Rozchechtaný elán

Neumlčitelná obloha,
jak ráda pohrává si s vánkem
dnem i nocí provoněná rána
švist chroustů za travnatým stéblem.

Zpěv ptáků,
jak důmyslně laská sluch
barvy jara, jak paleta mistrů malířů
ležíš a hledíš někde někam, kdesi do svých tuch.

A vánek zas jak lehký šál
spí prastarý sladký kmen
marně přemýšlím, co bych si přál,
snad chtíc ze sna vyšeptat den.

Lehce prohánět po stráních provoněné vlny
bosou orosenou nožkou polechtat mech
umlčit sebe, zaposlouchat se do bohatství lesozvěny
usnout smotaná v klubíčku mezi mravenci a neznat věčný spěch.

Zapomenout
na den, noc i ráno
usnout ve vřesu
uloupit motýlovi křídla a proletět s nimi širý svět,
skočit z útesu.

Z útesu na dně osedlat si stříbrnou velrybu
rozevřít ruce a přikrýt se věrnými kapkami
být svobodný jak delfín, zatopit si hlavu
být sestrou mezi všemi rybkami.

A jeden den vykročit dosud suchou paží na důvěřivou zem
rozchechtat v sobě elán do všech stran
přebarvit pera nudných vran.

A jeden ten samý den ustlaná v seně
rozevřít víčko v slze a uvědomit si...

Že mi kdysi patřila nehmotná věčnost i sen.