Jakýsi pokus o sci-fi povídku. Bohužel bez korekce. Nemám s to se k tomu dohnat. Omluvte, prosím, tedy strohost textu a cliché konec
přidáno 02.03.2012
hodnoceno 2
čteno 835(11)
posláno 0
      Zase mi přecitlivěl podbřišek.
      Cítila jsem to. Neptejte se mě jak. Ani největší lékařské mozky světa nedokázali určit diagnózu, která mi z(ne)příjemňuje život. Ten pocit v nitru, který cítím když jsou nablízku nejde vlastně popsat. Je to něco jako by mi receptory uvnitř těla dávaly podvědomě najevo, že jsou poblíž. Feromony, napadne každého. Jenže oni nevypoštějí žádný zápach, žádnou vůni, nežerou, nevylučujou. Jen inhalují a vysávají... a rostou.
      V naší komunitě ektoplazmických uklízečů není mnoho entit jako jsem já. Každý je cítíme jinak, jiným způsobem. Ale jenom my je můžeme cítit. Není nás mnoho a bohužel nás stále ubývá, jelikož někteří ektoplazmičtí polymorfové, kterým zkráceně říkáme Ekto, mají v oblibě sblajznout uklízeče a pak z jejich rosoloidního těla vyhodit kompletně vysušené tělo.
      Dlouhá chodba zdobena stovkou dveří, každé vedoucí do jiné kanceláře. Ekto tady někde byl. Relativně mladý, nic moc objemný, ale na to jaký je to začátečník, tak je pěkně rychlý. Z jeho bývalého domova jsme ho vyhnali před třemi dny. Pochutnal si na jednom uklízeči a cestou do věžáku, který je jeho nynějším domovem, potkal dvojici milenců na procházce. Zbyly po ní jenom cáry oblečení a dva oschlé lidské ohryzky.
      Ekta nevydávala jakýkoliv odér, ale jejich pulzující neurosoustava vydávala charakteristický zvuk. Jako kdyby někdo cvakal zuby o sebe zimou, ale daleko vyšší rychlostí.
      Přesně takový zvuk se ozýval z jedné kanceláře.
      "Je někde tady," špitla jsem na kolegu.
      "Slyším jeho neuro," potvrdil Bartolomeo. "Páté patro, severní křídlo," dodal do vysílašky.
      Na chodbě se pootevřeli dveře. Ze schodiště vyšlo postupně několik lidí v černém hábitu, se zbraní v ruce. Vypadali stejně jako já, jen pod kápí byly jiné obličeje na jiných tělech.
      Vedoucí skupinky Lycox s erbem rodiny vyšitým na rukávu hábitu hleděl mým směrem.
      Beze slov jsem ho nasměrovala do míst, kde se Ektomorf nacházel.
      "Přišel tudy," odpověděl hábit vedlě mě s obličejem Twinky. "Pokračuje do támhletěch dveří," řekla přes speciální respirátor a ukázala směr.
      Právě Twinky dokázala Ekta poznat podle feromonové stopy fungování jejich těl. Jenže sebemenší konzistence feromonů jí dusilo. Nejdříve jí pomáhal klasický látkový respirátor, ale její "Ekto čidla" se jí vyvinuly do takové míry, že jí Firma nechala zhotovit masku, která jí dovolovala dýchat bez problému ,i kdyby jí Ekto spolknul.
      Stávalo se, že se polymorf usadil, zamaskoval se a dostal se do tzv. spánku. Ani jeden uklízeč by ho v tu chvíli nenašel dokud by o něj nezakop. Kolikrát jsme takovou ektoplazmu naháněli a on si přivolal kolegu na pomoc. Kdo ví jak? Je mnoho otázek proč nebo jak ohledně Ektomorfů, na které nikdo nezná odpověď.
      Důležité je, že víme jak je zničit.
      Lycox se podíval na Bartolomea. Ten vytáhl tablet s mapkou půdorysu patra a ukázal, kde přesně Ekto je. Ostatní po prohlídnutí obrázku kývnuli hlavou. Tablet zmizel v plášti a jako na povel jsme si všichni vytáhli zbraně.
