Uvázána

Pse zatratil jsi pána
teď modlíš se ať dožiješ se rána.
Bez lidského tepla
už nedovedeš spát
a ptáš se vlka co dělat dál.

Vlk tu není,
marně voláš
už hnije v trní
toho nepřivoláš,
zničilas vše
do jednoho.

Bojíš se samoty,
to raději zvolíš stíny temnoty.
Způsobilas to ty
a teď cítíš,
umíráš, chřadneš, zhasínáš.

Jsi horší než pes,
jsi vlk ochočený,
na člověka zvyklý.
Malé vlče, co spálilo se,
ale zpět už jít nedovede.

Prahneš po lidském pohlazení
to už není k nalezení.
Kouslas pána,
zahnala jej pryč
a stále doufáš, že ten večer nestalo se NIC.

Nechceš možnost volby,
chceš být uvázána
na laně pevném připoutána
spát u boudy
a těšit se na pána
až přiváže tě k sobě
a dovolí vlézt do postele.

Nemít volbu,
být určena k tomu
těšit pána
nemyslet,
nevidět,
nevědět,
neslyšet,
křik mrtvých díky kterým žiješ.

A vlka chceš se ty ptát co dál?
Kdes byla když umíral
a svit jeho očí zhasínal?
Hnijící zaživa,
volajíc tvé jméno.
Neposlouchalas.

Teď dones vodu živou,
plnou slz a omluv
slib, že budeš stejnou
a více už nemluv.