Když duch mluví k duši...

Celkem podmračený den.
Nějak se mi nechce nic pořádného začít a tak bloumám pokojem...Jen tak náhodou mi padl zrak na malou knížku Baudelairovy Malé básně v próze, kterou mám ve své knihovně už tolik let a ještě jsem se k ní pořádně nedostala a tak v ní začínám listovat...Přes snový Janusovský pokoj /Pokoj, který je něco jako hradiště snů - skutečná komnata ducha.../ se prolistuju k Chimérám...dočtu, odložím tu malou knihu a konečně se rozhoupu a začtu se do už dříve rozečteného téměř tisícistránkového Otevřeného deníku Jana Vladislava... Čtu v něm o básníkovi Tassovi, jako o tom "jehož duch mluví k duši" a přemýšlím o tom, jak je to prostě a jednoduše řečeno - jak prosté a přitom jak /často/ bolestně nedostupné "duchem mluvit k duši"...hm, čtu dál a nevěřím svým očím, Jan Vladislav v textu jen tak mimochodem zmiňuje Baudelairovu báseň v próze Chiméry, kterou jsem shodou nevím jakých okolností před chvílí náhodou přečetla...zvlášní - krásný pocit, když duch mluví k duši...