Jeden život 07

Byl jsem ve svém pokoji na počítači, když se zezdola ozvalo cinkání, vlastně to znělo více jako drnčení zvonku. Popadl mě strach, popadne mě automaticky pokaždé, když se ten zvonek ozve. Je to strach z neznáma. Z toho, že někdo tam venku vám něco chce a vy nevíte, dokud se přes záclonu nepodíváte, kdo to je. K nám na návštěvu nikdy moc lidí nechodilo. Tu a tam někdo známý od rodičů z práce nebo moji kamarádi. Vstal jsem od monitoru a a přes bílou záclonu uviděl před brankou postávat skupinku tří lidí. Nebylo jim vidět přímo do obličeje ale já poznal, o koho jde. Museli to být oni. Již před měsícem mi slibovali, že jakmile začnou prázdniny, tak přijdou. Přijdou si pro mě. Zatraceně. Slíbil jsem jim tenkrát účast protože tu byl předpoklad, že dodělám školu. Už jsem se mezi nimi viděl, jako jediný se střední, s maturitou. Stanu se opět středem pozornosti a budu jim vykládat o věcech, které jsem se dozvěděl z internetu. A oni užasnou. Z internetu, nikdo z nich se nemůže pyšnit počítačem a přístupem k němu. Ale co mám dělat za současné situace? Za situace, kdy já budu ten ztroskotanec. Jedna moje část chtěla, abych svoji účast odřekl ale druhá se s nimi opravdu chtěla setkat. Byli to mí spolužáci a přátelé tolik let. Navíc vážili cestu k mému domu. Počítají se mnou. Vypnul jsem počítač a přes okno jim naznačil, že o nich vím a že budu co nevidět před domem.

,,Zdravím,´´ uvítal jsem je skupinově.
,,Nazdár, ahoj,´´ dostalo se mi od nich odpovědi. Neviděli jsme se půl roku. Byli tam všichni mí největší známí ze školy. Honza, Lukáš a Pavel. Zase mi při pohledu na ně přišlo, že se od posledně změnili. Změnil jsem se v jejich očích asi i já.
,,Pudeš ven, máme tu akci, jak sme ti říkali.´´ Chtěl jsem jít s nimi. Byl jsem už doma sám se sebou příliš dlouho. Půjdu s nimi, ať to dopadne jakkoli.
,,Čím jste přijeli?´´ pozeptám se a jakmile uvidím opodál stojící Pavlovu žlutou škodovku 105, dodám jen ,,áááa´´ Ještě nejsme ani u auta a Lukáš se hned zeptá,
,,Tak co škola Radku?´´ Nejsme spolu ani minutu a hned otázka, které jsme se tolik bál.
,,Ze školy jsem odešel.´´
,,Cožé?´´ ozval se překvapeně Pavel při otevírání dveří. Všichni na mě koukali dost udiveně až na Honzu, který z toho měl asi radost. On sám pracoval jako zedník a moc dobře jsem věděl, jaký má už od základní školy odpor ke všemu intelektuálnímu. Za tu dobu, co jsme se neviděli se jeho tento postoj v něm mohl jenom utvrdit. Octli jsme se v autě ale debaty na téma mé nedokončené školy hned tak neskončily.
,,Tebe vyrazili? Rozbil si nějakýmu učiteli hubu?´´ Zeptal se žertovně při startování Pavel. Škodovka nastartovala až na potřetí s děsivým zakrchláním.
,,Ne, ne já... měl... na konci roku jsem propad a znova to opakovat nechci.´´
,,Tak proč si tam chodil?´´ zeptal se neomaleně svým lehce nakřáplým hlasem Honza. Nechtělo se mu odpovídat, maximálně tak začít nadávat.
,,A co teď budeš teď dělat? Půjdeš na jinou školu?´´ zeptal se klidně a rozvážně, bez narážek nebo radosti v hlase Lukáš. Lukáš mi byl ze všech dávných přátel ten nejbližší. Byl to člověk mírné povahy ale zároveň s velice vytříbeným smyslem pro humor. Co jen jsme se společně nasmáli na adresu našich učitelů. Navíc to byl i člověk s ambicemi, i když byly jeho ambice asi přiměřenější než ty mé.
,,Já nevím co bude dál ale žádný školy asi už nechci,´´ začal jsem se dívat z okna a doufat, že naše hovory naberou jiný směr.
,,To víš že jo,´´ začal Pavel, ,,vyser se na školy di makat.´´
,,jo najdi si něco u zedníků a di makat, aspoň budeš k něčemu platnej,´´ přispěl svým názorem opět Honza. Opět se mi chtělo toho zednického blbce praštit. Jak jsem s ním mohl na základce kamarádit a sedět s ním dlouhé roky v jedné lavici? Vždycky byl tak trochu jednoduchý a snadno ovlivnitelný ale dnes se z něho stal dělník pohrdající ostatními třídami a nejspíše volič KSČM.
,,Jak říkám uvidím, co bude dál.´´

