Mezi dvěma světy XVIII.

Gerwin se vracel zpět ke Ztraceným. Kůň pomalu cválal a Gerwin se vítězně smál. Byl jsi jist, že jakmile se Rolland dozví, co udělal se Selenou, ublíží mu to, a to jej uspokojovalo. Věděl také, že tohle určitě bude znamenat konec Ztracených, té špíny, se kterou si musel dát práci, ale užíval si to. Předpokládal, že jako králův „pomocník“ bude mít blahobyt navždy zajištěný, to také měl, až do dnešní chvíle. Branou projel bez problému, pak ihned zamířil ke svému obydlí. Čím více se k němu blížil, tím více rozpoznával kouř z něj vycházející. Pobídl koně a ten se dal do běhu. Jakmile dojel, seskočil z koně a vytřeštil oči. Z jeho osady zbyly jen trosky a nikde ani živáčka. Všude viděl jen mrtvoly a shořené domy. Přivázal koně ke stromu, vytáhl pušku, a pomalým ostražitým krokem se vydal prozkoumat tu zkázu. Nevěděl, co má čekat. Napadlo ho, kdo to mohl způsobit, a proto byl připravený se bránit. Nikde nebyl nikdo živý. Kdo mohl, utekl, ostatní byli mrtví. Gerwin došel až k troskám svého osobního sídla a posadil se na kámen, který objevil. Položil si pušku vedle sebe a se zklamaným a zároveň zlostným výrazem to vše sledoval. Najednou jej někdo ze zadu napadl. Obvázal mu lano kolem krku a silně utáhl. Gerwin vyvalil oči a rukama se snažil si lano uvolnit, když v tom uslyšel známý hlas.
„No nazdar, už si se vrátil,“pronesl mezi zuby Rolland, škrtící Gerwina.
Gerwin před sebou spatřil Rollandovi muže, jak jej obcházejí a odvráceně na něj hledí. Všechno pochopil.
„Rollande, pusť ho,“promluvil Amar, ale Rolland jednal bez rozmyslu. Gerwinovi uvolnil lano, ten vydechl a snažil se co nejrychleji nabrat dech. Rollandovo násilí ale neskončilo, svalil ho na zem, obkročmo na něj sedl, svázal mu ruce a začal ho bít do obličeje. Gerwin se nemohl nijak bránit.
„Tak, co jak se ti tu teď líbí? Vypadá to tu líp, že? Kde je Selena? Co jsi s ní udělal? Víš, teď si to užívám já. Tohle máš za mí rodiče, a za všechny, které jsi zabil,“křičel Rolland a pěstmi Gerwina neustále mlátil do hlavy. Gerwin se snažil bránit, se svázanýma rukama udeřil Rollanda do obličeje a zlomil mu nos. Rolland na to nereagoval a nepřestal ve svém běsnění. Gerwin nemohl už ani křičet. Celou tvář měl od krve. Byla to bitka na život a na smrt.
„Rollande, přestaň!“ křikl na něj Amar, neboť se na to nemohl dívat. Rolland však nevnímal Amarovi pohnutky a pokračoval. „No tak přestaň!!“ zařval Amar a společně s Donem odtrhli Rollanda od Gerwina. Rolland se nechtěl nechat odvést a škubal sebou. Naštěstí Amar s Donem jej drželi pevně. „Done, podívej se na něho,“vyzval Amar Dona a sám se ujal Rollanda. „Uklidni se, jestli ho zabiješ, nebude nám už nic platný. Nevíme, na čem jsme. Ještě ho možná budeme potřebovat. Přemýšlej trochu,“vysvětloval situaci Rollandovi. Ten oddechoval a utíral si krvácející nos. Zlostně hleděl na Amara, poté se společně podívali na Gerwina. Don mu pomohl vstát, byl naživu.
„Jak to s ním vypadá?“ zeptal se Rolland.
„Přežije to,“odvětil Don.
„Fajn, odveďte ho k nám, já jedu za Selenou,“vyhrkl Rolland.
Amar a další muži nechápavě pohlédli na Rollanda. To myslí vážně, špitali si mezi sebou.
„To myslíš vážně?“ otázal se Amar nahlas.
„Jo, nenechám ji tam, odvedu ji,“odsekl Rolland, připravujíc si zbraně.
„To asi těžko,“zaslechli oba muži. To promluvil Gerwin, který si hadrem, který mu podal Don, otíral z obličeje krev. Chlapi na něj mířili, kdyby se pokusil o útěk. Po těch slovech ho chtěl Rolland opět napadnout, ale Amar ho zastavil.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Amar.
„Nemáte se tam kudy dostat,“odvětil těžce a vyplivl krev.
Amar s Rollandem se na sebe nechápavě podívali.
„Jak jako, že se tam nemáme kudy dostat? Co ty o tom víš?“ vyzval ho Rolland.
„Na rozdíl od tebe, dost,“provokoval ho Gerwin a vzápětí dodal, „Selena prozradila tu vaši tajnou chodbu, která vede k Mocným a její fotřík jí teď nechává nejspíš zazdívat,“vypověděl.
„Ty lžeš!“ oponoval Rolland.
„Proč bych měl?“ řekl Gerwin a rozhlédl se okolo. „Klidně se běž přesvědčit.“
V tu chvíli, jakmile to zaslechli, zkoprněli. S pootevřenými ústy na sebe všichni zmateně hleděli. Jestli to je pravda, a to nejspíš bude, znamená to jejich konec. Po tomhle zjištění, se Rolland uklidnil, posadil se na kámen a sklopil hlavu.
„Rollande,“oslovil ho Amar a sedl si k němu.
„Nevěřím tomu. I kdyby to byla pravda, proč by to dělala? Musela mít důvod,“odmítal uvěřit.
„Ona má důvod, nenávidí nás,“odpověděl Amar.
„Ne! Proto to nebylo. Určitě ne. Nevěřím, že by to udělala z pomsty,“přesvědčoval ho Rolland třesoucím se hlasem. „Udělala to proto, že nemohla jinak. Určitě ji donutili, Amare,“utvrzoval se ve své pravdě. Amar zakýval hlavou.
„Rollande, vzpamatuj se. To je tak těžké, přiznat si, že nás zradila? Zapomeň na ni!“
„Ne, já se s tímhle nesmířím. Pokud to je pravda, chci vědět, proč. Chci s ní mluvit!“ Rozhodl Rolland. Postavil se a přikázal mužům.
„Vy se s Gerwinem vrátíte k nám a já jedu za ní.“
Amar šokovaný jeho odpovědí, prudce vstal a v mžiku dal jiný rozkaz. Došlo mu, že by Rolland jednal opět bez rozmyslu a pokusil by se projít přes Bránu, kde by ho hned zabili.
„Na tohle zapomeň! My se vrátíme, ty Done, pojedeš zjistit, jestli je to pravda, a pak,“odmlčel se a položil ruku Rollandovi na rameno, „pak vymyslíme, co dál.“
Rolland nekladl odpor. Souhlasně pokýval. Muži se vyhoupli na koně, Don se vydal k tajné chodbě, Gerwinovi pomohli, neboť ten se ještě pořád potácel a vydali se zpět do Rollandovy osady.
***
Rolland se svou družinou dorazili domů k večeru. Lidé, včetně Zary a Pierota, je nadšeně vítali, ale když spatřili Gerwina, zamračili se. I přesto, že byl svázán a v takovém stavu, že by neudržel ani zbraň, se jej báli. Rolland je uklidňoval a vysvětloval, co se stalo. Gerwina zajali a jeho obydlí vypálili, muže pozabíjeli. Muži, ženy, děti, nemocní starci a stařeny, mrzáci, všechny ty nebohé duše nadšeně jásaly. Znamenalo to konec jejich terorizování, konec strachu a vraždění. Rolland se stal v jejich očích zachránce. On jím byl vždy, ale nyní ho milovali ještě víc. Ovšem jen do chvíle, kdy se v jedné místnosti sešli Zara, Pierot, Amar a Rolland, který přivedl nahoru Gerwina, jehož připoutal k židli. Zara zapálila petrolejku, všichni si sedli ke kulatému stolu a Amar s Rollandem vyprávěli, co se přihodilo a co se dozvěděli. Během diskuze vstoupil do místnosti i Don, který bohužel potvrdil Gerwinova slova. Tajná chodba byla zasypaná hlínou a kamením. Ten se zachechtal. Pierot vzal za ruku Zaru, která se děsila skutečnosti, kterou se dozvěděla.
„Co budeme dělat?“ zeptala se zklamaným hlasem Zara. V jejích očích se zaleskly slzy.
„No Pierote, ty znáš Selenu nejlépe, je toho schopna? Sama od sebe, jen z čisté pomsty?“ uhodil na nebohého Pierota Amar.
Pierot, který držel v objetí Zaru, těkal pohledem po mužích. „Já nevím, ona je…,“hledal správný výraz, „nevyzpytatelná, po těch slovech, která nám vmetla do tváře….já
nevím,“ukončil a přitiskl Zaru ještě víc k tělu.
„Jak nám to mohla udělat?“ vzlykla Zara.
„My tady zemřeme, je to jisté,“pronesl Amar a ironicky se zasmál.
Amar si podepřel hlavu, Don se opřel o židli, Gerwin se svázaný neustále usmíval a Pierot se Zarou seděli tiše vedle sebe. Jen Rolland nijak nereagoval. Nehybně seděl na dřevěné židli a sledoval plápolající oheň v petrolejce. Selenu všichni odepsali, pouze v Rollandovi zbyla malá naděje, že to je všechno jinak, že to neudělala z pomsty a byl odhodlaný zjistit pravdu. Láska k ní byla silnější než momentální nenávist, proto s ní musel mluvit. Nedokázal a nechtěl se smířit s faktem, že je žena, která je měla zachránit, odsoudila na jistou smrt.
„Ona ne, já to vím,“špitl Rolland a vzápětí vyhrkl: „Zaro, na jak dlouho máme zásoby?“
Nikdo nechápal, proč se ptá zrovna na tohle, není to v tomhle případě už jedno?
„Co..no..já nevím…něco máme, nějaké jídlo a pár léků, co přinesla Selena,“koktala přes slzy Zara, do řeči ji však skočil Rolland.
„Na jak dlouho?“ zopakoval důrazněji svou otázku.
„Měsíc, možná dva.“
„Dobře,“pokýval hlavou a poklepal prsty na stůl. To dělával, když vymýšlel nějaký plán. „Mám měsíc nebo dva na vymyšlení plánu, jak se dostat přes Bránu.“
Rollandův plán šokoval všechny přítomné. Jak byli předtím potichu, nyní křičeli jeden přes druhého. Nechápali, jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout. Rolland s naprostým klidem snášel jejich nesouhlasy.
„Ty si se zbláznil? To je vtip? Zabijí tě, nemáš jedinou šanci. Rollande, neblázni, smiř se, se skutečností. To je nemožné, ona za to nestojí,…“křičeli na něj jeden přes druhého.
„Dost!“ překřičel hlasy a bouchl do stolu. „To, že jsme ještě pořád živí, bylo díky té chodbě, kterou jsme náhodou objevili. Žijeme jen díky náhodě. Jestli ji zasypali teď, nebo by to udělali v minulosti, není to jedno? Nejde o blbou chodbu, tady jde o ty lidi. Nehledě na Selenu, bychom tady stejně jednou umřeli, ona je naše naděje. A já ji využiju, a budu v ní věřit do poslední chvíle. Vidíte ty lidi venku,“ukázal na okno, „dneska mě vítali jako hrdinu, věří mi, a já je nenechám čekat na smrt. Nikdy nevěděli, kdy přijde jejich konec a já nemám v plánu jim to dnes oznamovat. Ne dnes, nikdy. Tolik let se snažíme je udržet naživu a dát jim jakousi minimální naději, a já jim mám teď říct, že mají dva měsíce?!“ odmlčel se, ale vzápětí pokračoval. „Ne! To neudělám! Já budu bojovat do konce, a to znamená, že se dostanu přes Bránu za Selenou ať s vámi, nebo bez vás. I kdybych měl umřít, je mi to jedno!“ dořekl a posadil se.
Místnost ovládlo ticho. Zara, Pierot, Amar i Don přemýšleli o tom, co slyšeli. Obdivovali Rollandovu odvahu i víru, že to skončí dobře. Zastyděli se. Momentálně mysleli na sebe, a ne na ty lidi venku. Rolland nikdy nemyslel na sebe, nejdřív se staral o ostatní. Zara pohlédla na Pierota, ten na Dona a ten zase na Amara. Amar zatáhl koutky úst, což dělával, když o něčem vážně uvažoval. Z pohledů usoudili, že všichni myslí na to samé. Amar kývl na přítomné okolo, ti mu kývnutí oplatili.
„Jdeme s tebou, Rollande,“pronesl rozhodně Amar.
Rolland zvedl hlavu a těkal pohledem po svých přátelích.
„Nenutím vás do toho, ani to po vás nežádám. Kdo se ke mně přidá, je jen jeho svobodná vůle, nemůžu vám zaručit, že se vrátíme.“
„My víme, Rollande, ale nenecháme tě v tom,“vložil se do rozhovoru Don.
Rolland se pousmál. Nechtěl dát najevo, jak je oddaností svých přátel dojat, snažil se zachovat si kamennou tvář. „Dobře, díky. A co se týče tebe,“poukázal na Gerwina, „ty mi pomůžeš!“