      Společný tanec, pečlivě choreograficky zpracovaný a naučený v různých prostředích, započala Twinky se sekundární brokovnicí své zbraně a ta se zbavila dveří. Půlvteřiny na to aktivovaný mód primární, jehož projektil, prolétající třískami, dopadnuvší do místnosti, vypustil do místnosti hélium. Ekta to mělo zpomalit a mladší jedince to většinou ochromilo natolik, že se přestali hýbat úplně.
      Vteřinu na to vbíhá dovnitř Lycox následovaný mnou. Oba s připravenými zbraněmi mířícími do rohu místnosti, kde má polymorf být a hekticky ho hledáme.
      "Je venku," promluví ve stejnou chvíli Bart do vysílačky, "plazí se na střechu."
      Jako skupinka mladých studentů, závodících na schodech ubytoven, bereme schody po třech a v co nejrychlejším tempu se snažíme dostat do horních pater. Bartolomeo se ale zastaví, v sedmačtyrycátem patře.
      "Něco... tady... nehraje," vydýchává postupně.
      "Twinky," začal po chvilce Lycox. "Vrať se do patra, kde jsme Ektomorfa našli a najdi stopu kam zmizel." Bez váhání uposlechla a rozběhla se zpět.
      "Co se děje?" nerozumněla jsem takové změně situace. Téměř nikdy jsme se nerozdělovali, co nám polymorf utekl.
      "Elle," otočil se na mě, "běžte s Bartem na střechu."
      Bez debat jsme oba dva vyběhli do schodů a Lycoxe nechali v 47. patře.
      "Bartolomeo, co se...,"
      "Doufám, že je Lycox najde," přerušil mě kolega, aniž by mě poslouchal.
      "Množné číslo?" vytřeštila jsem oči.
      "Viditělně si našel družku," vrátil se Bart zpět. "Nebo druha."

      "Jedna stopa se ztrácí na střeše," ozvyla se Twinky z vysílačky. "Druhá vede o pár pater níž, než jsme našli prvního morfa."
      "Cítím ho tady," konstatovala jsem přítomnost morfa. Bart přikývnul.
      "Jdeme se na něj podívat," rozhodl kolega. "Lycoxi?"
      Velitel se chvíli neozýval. Dostat se zpátky do svého fyzického těla chvíli trvá.
      "Náš Ekto je ve výtahové šachtě," oznámil, jakmile se jeho astrální duše poletující po věžáku vrátila do těla. "Ten druhej se doplazil šachtou na bordel do sklepa."
      "Jdu tam," prohlásila Twinky a už se neozvala.
      "Až ho vyřídíte," vydechoval už utíkající Lycox do vysílačky, "Podejte hlášení."
      Ani jeden jsme nevydali hlásku. Ekto byl možná hned vedle nás za zdí. Vysílačky v uších slyšet nemohl, ale naše hlasy ano. Třeba už nás slyšel a zdekoval se někde pryč. Ani Bartolomeo neviděl přes železobeton, jen já věděla že tam někde je.
      Sešli jsme schody do nejbližšího patra. Připravena na cokoliv jsem namířila zbraň na hliníkové dveře výtahu a čekala jestli Bartolomeo něco ucítí.
      "Ve výtahu už není," řekl po chvilce.
      "Jenže z výtahových šachet vede jen cesta dolů," přemýšlela jsem nahlas, "žádná klimatizace, nebo něco podobného tam není."
      Na obrazovce označující aktuální pozici výtahu svítilo o 4 patra nižší číslo.
      "Jezdí tady sice dva výtahy," řekl Bart,když jsme vběhli do dveří s nápisem 46, "ale zkusit to můžem."
      "Je tady," konstatovala jsem při vpadnutí do patra. "Cítím ho tady."
      Blížili jsme se k výtahu, když se nám ozval Lycox.
      "Máme hotovo," pronesl s klidným hlasem plným satisfakce.