Setkání se konalo u jednoho Pavlova příbuzného. Doufal jsem, že hostů nebude příliš mnoho. Ještě pořád se z toho mohla vyklubat podařená sešlost. Prošli jsme brankou jednoho postaršího domku na okraji města a zamířili na jeho zahradu, odkud bylo slyšet veselé povídání a praskání ohně v topeništi.
Zdravíčko, Ahoj!´´ přivítali jsme se s již přítomnými, mezi nimiž jsem rozpoznal několik mých bývalých spolužáků a spolužaček ze školy včetně hostitele a Pavlova příbuzného Lubomíra a jeho korpulentní ženy. Po usazení nám bylo ihned podstrčeno pivo a mě nezbývalo než se usmívat a snažit se zapadnout do již probíhajících rozhovorů. Mluvilo se o nějakém koncertu ale na ty jsem nechodil, takže připojit se do diskuse o nich pro mě bylo nereálné.
,,Nazdár chlape,´´ oslovil mě a zároveň přivítal již lehce opilý Lubomír.
,,Taky tě zdravim, jak ti to de?´´
,,Hele nestěžuju si,´´ pak se mi podíval do očí a se smíchem vyprskl, ,,to víš, že to stojí za hovno mladej. Zlatý komunisti. A co ty jak de život? Seš na nějaký škole?´´ Byly právě prázdniny a tak bylo logické, že se s touto otázkou budu střetávat často. Zdálo se mi, že všichni ztichli a čekali na mou odpověď. Byl to však opět Honza, kdo začal,
,,Jo, vyhodili ho ze školy.´´ Podíval jsem se na Honzu s nevraživým výrazem.
,,Co dyť je to pravda ne?´´
,,není to pravda,´´ ohradil jsem se, ,,odešel jsem sám a nevím, proč bys to měl říkat za mě.´´ ,,Tak se hned nerozčiluj,´´ začal Honza na mě ale tón, jakým to pronesl spíše říkal: jsem rád, že se ti to nepovedlo. Jak jsem se mohl s tímhle úlisným a hloupým člověkem přátelit?
,,To bych nechtěl, mít jenom základku,´´ projevil se malý skrček s křivým obličejem a nejenže to řekl podobně jako Honza, s radostí v hlase, ale ještě se navíc na závěr své věty zasmál. Jeho smích k němu opravdu pasoval, smál se jako odporný skřet, který právě někomu lstí něco ukradl a nyní je už v bezpečí své temné nory, kam na něho nemůžou.

Přemýšlel jsem co mám dělat. Mám snad odejít nebo mám začít křičet a ztropit skandál?
,,Jen doufám, že si najdeš nějakou práci rychle a nebudeme ti muset dlouho dávat peníze,´´ dloubnul si zase pilný pracovník Honza a opravdu mě tím ranil a urazil. Jen jsem na něj nevěřícně hleděl a doufal, že se neděje to co se dělo. Letmo jsem si vzpomněl na jednu příhodu s ním, kdy naše třída jela na výlet a autobus, který nás přepravoval zastavil u jednoho McDonaldu, tehdy u nás tahle síť rychlého občerstvení teprve začínala a všichni lidičci se do toho pro mě z nepochopitelného důvodu zbláznili. Pamatuju si, jak milý Honza tenkrát vítězoslavně vycházel z McDonaldu, hloupě se smál a v ruce držel jakýsi sáček se žlutým m v červeném poli. Vypadal tehdy jako naprostý debil a stejně tak na mě působil i teď.
,,To jo,´´ reagoval na jeho výrok malý skrček, ,,to poslední, co tenhle stát potřebuje je další povaleč.´´ Už jsem to tu nemohl vydržet.
,,S takovými lidmi, já tady nebudu,´´ řekl jsem na adresu těch dvou a dal se na odchod. Mohl jsem to říci drsněji ale byl jsem z jejich hloupých keců v hajzlu. Musel jsem odtud vypadnout. Ještě jsem za sebou zaslechl pár výzev, abych se vrátil ale stejně tak se ozval i úderník Honza, který doporučoval, ať mě nechají jít. Rychlí krok mě donesl zpátky domů. Zalezl jsem si do pokoje a třásl se. Už nikdy jsem se s nikým z nich neviděl.

