Kam zmizela ta rozesmátá holka v květovaných šatech

Bukowski radí v jedné básni lidem (je to jinak formulované, jen říkám, jak jsem to pochopila), aby se opřeli ve svém životě o oheň, o vodu, o sníh, o zeď, do čehokoli, jenom ne do lidí! Protože to je ta nejvíc nejhorší možnost, na čem stavět svůj život. Vedlo mě to k zamyšlení, jak všechny své činy a názory podrobuji soudům a názorům lidí. Žiju, jsem to já, mám spoustu podnětů ve svém životě, ale přece jenom veškeré dění v podstatě ovládá společnost. Cokoli vymyslíte, vytvoříte a chcete nějak produkovat, musíte podrobovat názoru lidí. V tom případě by ve vašem zájmu mělo být, aby se to lidem zalíbilo. Ale když se podívám na naši společnost, převážně sledující televizní odpad na televizi Nova, Ordinaci, Babovřesky, pochvalující si režim druhé poloviny minulého století, co zvítězí? Jakási hrdost dělat si věci po svém, ovšem bez jakési komerce a popularity, nebo podřízenost většině lidí? Není potom pro člověka největší pochvala, že se jeho dílo nelíbí všem, ale pouze úzkému kruhu? Že zhýralá společnost nespolkla jeho dílo jak koza malinu? Jasně, že člověk, který se živí uměleckým řemeslem musí chtít, aby se libil, jelikož se potřebuje uživit. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že největší pocta je zalíbit se úzkému kruhu lidí. Vybraných. Co to opravdu pochopili. Ale možná příliš povyšuji individualitu a společnost příliš podceňuji. Člověk se musí naučit dělat kompromisy. Jak by asi vypadali lidské osobnosti neobroušené srážením na dno za své osobní vyjádření? Otázka stará tisíce let. I své postavení, osobnost, postoje, neustále měníme podle potřeb společnosti. Kdo se nechá vláčet méně, bývá charakternější, než ten kdo vlaje do rytmu okolních hlasů. Ale nikoho to nemine. Nebo ano? Škoda, že pan Bukowski nepřidal návod. Ikdyž… byl by nejspíš zbytečný. Tyhle věci si člověk musí prožít.