V černobílých klávesách

Stín večera se přelévá přes naleštěnou plochu, stéká na černobílé klávesy seřazené v neměnném rytmu po sobě jdoucích tónů.
Zvedá ruce a lehce se dotýká jejich hladkého povrchu. Dlouhé prsty v tichém kontrastu kůže a dřeva přecházejí po klaviatuře. Po křehkém mostu mezi světy, lidmi, kulturami. Hluboký nádech, první rozechvělé tóny pronikají z rukou do útrob nástroje.
Hraje lehce, jako se stejně lehce dokázal pohybovat, vyskočit na koně, natáhnout luk. Kdysi. Když byl ještě kluk. Prsty se noří do kláves, jako se nořívaly do havraních vlasů jeho matky, země pod bosýma nohama, čisté vody v řece.
Kým byl tehdy a kým je teď? Byl necivilizovaný divoch, teď je příkladem divocha civilizovaného. Je zařazen do společnosti, mluví několika jazyky, ač svůj rodný zapomíná. Byl v Evropě, a přeci touží cítit vůni plání, vítr ve vlasech rozcuchaných divokým cvalem. Je spoutaným vycvičeným zvířetem, které ukazují jako atrakci.
Hudba naplňující místnost je plná stesku, ale on je prázdný, stejně jako dům, ve kterém žije se svou samotou. Je vyděděnec mezi dvěma světy nepatřící ani do jednoho z nich. Už není Indián, bělochem nikdy nebude. Kým je? Kým má být?
Rázně zaklapl kryt klavíru a sevřel kořen nosu přemáhajíc slzy. Proč jen tehdy neutekl?!