10
Probouzel jsem se s nepříjemným pocitem. Zdálo se mi, jak jsem se v nějakém obchoďáku setkal se svými bývalými spolužáky. A jakoby to nestačilo, ještě jsem tam před nimi musel ztropit, nevím přesně kvůli čemu, scénu. Začal jsem řvát něco na prodavače a vyhazovat z regálů nějaké růžové aviváže či šampony. Mí bývalí spolužáci mě s pobavením pozorovali, jak demoluji obchod a řvu jak šílenec. Jakmile jsem si uvědomil, že mě všichni pozorují tak jsem se dal na útěk. Přeskočil jsem kasy a vyběhl prosklenými dveřmi na opuštěné parkoviště. Byl tam jen jediný stroj, který mi mohl pomoci k rychlému útěku. Byl to harley davidson. Tedy v mém snu vypadal spíše jako kolo nebo elektrická tříkolka ale věděl jsem, že je to harley. Pak následovala jízda na tomto stroji, který ve skutečnosti moc nejezdil a při jízdě do kopce bylo snad lepší z něho slézt. Šlo ale hlavně o to, jak na mě ten sen zapůsobil a to mohu říci, že velice špatně. Ještě dlouho po jeho skončení, jsem se nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu, který ve mně vyvolal. Raději bych měl další nepříjemný létací sen, v němž bych poletoval obrovskou rychlostí v malém poloměru někde v místnosti nad sedačkou, než mít sen, v němž by vystupovaly osoby z mé nešťastné minulosti.

Dnes odpoledne ke mně měla přijít návštěva a tak bylo nutno poklidit, vyluxovat a utřít prach z televize a nábytku. Ač jsem se na generální úklid netěšil, po jeho skončení a vlastně ještě během jeho průběhu mě začala tato činnost bavit. Řekl jsem si, že bych si tu mohl uklízet častěji. Není to tak obtížné a máte z toho pak dobrý pocit. Pocit, že jste udělali něco dobrého sami pro sebe. Po úklidu bylo nutné vymyslet, kam skryji svou nelegálně drženou zbraň. Poprvé se mi zachtělo zastrčit ji jednoduše i se zásobníky a střelivem za knihy v mé poličce ale pak mě napadlo, že Karolínu možná má knihovnička zaujme a bude se na jednotlivá díla podívat blíže. Pod postel by se mi vešli pouze zásobníky. Stál jsem v hlavní místnosti a přemýšlel. Napadala mě další možná místa, jako třeba ukrýt vše v kuchyňce za pikslami s cukrem a čajem ale vždycky mě napadla situace, kdy by úkryt mohl být odhalen. Nechtělo se mi dávat zbraň ani mezi mé oblečení a pak můj zrak spočinul na křesle. Přišel jsem k němu a zjistil, že mezi jeho vypolstrovaným sedátkem a opěradlem je dostatečná mezera, kterou bych mohl vše procpat a uložit uvnitř v jeho útrobách. Teprve nyní zde byly jistota, že mé tajemství nebude odhaleno. Zbytek dopoledne jsem věnoval nákupu, čtení a televizi, kde dávaly nepříliš poutavé telenovely.

Právě se mi vařila voda na čaj, když se ozval domovní zvonek. Zvedl jsem ve stěně zabudovaný telefon žoviálně do něho zvolal,
,,Halóo?´´ Na druhém konci se ozval pobavený smích a vzápětí,
,,halóó.´´ Nenapadlo mě nic jiného než znovu zvolat ,,haloo?,´´ a snažit se o co možná nejvtipnější hlas. Vyšlo mi to a na druhé straně se opět ozval nenucený smích.
,,Co bys ráda?´´
,,Chtěla bych pustit dovnitř.´´ Nechtěl jsem ji nechat dále čekat před barákem, i když...
,,Dobrá..., už to bude,´´ prst byl připravený na tlačítku odemykání dveří ale stále jsem jej nezmáčkl.
,,Už!´´ zaznělo mi hravě do ucha.
,,...Už to budéé, pozor...,´´ ale stále jsem nezmáčkl tlačítko. Člověk, který by seděl někde před domem a byl svědkem té dlouhé doby, kterou Karolínu už stála u dveří, s hlavou u domovního telefonu, musel by si pomyslet, že si přišla s někým pouze popovídat a že do domu vlastně nechce. Také mě napadla jistá souvislost s Ferencem. Přinesla jsi nějakej chlast?,,Notáák, čekám...,´´ pořád to sice znělo hravě ale přece jen ne už tak jako na začátku. Prst zmáčkl tlačítko.

