|
Napsáno (asi) v roce 2005.
 08.03.2014 1 1228(4) 0 |
Procházela se městem. Jmenovala se Lucie...
K zemi padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. Těch si však Lucie nevšímá. Vzpomíná na kluka, kterého zahlédla v autobuse. Otáčel a usmíval se na ni. Musela na něj pořád myslet. Ze zamyšlení ji najednou vytrhla něčí otázka: ,,Slečno, nevíte, kolik je hodin?" Samým údivem zůstala stát. Vždyť je to ten kluk, který se na ni otáčel v autobuse! Dali se do řeči. Za chvíli ji chytil za ruku a zašeptal: ,,Hledal jsem tě dlouho, moc dlouho..." Sklonil se k ní a políbil ji. Od té doby spolu podnikali výlety do říše lásky a věděli, že je nemůže nic rozdělit. Až jednou, když šla Lucie domů, uviděla ho po boku jiné dívky. Smáli se, ta dívka ho pak chytla za ruku a on jí dal pusu. Pak nastoupili do autobusu.... Když se probrala z největšího šoku, rozběhla se domů. Po tvářích jí proudem tekly slzy. Večer u ní doma zvoní telefon, probudit dívku, kterou navždy pohltil plyn z úmyslně puštěného hořáku, už však nemůže. Už jí nestačil říct, že ta holka po jeho boku byla jeho vlastní sestra ...
Padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. K zemi se snáší rakev s Lucií. Jejímu příteli padají slzy na bílou obálku, ve které je sotva viditelně napsáno: ,,Miluji Tě, a snad proto Tě opouštím. Tvá Lucie."
K zemi padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. Těch si však Lucie nevšímá. Vzpomíná na kluka, kterého zahlédla v autobuse. Otáčel a usmíval se na ni. Musela na něj pořád myslet. Ze zamyšlení ji najednou vytrhla něčí otázka: ,,Slečno, nevíte, kolik je hodin?" Samým údivem zůstala stát. Vždyť je to ten kluk, který se na ni otáčel v autobuse! Dali se do řeči. Za chvíli ji chytil za ruku a zašeptal: ,,Hledal jsem tě dlouho, moc dlouho..." Sklonil se k ní a políbil ji. Od té doby spolu podnikali výlety do říše lásky a věděli, že je nemůže nic rozdělit. Až jednou, když šla Lucie domů, uviděla ho po boku jiné dívky. Smáli se, ta dívka ho pak chytla za ruku a on jí dal pusu. Pak nastoupili do autobusu.... Když se probrala z největšího šoku, rozběhla se domů. Po tvářích jí proudem tekly slzy. Večer u ní doma zvoní telefon, probudit dívku, kterou navždy pohltil plyn z úmyslně puštěného hořáku, už však nemůže. Už jí nestačil říct, že ta holka po jeho boku byla jeho vlastní sestra ...
Padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. K zemi se snáší rakev s Lucií. Jejímu příteli padají slzy na bílou obálku, ve které je sotva viditelně napsáno: ,,Miluji Tě, a snad proto Tě opouštím. Tvá Lucie."
08.03.2014 - 00:40Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Lucie : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Uplakaný spánek
Předchozí dílo autora : Nepřeji si nic víc, než ...
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Orientera [17], James Libustka [15], Elis-Němečková [13], jsph [9], Alma Neradostná [4]» řekli o sobě
shane řekl o Nikytu :Milá, temperamentní a okouzlující dívka, se kterou se dá bavit prakticky o všem. Má rozsáhlé zájmy i všestranné znalosti a obdivuhodnou inteligenci. Skvěle veršuje česky i anglicky a nemá problém s plynulým přechodem mezi těmito jazyky. Svého času mne poctila svým přátelstvím i důvěrou a zahrnula mne spoustou informací i veselých historek. Náš kontakt spíš připomínal running commentary! Byl jsem rádcem, důvěrníkem, arbitrem ve věcech života i prvním kritikem některých dílek. Někdy jsem se dost zapotil, protože mé znalosti mají díry a mé IQ , ač slušné, na Menzu nestačí... Milá Veroniko! Nevím, kdy a kde se zas potkáme, ale chci Ti poděkovat za všechny ty krásné chvilky tady s Tebou. Bavily mne veselé historky ze života psích slečen i z Tvého vlastního, nutila jsi mne přemýšlet o věcech, které by mne jinak míjely a řešit to, nač bych si jindy netroufal. Bylas má múza i inspirace, Tvá důvěra mne těšila i zavazovala. Well, přečetl jsem si s údivem, cos tu o mně prohlásila a na chvilku jsem ztratil řeč! Snad právě jen Tvá nepřítomnost v kritickém okamžiku zabránila globální katastrofě...;o)))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))
