Stín a světlo by měla být první část plánované trilogie sledující život lidí ve světě, který se začíná zmítat v temnotě. Svět, ve kterém si lidé často nejsou jisti ani svými nejlepšími přáteli, někdy ani sami sebou, svět, ve kterém existuje magie a tvorové, kteří dokáží hýbat pomyslnými miskami vah, jež určují rovnováhu světla a stínu.
přidáno 26.02.2012
hodnoceno 5
čteno 885(8)
posláno 0
Kapitola první
Chodící smrt
„Kde to, kde to jsem?“ Vyšla slova z úst staršího chlapce. Zrak se mu mžil, stále ještě neviděl dostatečně ostře. Slyšel, jakoby na něj někdo mluvil, před svým obličejem viděl jakousi tvář, ale nedokázal ji v tomhle stavu identifikovat, stejně jako nerozuměl slovům, která na něj směřovala.
„Vstávej! Rychle, není čas, něco tu je, copak to neslyšíš? Sakra vstávej, Radene!“ Slova se mu vyjasňovala, křičel na něj jeho blízký přítel Elya, poznal ho po hlase. A když se mu konečně zaostřil i zrak, viděl v dálce svého dalšího přítele, Erina, jak opatrně hlídá dveře.
Raden se konečně začal soustředit, nyní i on, stejně tak jako jeho přátelé, slyšel podivné zvuky linoucí se zvenčí. Občas byl slyšet výkřik, stejně jako bylo slyšet i praskání plamene sžírajícího vše, co se mu dostane do cesty.
„Byli jsme přepadeni, celá vesnice!“ dostal ze sebe s naléhavým tónem Elya.
„Tam venku“ Najednou se mu začal třást hlas.
„Tam venku chodí mrtvoly a kostlivci.“
„Pst!“ ozval se Erin od dveří a rukou pokynul tak, aby se oba přikrčili a ztišili. Raden chtěl ještě něco namítnout, Elya mu však obratem zacpal pusu a pomalu se přesunuli za pult, který jim alespoň na chvíli mohl poskytnout úkryt. Nacházeli se v menším krámku, který vypadal prázdně, navzdory tomu, že se tam nacházel téměř vždy někdo. Teď na to však nebyla příliš dobrá doba.
„Na, hoďte to na sebe!“ vyštrachal Erin tři deky, které podivně smrděly nějakým pečivem.
„Pořádně se tím přikryjte, nesmí koukat ani kousek!“ pokračoval v rozkazování. Ti dva však byli vystrašení natolik, že neměli žádný problém s tím, aby ho poslechli. Pomalu se začali zabalovat do dek, Erin s tím však ještě nezačal, vzal jednu kýtu, která visela za pultem, a chystal se jí položit ke dveřím. Kousek od dveří se začaly ozývat podivné zvuky, těžké našlapování a občasné zamručení, až zachrchlání, které v žádném případě neznělo lidsky. Erin byl asi dva metry od dveří, když se rozrazily. V ruce měl stále ještě tu kýtu, snažil se však nehýbat. Všichni tři, Elya s Radenem zpod dek a Erin kousek od dveří, spatřili mrtvého, který se pohyboval až nečekaně zdravě. Byl zřejmě nedávno pohřbený, protože byl v podstatě kompletní, až na odpadající uhnívající maso na jeho pravé ruce.
Jakmile se nemrtvý vzpamatoval, prudce vyrazil proti Erinovi. Erin zadržel dech, aby byl co nejméně slyšet a napřáhl ruce tak, že kýta byla přímo před ním. Chodící mrtvola, která se proti němu téměř rozeběhla, měla-li by k tomu možnost, kdyby Erin nebyl tak blízko, se svými pokřivenými, černými zuby zaryla do kýty a utrhla kus masa. Nestačilo jí to a tak její ruce prudce vystartovaly proti Erinovi. Raden už chtěl vyrazit na pomoc, Elya mu však rukou pokynul, aby zůstal na místě. Ruce nemrtvého se prudce blížily k Erinovi, ale opět zůstaly pouze na té kýtě. Toho Erin využil, pustil ji a přikrývajíc se dekou, začal pomalu couvat za ostatními. Raden příliš nechápal, co se teď stalo, ale uvnitř se zaradoval při myšlence, že Erinovi nic není. Ten se k nim připojil a přikryl se dekou. Naznačil jim, ať se přikryjí celí a všichni tři tak učinili.