Naposledy mi hlavou projela otázka, zda jsem všechno připravil a udělal. Sakra, byla to moje vůbec první návštěva v tomto bytě. Pohled mi spočinul na připraveném páru bačkor. Bylo na čase odemknout dveře a přivítat ji. Bydlel jsem ve druhém patře, takže ji cesta sem dlouho netrvala a já hned po otevření dveří uslyšel její blížící se kroky. Nevěděl jsem, přesně co se objeví na schodech ale to co se tam posléze objevilo mi mi vyrazilo dech. Byla to nádherná bytost v červených šatech s bílými puntíky. Ještě si mě nevšimla, její pohled směřoval dolů na schody. Jakmile se ale naše pohledy střetly, následoval na obou stranách nezbytný úsměv.
,,Tak jdu na tu návštěvu.´´
,,Jsi očekávaná, zde,´´ ukázal jsem na zem, ,,domácí obuv.´´ Sundala si své značně obnošené boty na podpatku a zaplula do bačkor. Pravda, ty bačkory k jejímu oděvu moc neseděly. Následovala mě do hlavní místnosti, kde stále běžela televize.
,,Máš to tu pěkný, u mě to vypadá hrozně,´´ řekla, když se posadila do rozvrzaného křesla. Jistěže to u mě nevypadalo nikterak pěkně, starý nábytek, malinkatý byteček ale kdo ví, třeba to u ní vypadá opravdu otřesně.
,,Uklidil jsem. Co si dáš, kafe, vodu, čaj, kolu?
,,Kolu bych si dala.´´

O chvíli později jsme už seděli, ona nad sklenicí koly, v níž cinkaly kostky ledu a já nad studeným čajem, který jsem zchladil také několika kostkami ledu. Znovu se samovolně rozvykládala o své těžké finanční situaci, tedy za těžkou ji považovala ona. Já se spíše domníval, že si stěžuje na nedostatek volných peněz pro nákup oblečení. Přestal jsem ji poslouchat a zamýšlel jsem se nad tím, co by si pomyslela, kdyby zjistila, že člověk k němuž přišla na návštěvu zabil bezdůvodně dva lidi, má v bytě pistoli a plánuje další vraždu. Pomalu jsem z jejích řečí, i když to neřekla přímo, pochopil, že by chtěla bydlet společně se mnou. Nebylo to zase až tak nelogické tedy pokud nechcete přijít o soukromí, pokud se s druhým nechcete dělit o zásoby v ledničce a pokud přenesete pře srdce, že už nebudete mít záchod jenom pro sebe. Nic z toho jsem ztratit nechtěl. Nechtěl jsem také povinnost, vysvětlovat tomu druhému, kam jdu a kdy se vrátím. A co bylo na druhé misce vah? Jedině možnost vztahu s krásnou mladou ženou, společně se vším co nabízí její tělo, což může být pro někoho dost ale ne pro mě. Vždy jsem byl spíše samotář a samota mi vyhovovala. Navíc jsem nebyl přesvědčen o tom, že by nám to s Karolínou vydrželo dlouho. Teď bylo všechno fajn ale já stejně v hloubi duše tušil, že bychom se spolu brzo mohli dostat do nedorozumění a posléze do hádek. Tělo říkalo při pohledu na její opálené nohy v těch směšných domácích bačkorách nebo při pohledu, který musel být ovšem pouze letmí, na její dva kopečky, ukrývající se pod puntíkovanou látkou, jo jo jo, nastěhuj se sem ale mysl říkala ne, je to velké riziko a ty stejně víš, že to k ničemu nebude.

