//

jayjay: DDD: Děkuji Vám, Psanci. Jsem rád, že ještě někdo čte starého Westa.

Je to pěkné. Ale psát znamená také nebát se bát. Možná v tom to tkví...

Až příliš těm pocitům rozumím. Je to skvěle napsáno. Vzpomínám, jak jsem si kdysi poznamenal tohle:
"Ubitý pohodou rodinného krbu
chodím už jen pokládat kytky na hrob
nebožky mojí fantazie"

A přece se to vrátilo.

Nemá smysl se tím užírat, nemá smysl tlačit na pilu a znásilňovat slova i sama sebe - i když to vlastně víš, nebo to aspoň z tvé básně jasně čtu. Myslím, že prostě stačí s čistou hlavou nějakou chvíli počkat. Někdy to může trvat měsíce, mně to trvalo roky. Ale nelituju. Díky tomu jsem zjistil, jak strašně jsou slova plachá a že prostě nemá smysl zbytečně je plašit ještě víc. A když jsem si tohle uvědomil a smířil se s tím, ta slova přišla. Čas od času se zase někam ztratí, ale teď už vím, že je to tak dobře a že se zas vrátí :-)

Danula: Děkuji za postřehy z básně. Jen bych to nepřirovnával k zrání a přerodu. Jelikož tohle jsou mé poslední výkřiky do tmy. Už vůbec nepíšu. O to víc mě ovšem těší, že mě někdo po těch letech ještě hodlá číst.
Mnohokrát děkuji. + to dítě je básníkovi samém, jak jsem psal o tom zpívání + vítr.

LUKÁŠ

zajimavé :-)))duše básníka na rozcestí..cítím v tom zrání a přerod.. část básně píše muž a část dítě

Lizzzie: Jsem rád, že se zalíbila, Lizzie. Mnohokrát děkuji, že jsi četla starého Westa.

LUKÁŠ

hezká..pro mě pocitová..představuju si sama sebe na jaře, ve svetříku (ten pocit!) v teplých uličkách:)