Suším si duši

Ukaž mi tvář!
Že vykrádám ti duši,
a pak její kousky suším,
schovávám na horší časy,
možná ses mi upsal.
A co má být?
Mám z toho radost.
Asi.

Oslnila mě zář
z tvojich očí
a teď klesá a hasne.
Já fakt nevím,
jak vrátit
kus vzduchu co ti patří?
Vždyť jsem jen duch!
A ty jsi bůh!
Co svou moc šetří,
na horší časy..

Jak ti mám vrátit?
Co jsem ti vzala?
Vždyť si všechno ztratil!
Jsem jen malá holka.
Co pořád nevěří v nebe.
A tak po kouskách,
zkouší tebe.

Ty a já já já jsme odepsaní
k věčnýmu
zanikajícímu vzniku.
Chem holuba na střeše,
jsme odevzdaní,
neutuchajícímu vzlyku..

Tak mi zas vař.
Svou směs všeho co nemám,
s tím že ti nic nazpět nedám,
přibliž mě všem tvým ideám,
pořád totiž márně hledám,
zas kus světa co patří-
tobě mě-
jen nám..
Já v něm chci žít!
Navzdory všem hrám.
A vzpomínkám.

Popsala bych celej snář.
O snech co pohřbili jsme,
do věčnýho zapomnění,
jaktože tu pro nás,
už nic na záchranu není?
Ještěže mám všechno uskladněný!
Kousky tvojí duše.
Visí mi u postele-
suše.