Po několika minutách se utišila, takže jsem se jí mohl zeptat, jak jí jde čtení. Podělila se se mnou o dalším vývoji osudů uvězněných námořníků a pak jsme se bavili o mých, skoro již přečtených knihách.
,,No ale ty jsi sem přišla taky kvůli počítači, takže chceš si ho vyzkoušet?´´ Delší dobu jsem viděl, že po něm pokukuje. S neskrývanou radostí souhlasila. Bylo to vůbec poprvé, co před nějakým počítačem seděla. Přišoupnul jsem si k ní jedno křeslo a krátce jí zaškolil do ovládání myší a do otevírání ikonek. Zprvu ji dělalo obtíže zvládnout na myši dvojklik, jakoby se bála, že ji rozbije ale po chvíli se to naučila a její prvotní přehnaná opatrnost zmizela. Nějaký čas jsme pak pobyli na internetu, navštívili Seznam, kde jsme si přečetli zprávy a vyzkoušeli internetový vyhledavač Lupa. Poprvé do něho zadala heslo Milevsko a vyjelo jí osm odkazů, podruhé zadala Endurance a objevilo se dvacet možností ovšem všechny v angličtině. Nemyslím, že na ni internet udělal velký dojem. Především v něm neviděla praktické využití. Musel jsem jí dát částečně za pravdu, pro běžného člověka, který neuměl anglicky a nespokojil se s překladačem toho tam bylo pořád ještě málo. Trochu jsem před ní zaprorokoval a sdělil jí svou představu internetu za deset let. Tvrdil jsem v ní, že internet a počítač budou mít skoro všichni a že obojí bude hrát v životě lidí velkou roli. Tomu se ona jen zasmála. Daleko více jí bavili počítačové hry jako Doom a Duke Nuken, jejichž hraním jsme strávily celé hodiny. Byla veliká zábava, společně likvidovat všechna ta monstra a vzájemně se povzbuzovat k co možná nejlepším výsledkům. Potajmu jsem sledoval ubíhající čas na svých hodinkách. Když je vám s někým dobře čas ubíhá jinak. Byli jsme u sebe velice blízko a častokrát jsme se letmo dotkli, jistě v zápalu zabíjení nestvůr a houfně vyletujících nábojnic ale přesto. Bylo už po devatenácté hodině ale my dál nerušeně hrály, tedy až do okamžiku, než byl Doom zcela dohrán a na obrazovce se v doprovodu veselé a uklidňující hudby neobjevil králíček. Teprve nyní nám oběma došlo, jakou dobu jsme hraním strávili. Věděl jsem, co přijde a také to přišlo. Nyní, když byl svět od těch všech mutantů a pekelníků zachráněn, přišel čas na nás dva. Jazyky se nám propletly, zatímco má ruka šátralka, prozkoumávala oblasti, nacházející se nad lemem puntíkovaných šatů. Do ložnice bylo daleko a tak nás napadlo, střihnout si první číslo na zemi. V průběhu celého aktu jsem musel zapnout televizi, což se vzhledem ke Karolíně hlasitému zvukovému projevu, zdálo být jako nutnost, zvláště v bytě, který se nalézá ve druhém patře a který má kvůli letnímu vedru otevřená okna.

Jakmile bylo po všem a naše zpocená těla se uklidnila, zeptal jsem se Karolíny, zda nechce dnes přespat u mě, samozřejmě že ne na zemi v obýváku. Zeptal jsem se na to, přestože jsem věděl, že tohle ona chce. Chce se sem nastěhovat a bydlet společně se mnou.
,,To nejde zlato,´´ přetočila se ke mně a krátce mě líbala horkými ústy po obličeji.
,,zejtra nás čeká práce, zapomněl jsi? Musím domů, mám tam věci a musím se vyspat ale teďka potřebuju ještě chvilku odpočinku.´´ Oba jsme potřebovali odpočinek a jakkoliv bylo ležení na zemi nepohodlné, nic jsme na něm ještě chvíli nechtěli měnit. Položila si hlavu na mé rameno a v usnutí nám oběma bránil jenom v televizi vystupující Miroslav Sládek, který se právě snažil nepodlehnout davu v kotli. Debata, pokud se tomu vůbec dalo tak říkat, byla vcelku vyhrocená, takže nás oba udržovala při vědomí a nedovolovala nám usnout.
,,Zmetci, pronesla nejednou Karolína, ,,neví, co je pro naší zemi správný a nejvíc mě sere ta píča Jílková.´´ Tohle byla pro mě novinka, Karolína a Republikáni? Věděl jsem, že má slabost pro pravicová řešení, podobně jako já ale Sládek a jeho Republikáni mi jako řešení, ať už čehokoli, nepřipadali a jeho dnešní trapný výstup v kotli mě o tom jenom utvrdil.
,,Potřebujeme někoho jako on, aby tu udělal pořádek,´´ dodala ještě. Nechtěl jsem se s ní pouštět do nesouhlasných debat. Na to jsem byl příliš vysílený a nechtělo se mi rozházet si s Karolínou vztah, stejně brzo skončí. Místo toho jsem ji nabídl doprovod k ní domů, který přijala.