      Místo hlasité odpovědi, jsem mu do vysilacky morseovou abecedou vypípapala cekejte. Bartolomeo se svým darem přesvědčil, že Ekto je ve výtahu a potvrdil kývnutím.
      Postavila jsem se asi tři metry od dveří a namířila na ni zbraň. Speciální elektrošoková zbraň, která usměrňovala elektřinu tak, že místo aby vydávala teplo, tak mrazila na absolutní nulu. Jen tehdy byly ekta doopravdy "usmrceny", dá-li se říct, že to co prováděli, bylo žití.
      Bart přiskočil k ovládacímu panelu s dvěma čudlíky, očním kontaktem se ujistil, že jsem připravená a zmáčkl.
      Ve chvíli, kdy se dveře otvíraly jsem poslala jednu slušnou ránu dovnitř. Kolega mezitím odešel o pár kroků dál, aby neschytal elektrošok i on. Jenže jediné, co zbraň zasáhla, byla prázdná kabina výtahu se zbytky světel a všelijakých stínících skel ze stropu.
      Vypadalo to, že morf zase někde zmizel. Jistí jsme si ale nebyli ani jeden. Už s vytaženou zbraní přišel Bartolomeo blíž kabiny. Rychle zkontroloval strany a díru ve stropě, jenže ho nic nevzrušilo natolik, aby vystřelil. Sklopil zbraň, otočil se na mě a pokrčil rameny.
      Morfa jsem cítila, ale neměla jsem tušení, kde by mohl být. Ponechala jsem zbraň viset v ruce podél těla.
      Todle polevení však stálo Barta život. Nevím, proč přestal v tu chvíli vnímat. Proč vůbec vypnul své receptory, kterými přijímal neurosoustavu polymorfů. Jenže se vždycky objeví někdo, kdo udělá chybu a stojí ho to život. A stejně jste ve finále šťastni, že jste to nemuseli být vy.
      Ekto ho lapnul za hlavu v kápi a aniž by stihl Bart cokoliv udělat, byl pryč. Zmizel někde ve výtahové šachtě obklopen ektoplazmatem. V tom lepším případě ho polymorf ztratil a zemřel následky volného pádu.
      Vběhnula jsem do kabiny, odvážená střetnout se s jakýmkoliv nebezpečím, jen abych zachránila parťáka. Jenže nikde po nich ani stopy. Ektovu přítomnost jsem už necítila.
      "Bart je mrtvý," ozvala jsem se do vysílačky. "Ten polymorf nás překvapil."
      "Kde je teď?" zazněl velitelův hlas v uchu.
      "Asi si na něm teď morf pochutnává," řekla jsem sklesle do vysílačky a sebíhala schody do přízemí, abych se setkala se společníky.
      "Nemyslím Bartolomea," namítnul Lycox. "Tomu nepomůžem. Ale můžem morfovi pomoct na druhou stranu řeky za Bartem."
      Odmlčel se. Namísto něj se za minutu ozvala Twinky.
      "Šéfe," ozvala se z vysílačky, "zkus kanalizaci nebo parkoviště."
      "Kde jste?" houkla jsem na společný kanál.
      "Lyc je ve vestibulu," odpověděla Twinky, jejím respirátorově robotickým hlasem. "Já jsem ve sklepě. Ekto šel tudy chodbou. Je tu jen malé zamřížované okno, přes které prošel. Nevidím, kam šel."
      Zbývalo mi jen několik pater do vestibulu. Velitele jsem našla sedícího na kanapi. Nepřítomný výraz ve spící tváři, připomínající mrtvolu bez duše. Zachvěl se jako kdyby jej kopla staticka elektřina. Otevřel oči a zaostřil pohled na mě.
      "Je v garážích," vydechl a rozebehnul se k nejbližšímu schodišti.
      "Je v garážích," zopakovala jsem pro třetího člena do vysílačky.
      Neptala jsem se Lycoxe, proč vybral tuto cestu. Schody do garáží byly jinde. Přes spletitou sadu uliček v kuchyni a skladě, umístěných ve sklepě jsme se dostali k nouzovému východu. Podle všeho vedoucího do garáží.