Hodování mrtvoly na kýtě bylo dobře slyšet. Skřípání mrtvých zubů byl těžko přeslechnutelný zvuk, avšak v tom se stalo to, s čím počítali, avšak nechtěli, aby se to stalo. Zvuk ustal. Kost dopadla z výšky na zem, zřejmě už se na ní nenacházelo nic, co by šlo sníst. Podlaha se otřásala v nerytmické chůzi mrtvoly. Kroky byly blíže a blíže k trojici pod dekou. Byla od nich zhruba metr, pokud ne méně. Kroky ustaly. Nekonečné přišly tyto vteřiny těm třem přátelům uvězněným pod dekou. Další zvuk, který vyrušil mrtvolné ticho, byl hluboký nádech nosem. Vydala ho ze sebe mrtvola, snažila se zjistit, zda neucítí nějakou další kořist. Nádech trval dlouhých pět vteřin. Raden už to nemohl vydržet, všechnu svou mysl musel věnovat tomu, aby se neroztřepal jako osika. Snažil se být absolutně ticho, věděl, že sebemenší zvuk by mu mohl být osudný. Jemu, i jeho přátelům. Nemrtvý však, jakoby nevědouc o své hostině, která ležela za pultem, vydal se obyčejným krokem pryč z krámku.
„Aaa, pfff.“ Ozvalo se z pod jedné z dek, z té Elyovi. Už to déle nevydržel, zhluboka vydechl a začal se třást strachem. Mrtvola, která už byla téměř u dveří, jakoby nechápajíc otočila hlavu za zvukem, který se velmi tiše, ale zřetelně, ozýval v celé místnosti.
Mrtvola se tentokrát opravdu rozeběhla proti svému lupu. Než se ti tři vzpamatovali, bylo slyšet, že je už u pultu. Tvrdě do něj narazila a překulila se přes něj mezi ně. V pultu však zanechala poměrně slušnou díru kvůli intenzitě, s kterou do něj narazila. Celé to doprovázela chrapotem a krvelačnými zvuky, které vyluzovala. Za pultem padla přímo na Elyu a začala se na něj sápat jak rukama, tak i nenažranou hubou. Raden s Erinem rychle shodili své přikrývky s úmyslem mu pomoci. Ani jeden už na sobě neměl deku, ti dva, protože ji shodili, Elya, protože sápání mrtvoly bylo neúprosné. Nehty deku rozdrápala a postupně i stáhnula z povrchu jeho těla.
„Pomoc!“ Ozývalo se z Elyových úst, v tuto chvíli vůbec nemyslel na to, že by jeho zvuky mohly přilákat další nezvané hosty. Raden s Erinem si to ještě uvědomovali, a proto se snažili jednat co možná nejtišeji. Erin, s odhodláním v očích zastavit tu bestii v útoku na jeho přítele, tasil meč, který měl v pouzdře za pasem a usekl mrtvole hlavu. Raden kopl do ní z boku tak, že se odvalila z Elyi a ten vystartoval ze země. Erin však věděl, že toto stačit nebude, a proto chytil oba své přátele a popostrčil je směrem, kterým by mohli uniknout ke dveřím. Tělo nemrtvého se i bez hlavy za nimi postavilo a narážejíc na pult je chtělo následovat. Hlavu si poté však vzalo do ruky a bylo znát, že se mu orientace zlepšila. Tou dobou však už Erin, Elya i Raden vyrazili ze dveří a naskytl se jim nezáviděníhodný pohled.
Na obloze bylo černo, pouze jasný Měsíc osvětloval to, co se dělo. Většina budov byla v plamenech a mrtvoly běhaly po vesnici, až z nich občas odpadalo maso.
„Pojďte, rychle, než si nás všimnou!“ Zašeptal naléhavě Erin a táhl je za sebou podél budov, jakoby se snažili splynout se stínem, který poskytovaly.
„Přijde mi, že nějak moc víš!“ ozval se nedůvěřivě Elya, který šel úplně vzadu.
„Všechno vám vysvětlím, jakmile na to bude čas, jakmile budeme v bezpečí.“ Snažil se je uklidnit. Vypadalo to, že kráčí zmateně, Erin však přesně věděl, kam chce jít, kam je chce zavést. Před očima se jim však odehrálo jedno nechutné představení. Všichni tři ztuhli. Z jednoho z domů vyhodil jeden nemrtvý, již v poměrně pokročilém stádiu, ženu. Okamžitě se k ní seběhla celá skupinka. Chvíli to vypadalo, jakoby si ji jen přehazovali, poté však padlo první kousnutí. Žena zaječela bolestí. V tom ji však už povalili na zem a sami se k ní sehnuli. Na jejich ústech se rozlévala krev mladé dívky. Strašlivý jekot po chvíli ustal, žena už vypustila duši. Bylo to pro ni osvobození od potupné, bolestivé smrti. Všichni tři tam stáli, věděli, že nemohou nic dělat, protože by dost pravděpodobně dopadli stejně. Za sebou uslyšeli dupot nohou, který také nebyl lidský. Mrtvoly byly všude kolem. Zřejmě byli poslední přeživší z této vypálené vesničky.
Dali se zase do pohybu. Když byli za jedním z domů, který nehořel, přilepení na stěně, usoudil Erin, že mají chvíli čas, aby jim řekl základní informace, které věděl.
„Někdo je musí ovládat, není možné, aby jen tak vstali a napadli celou vesnici, působí moc organizovaně, to není nic, co nemrtví dělávají.“
„Ty už jsi někdy o..“ začal Raden znechuceně mluvit. „O “tom“ slyšel?“
„Jsou to chodící mrtvoly, občas se někde objevují, ale takovéto množství musí být způsobeno nějakým kouzlem, nebo už si svět nepřeje lidi ve stavu živém.“
„Kouzlem?“ Podívali se při tom slově na sebe Elya s Radenem trochu skepticky, nechápavě. Pro ně byla kouzla pouze povídačky, které se šířily světem, aby pobavily děti a poškádlily blázny, kteří nemají jiné cíle v životu.
„Ano, kouzla. O tom vám něco povím později. A co se týče těch mrtvol, tak pár důležitých věcí, co vím. Nejde je normálně zabít. Ledaže byste je rozkouskovali na malé kousíčky, zpopelnili, nebo nějak jinak poslali jejich duše za temnou řeku. Potom, pouze cítí a slyší. Něco jako zrak vůbec nemají, proto nás neodhalil za tím pultem.“ Ani to Erin nedomluvil, všichni tři ucukli s úlekem trochu dozadu. Mezi Radenovu a Elyovu hlavu se zabodl hořící šíp. Když se podívali do dálky, spatřili tam kostlivce, kterak zapaluje další šíp a s lukem míří proti nim.
„Nevidí?!“ Vyjekl strachem Elya. V ten moment však už museli všichni znovu uskakovat před dalším hořícím nebezpečím. Šíp se znovu zabodl do budovy za nimi, těsně minul Erinova záda. Budova za nimi začala pomalu hořet.
„Tohle je kostlivec, to je něco jiného, o tom nic nevím!“ odvětil mu Erin a začali utíkat. Kostlivec jakoby vůbec nešel po nich, natáhl další zapálený šíp a vystřelil ho tentokrát do jiné nehořící budovy. Jejich hluk a vůně však způsobila, že skupinka asi šesti mrtvol začala utíkat za nimi. V rychlosti měli lehce navrch lidé, avšak strach jakoby jim svazoval nohy. Erin však věděl, kam má jít. Měl toto místo v hlavě už od úplného počátku. Rychle běželi k hnojníku, který by měl přebít vůni jejich lidského masa. Takový smrad by měl odehnat i rozkládající se mrtvoly, měl v hlavě Erin. Nikdo neměl jedinou myšlenku proti tomu protestovat, všichni tam skočili a v hnojníku zavládlo úplně ticho. Věděli, že zvuky jsou to, co by je nyní mohlo prozradit. Nemrtví v mžiku ztratili jejich stopu. Někteří se ještě vydali na místo, kde naposledy cítili jejich zápach, přímo k páchnoucímu hnojníku se však už nepřiblížili.
„Aspoň v něčem zůstali lidští. Tady budeme, dokud to celé nepomine.“ Zašeptal k těm dvěma Erin. Souhlasně přikývli. Elya si při tom všiml rozsvíceného okna, jež patřilo místnímu hostinci.
„T-tam je žena. A hostinský!“ Ukázal prudce prstem proti oknu, skrz které bylo vidět téměř do celého lokálu. Jejich zrak teď nespustil z očí okno do hostince. Mladší žena popíjela pivo a hostinský jí v klidu naléval. Jakoby kolem nich nebyla ta spoušť, ta smrtí hrozící katastrofa, která postihla tuto malou vesničku. Viděli, jak nemrtví právě rozrazili dveře. Byli tři. Žena, jakoby hluchá, stále ignorovala jejich přítomnost. Popíjela pivo, zatímco se smrt blížila k jejím zádům. Hostinský však tak klidný nebyl, bylo vidět, že má v očích strach. Mrtvoly, teď je dělila od jejich večeře vzdálenost zhruba metru a půl, tentokrát nikam nespěchaly. Jejich kořist se nehýbala a ony proto neměly potřebu riskovat ztrátu končetin, masa, nebo nějaké zbytečné srážky, jen protože nevidí. Šmátraly těma rukama před sebou, aby náhodou do něčeho nenarazily, avšak čich měly posílený natolik, že vše, co se pohnulo, vše, co by mohly sníst, okamžitě identifikovaly a v jejich chabé mysli sledovaly. Najednou se ozvala ohromná rána. Zadní dřevěná stěna hospody se najednou zbořila pod náporem asi osmi dalších mrtvol. Hospoda však překvapivě zůstala stát. Ženě při tom něco spadlo na zem, vypadalo to jako mince, kterou chtěla zaplatit. Zeď zasypala dva z osmi umrlců, takže jich tam bylo teď devět. Hostinský však neměl šanci, hned se po něm začali sápat a většina mrtvol ze zadní části šla po něm. Když se žena narovnala, měla před sebou místo hostinského pouze umrlce, který měl v očích touhu jedinou a to po jejím mase. Ti, co byli za ní, už jí také byli na dosah ruky. V tom jakoby se něco stalo. Umrlec, který teď byl v roli hostinského, se napřáhl a chtěl jí věnovat ránu. Ona tam do poslední chvíle seděla v klidu. Když už se však jeho ruka téměř dotkla její tváře, neuvěřitelně rychle se přikrčila a úder dostala mrtvola za ní. Zřejmě jediná věc, která mohla odlákat nemrtvé z jejich hodování, byla, když někdo ubližoval stejným, jací jsou oni. Od mrtvého hostinského, který byl na rozdíl od dívky poměrně ticho, když umíral, se postavily všechny mrtvoly. Chtěly rozsápat ženu, která si dovolila ublížit jejich druhu.
Ti tři si mysleli, že už si zvykli na zvuky mrtvol řádících dnešní noci. Že, když už nic jiného, tak alespoň zvuky nemrtvých je nedokážou překvapit. Pletli se. Zvuky těch z hostince byly jiné, než doposud. Jakoby svým vlastním, odpudivým způsobem volaly o pomoc všechny, kteří jsou v blízkosti. Chrapot z jejich plic, pokud je ještě měly, měl teď tendenci urvávat uši všem v blízkosti. Země se až skoro začala třást pod dusotem nohou, které se rozeběhly z celé vesnice směrem k hospodě.
„Jakoby je znovu někdo ovládal.“ Zašeptal si pro sebe tiše Erin. Podivoval se totiž nad tím, že nic podobného se nestalo u toho, kterého se pokusili zneškodnit oni sami. Jejich starý známý teď dokonce utíkal kousek před nimi, hlavu stále v rukách, směrem do hostince. Žena tam byla sama, umrlců se postupně valily desítky. To, co chlapci viděli, jim však vyrazilo dech.
Každý úder, který proti ní mířil, už téměř dopadl na její tvář, hlavu, na její tělo. Avšak vždy v poslední chvíli se dokázala bleskově vyhnout. Přišlo jim, jakoby si s nimi hrála, jakoby to akorát dělala napínavé a kdyby chtěla, mohla by uhýbat vždy mnohem rychleji, mnohem dřív. Roztančila tam sérii úhybných manévrů takových, že se mrtvoly vždy zraňovaly navzájem. Její rychlost byla nadlidská, její reflexy také. Nehrála si tam s nimi však příliš dlouho. Očividně i ona věděla, jaký je problém zabít jednoho z nich a když byl vchod plný, chytila jednoho z nich, prudce se rozběhla a spolu s ním napřed proskočila oknem, takže se jí nic nestalo. Z tisíců střepů jeden vypadal pro ni nebezpečně, vypadal, že by se jí mohl zaseknout do nohy, což by ji zbytečně zranilo, ona však k němu ohromně rychle přiblížila prst, cvrnkla do něj a střep se zabodl nemrtvému do krku. Dopadla na zem tak, že nemrtvého použila prakticky jako peřinu. Ostatní se rozeběhli za ní, ona však velmi rychle vstala, jediný pohled věnovala hnojníku a křikla.
„Vy tři, dělejte, pokud chcete přežít, za mnou!“ doslova jim to rozkázala. Oni nevěděli, jak mají zareagovat, ale pokud si správně utřídili to, co viděli, jít s ní se jim zdálo jako nejlepší volba.
„Pokud mě budete zdržovat, použiju vás jako návnadu na zmatení těch mrtvolek, smradlounci.“ Dodala s jistým zvráceným zalíbením v hlasu. Vyskočili ze svých úkrytů, a co nejdříve se ji snažili dohnat. Na ní bylo vidět, že ani zdaleka neběží, jak dokáže, oni na tom však stejně nebyli. Zvláště Elya nestíhal. Po pár minutách vyběhli na jeden kopec, jehož vrcholek byl asi kilometr a půl od jejich vesnice. Žena se na chvíli zastavila, doteď běželi absolutně potichu. Oni z důvodu, protože by nezvládli při tomto tempu i mluvit, ona, protože jí to zatím nepřišlo důležité. Letmý pohled na vesnici mluvil za vše. Zřejmě nikdo nepřežil. Z jejich domovů zůstal jen popel a byly vidět hloučky mrtvol toulajících se uličkami.
Za těch pár minut, co běželi, dokázali setřást své pronásledovatele natolik, že mohli prohodit i krátkou řeč.
„Já jsem Dena, hošánci, nemusíte mi děkovat, protože zatím není důvod.“ Napřáhla ruku směrem na jedno houští, odkud se po pár vteřinách vyrojila pětice pronásledovatelů. Měli jiné oči, než ti dole. Jejich totiž svítily.
„Tihle vidí a půjdou po nás, dokud oni nebo my nepadnou. Zatracenej nekromant.“ Utrousila si konec věty spíše pro sebe a náhle se prudce přikrčila. Šíp jí téměř projel vlasy a zabodl se do stromu kousek za ní.
„Šest.“ Pošeptala, zaťala pěsti a od zápěstních kloubků ji vyjely krátké, asi čtyři centimetry dlouhé bodáky. I v tom tmavém, měsíčním svitu byl vidět jejich odlesk i to, jak byly ostré. Na jedné straně měly dokonce jemné vroubky, aby měly ještě větší účinek. Nejdříve se pomalu rozešla proti blížícímu se nebezpečí, postupně však přecházela v klus. Znovu se musela prudce přikrčit. Šíp se zaryl do země těsně za ní. Teprve teď tři chlapci zpozorovali, odkud je kostěný lukostřelec zásobuje šípy. Dena po úhybném manévru přešla do sprintu, to už byla téměř u mrtvol. Ty, lépe koordinované i kvůli svým očím, nevypadaly tak strnule, jako vesnicí brouzdající zbytek. Vyskočila, jeden nemrtvý ji však chytil v letu za nohu a stáhl k sobě. Ona vypadala, že s tím počítá a jeho sílu využila proti němu. Jak ji stáhl, její zápěstí projelo celým jeho tělem a ona ho rozřízla na několik pásů masa a kostí, kterými zbraně procházely s neuvěřitelnou lehkostí. Ostatní umrlci se snažili Denu polapit, ona však ladnými pohyby a úhybnými manévry pokračovala v masakru. Raden nevěřil svým očím, vůbec nechápal, co se to před ním děje. Byl rád, že stíhal některé její pohyby při maximálním soustředění. Z poklidu je vyrušil šíp, který tentokrát změnil svůj cíl. Nebyla to Dena, byli to oni. Šíp letěl vzduchem, byl slyšet jeho svist, avšak oni neměli potuchy v té tmě, kam přesně směřuje a jak letí. Až v poslední vteřině ho spatřili. Probodl Elyovi rameno. Bolestné zaúpění vyletělo z jeho úst. Dena, která už končila s posledním nemrtvým, kteří nyní leželi na zemi, rozporcovaní na kousíčky, mu věnovala jeden kratičký pohled. Když jí však přišlo, že nejde o nic hrozného, vydala se po posledním nepříteli. Teprve teď ukázala, co to je její rychlost. Ladné skoky absolutně odporovaly terénu, ve kterém bylo těžké se pohybovat rychle i za dne, natož za takovéto noci. Elya padl z té rány na zem a chytil se za rameno. Jeho ruku zbarvila tmavě rudá krev.
„Elyo!“ Neudržel se už Raden, i když se snažil být potichu.
„Klu-ci“ Procedil Elya mezi zuby, byl ve stavu, kdy si myslel, že umírá. „Budete mi – Chybět.“ Soukal ze sebe pomalu. Erin však věděl, o co kráčí a že zranění, jaké Elya utržil, nebude ani náhodou smrtelné. Sklonil se tedy k němu a zašeptal mu do ucha.
„Neboj se, jen teď na chvilku zatni zuby a já ti ta-.“ Nedokončil větu a prudce zlomil šíp. Elyou projela nová vlna bolesti, naštěstí ještě stihl poslechnout a jeho zuby se střetly, takže si neukousl jazyk nebo něco podobného. Dena tou dobou už dosprintovala ke kostlivci. Ten ještě zkoušel marně v nouzi šípy po Deně házet, avšak vše bylo zbytečné. Když k němu doběhla, několikrát sekla a z kostí byly nyní už jen kostičky neschopné jakékoliv činnosti. Vyšla z toho bez jediného škrábance.
„Zlobiví kluci, máte už dávno spát v hrobech.“ Řekla si tiše pro sebe a volným krokem se vydala zpět za chlapci.
Všichni tři tam seděli u sebe, Elya stále šíp v rameni. Věděli, že ho nesmí vytáhnout, aby nezačal ztrácet moc krve, co však nevěděli, bylo, že je otrávený.
„Teď ticho.“ Přišla již z Dena a tentokrát hovořila vážným hlasem. Ti tři jí doslova viseli na rtech. Jen Elyovi oči párkrát prudce zamrkaly, začínalo na něm být vidět, že není úplně v pořádku, jed se tělem šířil rychle. Dena udělala dva rychle kroky, přistoupila k chlapci s šípem v rameni a prudce trhla. Jestli předtím Elya pocítil bolest, když Erin lámal šíp, tohle bylo něco úplně jiného. Krev začala zbarvovat jeho okolí a Erin prvně nechápavě pohlédl na Denu, poté hned spustil.
„Vždyť vykrvácí!“ Křikl na ni.
„Dřív umře na otravu.“ Odsekla mu a otočila se k němu zády. Ostny připevněnými na rukách usekla ze stromu větvičku, otrhala z ní listí, které přiložila na ránu a větvičkou je k rameni připevnila.
„Máme šestnáct“
„Šestnáct hodin?“ Přerušil ji Raden ustrašeně, přišlo mu to jako hrozně krátký čas.
„Minut.“ Odpověděla mu suše.
„Šestnáct minut, pokud se nebude hýbat a budeme postupně převazovat.“ Mezitím utrhla kousek z Radenova úboru, on to nečekal a tak se dokonce i trochu uleknul. Stáhla látku mezi zranění a srdce jak jen to dokázala, i když to na to nebylo příliš vhodné místo. Elya právě ztratil vědomí a jed zbarvoval okolí ramene do modra. Otrava již pokrývala celou plochu ramene.
„Tuhle věcičku.“ Po všech úkonech konečně dokončila větu.
„Běžte do Meanvilské rokliny, budu tam na vás čekat. Ne však déle, než dvacet čtyři hodin.“ Hodila si Elyu na rameno.
„Vyhýbejte se všemu, co se hýbe, začíná být pěkně nebezpečno, hošánci. Snad tam tady klučíka stihnu doručit včas.“ Jakoby se pro ně snažila ulehčit situaci, i když to byl její obvyklý způsob vyjadřování a vážnější chvíle byla spíše výjimka. Oni dobře věděli, kde je Meanvilská roklina. Byla zhruba půl dne cesty na Sever. Nevěděli však, kam ho tam chce zavést a hlavně, jak to chce stihnout, i díky terénu, který tam panuje.
„Patnáct minut.“ Odvětila naposled a už se na ně Dena nepodívala. S Elyou na rameni vyrazila prudkými, dlouhými skoky směrem, kterým roklina ležela.
přidáno 28.02.2012 - 17:46
jiBIGřiBUD: Díky za kritiku, něco si z toho určitě vezmu a pokusím se poučit, ale stejně musím na něco reagovat.
To, že se postavy nerozvinuly během první kapitoly naplno, mi vůbec divné nepřijde. Charaktery se odkrývají postupně.
Dále ten malý popis. Nechávám na čtenářích, aby si představili vzhled hlavních postav tak, jak uznají za vhodné. Pokud sem pošlu další kapitoly - pravděpodobně ano - uvidíš, že ostatní postavy zde popisuji. Ale například takový King (Ne, nechci se s ním srovnávat), tak myslím, že často postavy nepopisoval vůbec.
Pokud tě dále mrzí, že je zde málo děje, tak to se omlouvám, ale v této knize se snažím tajemství a zápletku postupně odkrývat a nikdy jsem neměl v plánu dát vše do první kapitoly.
Jinak proti tvé kritice nemám nic, pokusím se z toho poučit. Ale že ti vadil popis oněch postav, kde jsem věřil lidské představivosti, to mě zaráží. Stejně jako to, že se v první kapitole nevytvoří pevný vztah k postavám, když se teprve představují a příběh se dostává do běhu. Jo a, čtyři jména mi nepřijdou hodně na první kapitolu knihy :)
Jinak, děkuji za kritiku.
přidáno 28.02.2012 - 14:45
Přečetl jsem cca třičtvrtinu... na víc jsem opravdu neměl sílu.
Nejsi vůbec vypsaný.
Píšeš těžce.
Děláš strašně dlouhé věty, ve kterých se čtenář ztrácí.

Jestli si myslíš, že tohle někdy vydáš, tak tě bohužel musím vyvést z omylu - nevydáš (teda v případě, pokud si to nezafinancuješ sám).
Není v tom děj, příběh... je to nudné...
Nijak jsi nepopsal hlavní postavy, což je chyba, protože čtenář si k nim nemůže vytvořit žádnou bližší vazbu a tím se víc vžít do příbehu.
Z toho plyne, že tam máš, na tak krátké dílo, moc jmen, o kterých nic nevíme a tak se v nich ztrácíme (čtenáři).

Je toho dost na zlepšování. Pokud chceš někdy vydat knihu, radil bych ti si ze začátku nabrat menší sousto a začít pozvolna - od krátkých povídek.
Takhle se ti to nikdy nepodaří.
Ale kdo ví...

P.S.: z textu jsem vybral pár vět, které byly FAKT zdlouhavé. Viz níže

měj se


Skřípání mrtvých zubů byl těžko přeslechnutelný zvuk, avšak v tom se stalo to, s čím počítali, avšak nechtěli, aby se to stalo.

Chodící mrtvola, která se proti němu téměř rozeběhla, měla-li by k tomu možnost, kdyby Erin nebyl tak blízko, se svými pokřivenými, černými zuby zaryla do kýty a utrhla kus masa.

Ani jeden už na sobě neměl deku, ti dva, protože ji shodili, Elya, protože sápání mrtvoly bylo neúprosné.

„Někdo je musí ovládat, není možné, aby jen tak vstali a napadli celou vesnici, působí moc organizovaně, to není nic, co nemrtví dělávají.“
přidáno 27.02.2012 - 23:00
Zajímavý, když část toho, co píšeš skončí vždy otevřeným koncem, je to ještě zajímavější...super počteníčko...:)) těším se na další část...! :))
přidáno 27.02.2012 - 22:16
Ve volné chvíli si to klidně přečtu :) Pak Ti dám vědět :)
přidáno 26.02.2012 - 23:00
Omluv mne že jsem přečetl pouze zacatek - :) na mě je to dlouhé a už se připozdivá - chtěl bych tě tu hlavne přivítat - to co jsem přečetl se mi líbí a snad se ti u nas bude líbit

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Stín a Světlo : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Vino

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
In.D r e a m [13], Lubinla96 [5], rudla [12], Mattaku [11], frusciantes [9]
» řekli o sobě
Singularis řekla o mannaz :
Moudrá a rozumná spisovatelka. Umí se zamyslet a v jejích dílech lze vypozorovat životní zkušenosti stejně jako pocity v prchavých okamžicích. Má trpělivost a dokáže dotáhnout do konce i dlouhý román. Jsem jí vděčný za pozornost věnovanou mým dílům i za komentáře k nim.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku