přidáno 20.04.2012
hodnoceno 8
čteno 842(12)
posláno 0
Nedělní ráno se mi protáhlo skoro do oběda. Mamka se mě několikrát pokoušela nalákat na snídani. Bylo na ní vidět, že je z mého zítřejšího odjezdu vynervovaná víc, než já. Nakonec se mi jí zželelo a vyhrabal jsem se z pelechu. Táta kutil něco ve sklepě a zdálo se, že po mé společnosti příliš netouží. Nebo měl výčitky svědomí. Přál jsem mu je.

Máma smažila řízky, tudíž jsem snídani vynechal. Právě když jsem dojížděl třetí kousek, zazvonil v předsíni telefon. A sakra. Neblahé tušení mi napovědělo, že by to mohla být Irena. Pokud ano, to tedy klobouk dolů před jejími regeneračními schopnostmi.

Máma už vyrazila směr předsíň.
„Mami!"- vykřikl jsem a nezvyklá panika v mém hlase donutila tu dobrou ženu k nechápavému ohlédnutí. Nicméně pokračovala v chůzi.
„Mami, jestli to je Irena, nejsem tady! Prosím!" Zavrtěla hlavou nad rozmary svého dítěte a zvedla sluchátko.

„Keltnerová... Irenko, to jsi ty?"- se zvednutým obočím mě provrtávala pohledem. Zapomněl jsem dýchat.
„Je mi líto, ale před chvilkou musel odejít. Ne, opravdu nevím, to mě mrzí... Mám mu něco vyřídit? Ne? Ale prosím tě... to přece vůbec nevadí. Ráda jsem tě slyšela. Ahoj!"

Došlo mi, po kom jsem tak dobrý lhář. Máma byla naprosto dokonalá. Odchytil jsem ji, když se vracela k prskající pánvi a vlepil jí pusu na tvář. Oplatila mi to záhlavcem.
„Nevím, co spolu máte, ale příště mě do toho, laskavě, nezatahuj! Ta chudák holka brečela. Bylo to slyšet. Cos jí udělal, Martine?"
„Nic, mami. Vůbec nic. Slušně jsem se s ní rozešel. Zachoval jsem se čestně. Nechtěl jsem, aby na mě celý prázdniny zbytečně čekala. Vážně, neudělal jsem nic špatnýho." Upřímné pobouření nad tou podezíravostí bylo autentické. Skutečně jsem se cítil nevinný. Máma trochu přimhouřila oči a pokyvovala hlavou. Tohle jsem nesnášel. Ten pocit, že do mě vidí. Naštěstí už to nekomentovala a já si oddychl.

Přišel otec a já vyklidil pole. Ne že bychom spolu vůbec nemluvili, spíš mezi námi vládlo chladné příměří. Když jsme se míjeli ve dveřích, zdvořile jsme se pozdravili. Šel jsem balit. Vyndával jsem věci ze skříně, rovnal je do báglu a doufal, že mi tam zbyde místo aspoň na tři, čtyři knížky. Babička má sice obrovskou knihovnu, ale dokázal jsem si představit, co asi obsahuje. Jiráska, Baara, Třebízského, Vrbu, Čapka, Javořickou, možná Dumase, Twaina, Julese Verna. Nic pro mě. Klasiky nemusím.
Přestal jsem na chvíli balit a zahleděl se z okna. Bylo pod mrakem, ani stopa po sluníčku. Paneláky vypadaly šedivě a depresivně. Ve Svatbíně se aspoň všechno zelená. Když už nic jiného. Co budu asi dělat zítra touhle dobou? Vůbec jsem si to nedokázal představit.

Napadlo mě, že svoji babičku, tátovu mámu, vlastně moc neznám. Ty krátké návštěvy mi toho z jejího charakteru moc neodhalily. Stejně mi to tenkrát bylo šumák. Bral jsem to jako něco, co si musím přetrpět, než mi bude dovoleno vrátit se zpět do svého světa.
Teď budu dva měsíce hostem v babiččině domě. V domě Evelíny Keltnerové. Bylo to zvláštní a trochu mě z toho zamrazilo. Zítra už budu spát v tom obrovském, důstojném a trochu strašidelném zámku. Ten dům totiž opravdu vypadal jako zámek. Měl dokonce i věžičku. Nikdy jsem v ní nebyl.

Najednou mě napadlo, že takový velký a starý dům může skrývat i nějaká ta tajemství. Už jenom ta půda, ta musí být obrovská. Riči by byl nadšený. Určitě by dal cokoli za tu šanci aspoň jednou se tam podívat... Ale co, vylíčím mu to v tak živých barvách, že mu bude připadat, že tam doopravdy byl. V tom jsem fakt dobrý.

Zavazadlo bylo komplet a čekalo v koutě na svou velkou chvíli. Něco mě napadlo. Nakoukl jsem do obýváku. Táta seděl u psacího stolu a něco sepisoval. Máma v kuchyni cinkala talíři. Spolkl jsem svou hrdost a přiloudal se za tátou. Vzhlédl. Vypadal legračně, jak měl brýle na špičce nosu. Sedl jsem si na židli vedle jeho stolu. Jestli se divil, nedával to najevo. Sklonil opět hlavu k psaní a tvářil se, jako by nic.
„Co píšeš?"- zeptal jsem se ledabyle.
„Nic moc, dávám dohromady nějaké poznámky. Pro nový článek."
„Aha..." Vůbec mi to neusnadňoval. Chtěl jsem zakopat válečnou sekeru.
„Tati? Můžu se tě na něco zeptat?"
„Jistě, proč bys nemohl?"
„Proč se nikdy nenavštěvuješ se strejdou Robertem?"

Tohle asi nečekal. Ani já ne. Najednou to prostě bylo venku. Asi jsem to měl někde v podvědomí a vrtalo mi to hlavou, aniž bych si to připustil. Přestal ťukat do stroje a podíval se na mě podezíravě: „Proč se ptáš? Co tak najednou?"
„Tak... napadlo mě, že u nás vlastně nikdy nebyl. Nemluvíte o něm. Kdyby se o něm posledně nezmínila babička, vůbec bych netušil, že máš bráchu. Ani nevím, jestli mám nějaký bratrance, nebo sestřenice. Ty jo, to je tak divný... máš bráchu a děláš, jako by vůbec neexistoval. Tak jsem přemýšlel, co tak strašnýho jste si asi mohli udělat."
„Martine, to jsou složité věci."
„Já už ale nejsem malej, jestli sis náhodou nevšiml. Možná, že bys mě tak mohl přestat brát. Uznávám, že mě pořád živíte, takže musím poslouchat, ale tohle je přece něco jinýho."
Táta sundal brýle a začal je leštit cípem kapesníku. Vypadal nejednou unaveně. Schlíple. Došlo mi, že tohle bylo nečekané rýpnutí do staré rány. Ať to ale bylo jak chtělo, tátovi ta věc pořád ležela v hlavě. Bylo to na něm vidět.

Jsem jedináček. Dost jsem se kvůli tomu natrápil. Bylo pro mě tedy naprosto nepochopitelné, jak někdo může zavrhnout svého sourozence. Dokonce bráchu! Co já bych za to dal. Až do nedávna jsem se domníval, že máme všichni to jedináčkovství v genech. Máma taky nikoho neměla.
Když mi bylo asi deset, prošel jsem si obdobím vlčího hladu po sourozenci. Hučel jsem do našich jako piliňák... prosil jsem, aby zajeli do děcáku a přivezli mi brášku. V krajním případě jsem byl dokonce ochotný smířit se s holkou. Neměl jsem tušení, že to není zas tak jednoduché a bral jsem to od našich jako zradu. Až tak vyprahlý jsem byl.
Časem to sice přebolelo, ale myslím, že už budu vždycky někde v koutku duše cítit, že mi něco chybí.

O Robertovi jsem věděl pouze tolik, že byl o dva roky mladší, než táta a když se jejich cesty definitivně rozešly, začínal studovat vysokou školu. Co tak hrozného si mohli udělat dva mladí kluci, že je to tak nesmiřitelně rozdělilo, jsem si nedokázal představit. Taky se s klukama hádáme, někdy i do krve, ale nakonec to vždycky skončí smírem. Vždycky.

Táta si opět nasadil brýle na oči a pohlédl na mě skrz ně. Už mi bylo jasné, že se dneska nic nového nedozvím. No co, aspoň jsem to zkusil. Začal jsem se zvedat k odchodu. Položil mi ruku na rameno a přidržel mě v židli.
„Martine, tohle se nedá moc vysvětlit. Vlastně ani žádný důvod k nenávisti není. Aspoň z mé strany ne. Kdybys věděl, kolikrát už jsem zkoušel Roberta kontaktovat. Přece jsme už dávno dospělí. Ale tvůj strýček je paličatý a umíněný. Vzal si kdysi něco do hlavy a nebylo v lidských silách přesvědčit ho, že se mýlí."
„V čem? V čem se mýlil?" Byl jsem zmatený. Když táta konečně promluvil o svém bratrovi, nechápal jsem z toho ani ň. Spíš to teď byla ještě větší záhada, než předtím. Táta na mě ještě chvíli koukal a potom lehce zavrtěl hlavou. Opět se sklonil k tomu svému psaní a dal mi tím najevo, že jako stačilo. Ale už mi to tak nevadilo. Právě jsem si totiž umínil, že tomu přijdu na kloub, i kdyby čert na koze jezdil. A kde jinde bych se mohl dozvědět pravdu, když ne v babiččině domě?

***

Následující část odpoledne jsem hodlal strávit ve svém pokoji a vyhledávat zajímavosti o babiččině kraji. Určitě tam bude spousta záhadných a magických míst, v Podkrkonoší se odjakživa dařilo duchařině a tajemným bytostem. Něco z toho přece musí mít reálný základ.
Bylo to zajímavé čtení. Pokud mě tedy nebude babička držet vysloveně pod zámkem a vyjde i ta druhá věc s klukama, nemusely by být tyhle prázdniny zas tak úplně marné.
Přibalil jsem knížku o babiččině kraji do báglu a po dobře vykonané práci jsem se natáhl na válendu. Byl jsem připraven vyrazit.

Probudila mě mamka a to dosti nešetrným způsobem: „Koukej sypat z té postele! Jsou čtyři odpoledne a ty tady hnípeš! Budeš celou noc ponocovat a ráno vstáváš v půl šesté. Koukej se sbalit a mazej ven. Je tam hezky!"
Mrkl jsem z okna. No, hezky si tedy představuju jinak. Ale když mě vyhánějí z vlastního domova...

Šel jsem na naše oblíbené, poněkud zanedbané hřišťátko, kde jsme s klukama občas hrávali nohejbal. Oba tam byli. Seděli na velké dřevěné cívce od nějakého kabelu. Dalibor vybrnkával na kytaru Dům u vycházejícího slunce a polohlasně zpíval. Riči mu se svým hluchem decentně přizvukoval. Ve vedlejším parčíku seděly na lavičce dvě holky a očividně z toho byly na větvi.

„Zdarec, šakalové! Co tady vyjete?" Dosedl jsem na cívku, která se podezřele zakymácela. Dáda se tak lekl, že mu kytara málem vypadla z rukou.
„Co blbneš, vole? Chceš mě mít na svědomí?"
„Ne, mám svý svědomí rád. Nechci ho moc zatěžovat." Vyplázl jsem na něho jazyk.
„Víte, kluci, že tady máte fanynky?"- ztišil jsem hlas a mrkl nenápadně k parčíku.
Jasně, že netušili. Co jsem taky čekal? Že budou koukat po holkách?
„Kluci, vy jste nemožný. Na co čekáte? Až si vám ty buchty přijdou sednout samy na klín? Víte, co je to seznamovací konverzace?" Jestli věděli, očividně nebyli schopni aplikovat ji do praxe. Předvedl jsem jim to.
„Čau princezny! Nechcete si jít sednout sem k nám? Bude větší legrace!"- věnoval jsem jim svůdný úsměv ala Robert Redford. Věděl jsem, že tomu žádná holka neodolá.
Něco si spolu špitaly a culily se. Kouknul jsem na kluky. Očividně nebyli ve své kůži.
„Nech toho, nebo sem ještě přijdou..."- zašeptal zoufale Richard.
„To je přece účel, ne?" Nechápal jsem. Proč musím mít zrovna já za kamarády takové bezpohlavní jedince? To je teda materiál!
Holky došpitaly a ta odvážnější z nich zavolala přes plůtek: „A proč nejdete vy sem? Lavičky jsou pohodlnější!"
„Marty, já jdu pryč. Tohle je trapný. Ani je neznáme." Riči měl, zdá se, jasno.
„Až se seznámíme, budeme je znát. A proč trapný? Víš, co je trapný? Vy dva. To chcete jít do kláštera, nebo co?" Zakroutil jsem hlavou. Tvářili se jako u zubaře.

„Tak sorry, holky, právě jsem si uvědomil, že máme s kámošema nějaký zařizování. Třeba se tady uvidíme někdy jindy..."
Vyklidili jsme pole. Za prvním rohem jsem se chytil za hlavu: „Je tohle vůbec možný? Šance jako z katalogu!"
„Hele, Marty, já vím, že to s náma myslíš dobře, ale nech nás dejchat. Buď tak hodnej. Myslíš, že musí bejt každej, jako ty? A vůbec, co ty z těch holek máš? Akorát nervy."
Na tom něco bylo. Dáda mě zase jednou umlátil argumenty.

Nakonec to bylo vlastně dobře, že jsme těm holkám utekli. Courali jsme po sídlišti, chechtali se jak šílenci ujetým fórkům, v kterých jsme předháněli jeden druhého a něžné pohlaví jsme úplně vypustili z hlavy. Dokonce i já.

Bude se mi po těch mamlasech stýskat. To jsem si uvědomil na cestě k domovu. Čas pokročil a i když bylo ještě dost vidět, začínaly se rozsvěcet první lampy.
Sbalený jsem byl, kluci dostali instrukce, s Irenou jsem to víceméně vyřešil. Mohl jsem klidně spát.

A zítra, zítra je první den prázdnin. Byl jsem zvědavý, co mi přinese.



***

přidáno 28.12.2015 - 18:08
Mayfair: Koukám, že Yana se nervuje tím, že jsi jí připravila dilema: Číst či nečíst romány na pokračování? Já taky tady od loňska nic dlouhého nečetl, i když knížek jsem přelouskal spoustu. Ovšem čas věnovaný Tobě či Mátě nebyl ztracený a něco mi dal, mj. jsem trochu poznal i dvě i lidsky zajímavé autorky a vlastně mi to prozrdilo něco i o dalších čtenářích, např. Am*! :-)
přidáno 02.01.2015 - 22:38
Mayfair: mám pocit, že vydržím.. :))
přidáno 02.01.2015 - 22:31
Amelie M.: Páni, ty ses pustila do babiččina domu? No je fakt, že jsem o pěkných pár desítek! let starší než Marty v tomto příběhu, ale mám dva dospělé syny a ti mají spoustu kamarádů, takže trochu z jejich mentality jsem snad vstřebala :-) Aspoň doufám. V době, v které se to odehrává, jsem byla v Martyho věku, takže i troška retro nostalgie. Jsem zvědavá, jestli vydržíš. Ale mohu slíbit, že jestli ano, dočkáš se i nějakého toho napětí (trošku strašidelný dům jsem si nemohla odpustit, i když je to už kapku klišé). J.
přidáno 02.01.2015 - 22:23
je docela zajímavý, že vyprávění z pohledu sedmnáctiletého kluka v tvém podání, kdy jsi, jako autorka, o pár let starší, zní naprosto přesvědčivě..

už bych ho ráda viděla v tom domě :)
přidáno 25.04.2012 - 23:35
lidus: Díky moc, i kdybych to po sobě četla stokrát, vždycky tam něco takového přehlédnu. Hned to opravím. Návštěva potěšila :-)
přidáno 25.04.2012 - 17:56
Jen taková drobná oprava: v konverzaci s otcem máš v jednom odstavci dvakrát "bylo mi jasné, že už se nic nového nedozvím". Ne úplně doslova, ale není to ono.
Jinak dobré, baví mě to.
přidáno 23.04.2012 - 00:01
Yana: Jéje, tak tos mě potěšila :-)... jen doufám, že toho nebudeš litovat. Díky moc!
přidáno 20.04.2012 - 13:34
Štveš mě, slíbila jsem si, že už tady nikdy nezačnu číst žádnej román na pokračování. Bohužel začnu, je to pěkný!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajemství babiččina domu - 03. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemství babiččina domu - 04. kapitola
Předchozí dílo autora : Tajemství babiččina domu - 02. kapitola

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Kaplan
» narozeniny
Sabina [10], Vain Hope [14], Nika Krpi [14], lavendel [13]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o pocitová :
slecna pocitova. :) jedna mejch oblibenejch basnirek. hlavne pro tu poezii zivota, o ktery pisee. proste clovek moji dimenze. FREEDOM peAce LOVE
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku