala dešifrovat prosbu, zračící se v těch černých očích. „Jak ti můžu pomoct?"

Dívka na Lídu ještě chvíli bez hnutí hleděla a potom zvolna pozvedla hlavu s dlouhými černými copy vzhůru. Natočila se k Lídě mírně bokem, postavila se na špičky a zašmátrala rukou po horním rámu dveří. Jemný náramek s několika drobounkými přívěsky cinkl do ticha. V dívčině ruce se cosi kovově zalesklo. Klíč! To je přece klíč, skrytý naprosto jednoduchým a zároveň rafinovaným způsobem před nepovolanými návštěvníky. Klíč od dědečkovy pracovny.

***

Následovalo samozřejmě to, co se dalo čekat. Černovlasé děvče otočilo nalezeným klíčem v zámku a s posledním pohledem na Lídu zmizelo uvnitř místnosti. Jemné světlo pohaslo a v hale opět zavládlo houstnoucí přítmí.

Lída ještě chvíli čekala s pohledem upřeným na zrcadlový odraz dveří pracovny, ale už se nic nepohnulo. K uším jí na chvíli dolehla tichá hudba, neřešila však ani její původ, ani cokoliv jiného včetně Elišky. Její soustředění se upínalo jiným směrem. Už věděla, co se od ní žádá a byla ochotná to udělat.


***

ikonka sbírka Ze sbírky: Rubíny z pekla

přidáno 09.02.2015 - 10:09
Mayfair: Nj, začínám se bát! O ni...:-)
přidáno 01.02.2015 - 22:40
Mayfair: atmosféru to má, si piš! ;)
přidáno 01.02.2015 - 22:37
Amelie M.: Díky moc, dle tvých milých komentářů si dovoluji doufat, že se mi do vyprávění podařilo dostat aspoň špetku té atmosféry, jakou jsem zamýšlela. A pokud ano, že to nebyl jen takový ojedinělý záchvěv :-)
přidáno 01.02.2015 - 22:10
téda, ty nedáš člověku vydechnout.. úplně se mi tají dech.. velmi mě čtení baví.. budu se opakovat, ale těším se na pokračování!! :))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Rubíny z pekla - Kapitola 20 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Rubíny z pekla - Kapitola 21
Předchozí dílo autora : Rubíny z pekla - Kapitola 19

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Siggi [10], xdarebak [10], horkosladka.symfonie [7]
» řekli o sobě
prostějanek řekla o Severka :
Hvězdička bez hvězdných manýrů... občas létavice nebo kometa... a dost často Sluníčko :)... a to, že přijde někdy noc ... to se musí stát... ale je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno... ;) takže přeju krásné východy :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku