Snila jsem

Ač práce pod rukama běží,
srdce se mi vzdaluje,
jeho kroky slábnou,
jak mi mizí.

Ač stále nohama na zemi,
hlavou v oblacích
(i když na zemi je místo,
o kterém sním).

Je to jak místo
z pohádek o elfech,
tam lidská noha
málo kdy vkročí.

Štíhlé břízky
své větve sklání,
hladí mou zvedlou tvář,
když spolu s větrem pějí
tu melodii našich dní.

A kolek kotníků
tančí tenká stébla,
tak svěží,
plná života,
-tak láká mne to!
jen si lehnout
a tiše naslouchat.

To místo je mi posvátné,
tam někde v hloubi srdce,
to protože tam
pásl se bílý jelen.

Tam má noha nevkročí,
dokud nebude pravá chvíle,
tak výjimečná,
aby stála za to,
smočit nohy v panenství
místa, kam chodí elfi,
a až přijde ten čas,
vkročím mezi těla bledých nymf
a splynu s jejich nevinností
a čistotou...