      Červená záře záložních světel dělala ze slopovitého koridoru jedno velké peklo. Nasázet tady kotle a vroucí vodou, pár paroháčů s karabáči a máte hotovo.
      Jenže toto prostředí bylo doopravdové peklo. Červené světlo naším noktovizím nedovolilo je použít. Tepelné senzory bylo zbytečné zkoušet. Kdyby se Ekto zamaskoval nenašli bychom jej asi nikdy.
      "Sakra," zaklel velitel a potichu dodal do vysílačky. "Twinky, kde seš?"
      Neozvala se, místo toho se mezi našemi postavami protáhla natažená ruka se štíhlým ukazujícím prstem. Twinky posunkem ukázala, že je někde za rohem, u hlavního vchodu z vestibulu.
      Rozdělili jsme se. Já s Lycoxem jsme pokračovali obloukem vpravo a Twinky vlevo. Jeden z nás ho překvapí buď z jedné, nebo druhé strany.
      Naplnil mě zvláštní pocit úzkosti, když mě právě píchlo v podbřišku. Ekta jsem cítila celou dobu, ale ten pocit se zesílil z ničeho nic. Hlavou mě prolítly jediný dvě možnosti. Dobrá a špatná. Ta dobrá byla, že si Ekto ještě hodoval na Bartovi. Jejich blaho vydává zvláštní vlny. A ty já cítila.
      Horší možnost připadala víc v potaz. Ekto se nám ukázal ve své krásné sytě terakotové barvě, ale v jeho průhledném rosolovitém těle nebylo vidět žádně těl. To znamenalo, že si na kolegově tělě pochutnává jeho parchant. Někde blízko. Někde blízko mě a Lycoxe.
      Twinky taktéž vyšla zpoza rohu, ale velitel ji posunkem zakázal střílet, byť by to bylo jednoduché. Nemusel se ptát, jestli se něco děje. Viděl mi to na tváři. Ani mě nepřekvapovalo, že je dneska něco zase špatně.
      Nechala jsem vůdce stát a sama se vydala na průzkum. Ekto cihlové barvy se choval odměřeně. Nevšímal si ani jednoho z nás. Byl až moc snadná kořist. Twinky došla, až ke mě, aniž bych si jí všimla.
      "Cítíš to?" Stála za mnou, obě hledíce na odpočívajícího morfa.
      "Vidím tady dvoje stopy," pošeptala mi, stojíce za mnou. "Ale ta menší se mi ztrácí někde tady, jak stojíme."
      Plně synchronizované jsme pomalým pohybem zvedaly pohled ke stropu. Zela z něj díra ventilace.
      "Lycu, co budeme dělat?" pípla Twinky vysílačkou.
      "Zbavme se tohodle," pokynul na Ekta, který mohl nahradit kousek tisícičlenné čínské armády, "a jeho parchanta necháme na jindy. Teď ho nenajdem, když se ztratil."
      Zůstala jsem v čele polymorfa. Klidně pulzoval svou hmotou nějakých 10 metrů ode mne. Po levé straně Lycox a na pravou stranu se přemístila Twinky. Oba circa ve stejné vzdálenosti jako já. Připraveni tasit a použít zbraně k útoku. Viditelně nebylo kam spěchat. Ektoplazmatický polymorf se nehýbal. Abych pravdu řekla, nikdy jsem takové chování u nich neviděla.
      Ani velitel z toho neměl dobré myšlenky. Jeden letmý pohled na jeho tvář s obočím spuštěným ke kořeni nosu napovídal, že nemá potuchy, co se to tady děje.
      Twinky byla na druhou stranu usměvavá. Nebyl to všas úsměv radostný, nýbrž z něj čišela čistá krutost a nenávist. Z jejích očí proudila energie, která kdyby měla nějaký účinek, trhala by stromy ze země.
      "Tasíme?" nahodila jsem potichu do vysílačky.
      Mlčky oba přikývli. V celém tom prostoru rudě zbarvených garáží šlo slyšet jen šustění plášťů a následné cvaknutí pojistek.
      Jenže ve chvílích, kdy to nejméně čekáte se stane chyba, za kterou někdo zaplatí životem. A stejně jste ve finále šťastni, že jste to nemuseli být vy. A takovou chvíli nečekáte. Zkoprníte, neumíte se hýbat, myšlenkové pochody se koncentrují na všechno jiné, než vy potřebujete rozhodnout.
      Terakotový Ekto se vymrštil směrem k veliteli. Jenže na místě, ze kterého polymorf odstartoval, zůstal ještě jeden. V pekelném osvětlení měl nafialovělou barvu. Odskočil také, ale směrem na Twinky. Odehrálo se to během vteřiny.
      Já jen stála, pozorovala neschopna slova či pohybu. Twinky stačila vystřelit, ale zbraň přepnutá na brokovnici jí nepomohla vůbec k ničemu. Lycox nestačil ani zamířit. Chvíli se mi zdálo, že to vzdal, sklonil hlaveň a čekal. Resignoval. Ale takový pocit není vůbec subjektivní, vzhledem k tomu, že to Ektovi ze startovního místa k veliteli trvalo necelou vteřinu.
      Oba mí společníci se jen vrtěli v rosolovitém těle morfů, ztrácející na dechu, na životě.
      Objala mě beznaděj.
      Píchlo mě v podbřišku. Proč zrovna teď.
      Vystřelit na oba nedokážu. Vystřelit na jednoho mě uspokojí, ale příjdu o život díky druhému. Pochutnávali si na ještě cukajících se tělech společníků.
      Proč ale zase neůtočí? Kdyby se spojili v jednoho a zaútočili na mě, možná, že bych se jich jednou dobře mířenou ranou zbavila.
      Podbřišek jako kdyby mi vybuchl. Ukrutná bolest se dostavila zničeho nic a položila mě na kolena. Dostavila se i šílená migréna. Ztrácela jsem cit v uších a ztrácela jsem vidění. Všechno mi zbělalo. Když se mě polymofr zmocnil po ruce, nemělo smysl cokoliv zkoušet. Čím rychleji se hýbete, tím rychleji vás Ekto spolkne
      Kyslík se už nedostavoval. Místo něj obsadil plíce rosol Ektova těla, ve kterém jsem pomalu mizela. Jen na holých lýtkách jsem cítila čistý vzduch, který nedlouho na to vyměnil nepříjemný pocit husté, rádoby kapalné, hmoty.
      Bolest v podbřišku se vytratila. Nebo spíš rozdělila do celého těla. Bělostný ekto, lehce do červena zbarvený v místním osvětlení, ze mě vysával život. Odcházel z těla a neuměla jsem tomu nijak zabránit. Posledním zmlženým pohledem jsem zahlédla dva morfy vyplivující lidské mrtvoly zbavené elánu života.
      Když si Ekto dá záležet, zmizí bolest rychle.
      Nikdo nám ale nikdy neřekl, že ohavné bytosti z želatiny vysávají i duše...

přidáno 03.11.2013 - 19:21
Hunter: Zkus tedy Společné chromozomy. To má/bude mít nádech cyberpunku, pokud tedy je to to, co se ti na tomdle líbí :) Bohužel každý den můžu přidat jedno dílo, takže uvidíme jak daleko se dostanu, ale moho by to dojít daleko :)
přidáno 03.11.2013 - 14:03
Není to vůbec špatný, myslim, že máš spoustu fajn nápadů a už se numůžu dočkat dalších kousků. :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ekto : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : B-Bazar
Předchozí dílo autora : Smrti Tykám [část IV]

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Euthanasia [11], coffeemaker [11], selan [11], Nesse [10], Shiva [9], Všetci [8], Elissbeth [7]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o pocitová :
slecna pocitova. :) jedna mejch oblibenejch basnirek. hlavne pro tu poezii zivota, o ktery pisee. proste clovek moji dimenze. FREEDOM peAce LOVE
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku