Kapitola 1. ( prosím o jakékoliv názory a maximální kritiku)
přidáno 18.11.2011
hodnoceno 10
čteno 1142(26)
posláno 0
Život či smrt? Kdyby jste měli možnost volby, jaká by byla? Hloupá otázka, že, ale zemřeli byste, abyste mohli žít věčně? Žít věčně s milovaným člověkem?Zvláštní? Hmm..no, jen poslouchejte, jmenuji se Agnes, a tohle je můj příběh, můj neuvěřitelný příběh

říjen 2009, panství Cantuberry, Anglie, Pembrokshire

„Agnes, co tam tak stojíš? Pojď dovnitř,“ slyším matčin hlas, jak na mě volá. Přestěhovali jsme se , z rušného Londýna na venkov. Venkov, zapadákov, abych byla přesná, ale to není to nejhorší. Rodiče jsou z nového domu nadšení, nedivím se. Ten dům je překrásný, velký, s rozlehlou zahradou, a nádherným výhledem na okolí. Dvoupatrové panství z 19. století, vybavena několika pokoji, včetně kuchyně, koupelen, otcovi budoucí pracovny a s velkolepou uvítací halou, ze které vedou bohatě vyřezávané schody do druhého patra. Matka je u vytržení, jen já stojím jak zkoprnělá s otevřenou pusou, a s hrůzou se na to všechno dívám. Je to už několik let, ale vzpomínky se stále vrací. Dříve to tu vypadalo jinak, ze zámku, který vidím, byla ještě rozbitá barabizna, ale i přesto všechno, to tu poznávám. Přesně zde, na tomto místě, začaly moje problémy. Problémy, které ale nikdo nepochopil, nechtěli pochopit. Stále si říkám, zdali je to osud, že jsem tady znova, proč otec koupil, zrovna tenhle dům? Rodiče o tom neměli ponětí, že tohle místo já dobře znám, nic jsem jim neřekla, už tak si mysleli, že jsem blázen, a myslí si to pořád. Proč? V tomhle domě jsem před deseti lety zažila něco zvláštního, co všechno změnilo a ještě změní. A odsuď to všechno začíná.

Z hlubokého přemýšlení, mě vytrhlo opakované matčino volání:
„Agnes, no tak už pojď.“¨
Vzpamatovala jsem se, zhluboka se nadechla a odvětila:
„Jo mami, už jdu.“
Pomalým krokem jsem se loudala ke dveřím, opatrně jsem vstoupila dovnitř, a ovládl mě strach. Ani po tolika letech to nepřešlo. Na tomto místě jsem před deseti letech spatřila ducha, co spatřila, mluvila jsem s ním, respektive on se mnou. Nikdo mi to jako dítěti nevěřil, mysleli si, že je to výmysl bujné fantazie,ale já na tom trvala a to byla chyba. Časem mě přesvědčili, že jsem si to vymyslela, po návštěvách psychiatrů, psychologů, odborníků na paranormální jevy apod. Ztratila jsem přátelé, a i vlastní rodina si o mě myslela, že jsem se zbláznila, tak abyste zapadli, a byli pro ostatní opět “normální“, přistoupíte na vše, i já časem uznala, že to byl špatný vtip, ale lhala jsem. Nikdy jsem na to nezapomněla, nechtěla jsem, a nyní jsem tu zas, rodiče nevěděli, že přesně tady to všechno začalo.
Matka se nadšeně rozplývala, a otec jakbysmet. Neustále jsem slyšela, jak je to tu krásné, velké a úžasné, apod. Pro mě začínala noční můra, napadaly mě myšlenky, stejné jako tehdy. Uvidím ho ještě někdy? Nikdo z mých přátel, kteří tady se mnou tehdy byli, ho neviděli, neměla jsem žádné důkazy, proto mi to nikdo nevěřil. Proto si teď říkám, celý ten čas si říkám, zdali to byla náhoda, nebo osud?
Sedla jsem si unaveně do křesla, které stálo u schodiště a rozhlížela se kolem sebe, na všechny ty starobylé obrazy, a vybavení, z 19.století. Rodiče historii milují, proto zde veškeré vybavení je původní, jen to tu trochu zmodernizovaly, topení, vodovod a elektřinu, samozřejmě, jinak tu vše vypadá, jako bychom se vrátili v čase.

„Agnes, pojď, podíváme se do zahrady,“ uchopila mě matka za ruku a táhla mě ven. Evidentně si nevšimla mého skleslého výrazu, ani mě to nepřekvapuje. Ona mě pořád považuje za svou malou roztomilou holčičku, i když mi už je dvacet. A otec? Je na tom stejně. Znuděně jsem vstala a šla jsem s ní, bez jediného slova. Pořád jsem poslouchala její řeči, jak je to skvělé, a že tu začneme nový život, pro mě to byl začátek konce.
Otráveně jsem se procházela po zahradě, foukal jemný podzimní vítr, listí hýřilo všemi barvami, podzimní slunce příjemné hřálo do tváře, já ale nic z toho nevnímala a neustále jsem se rozhlížela kolem sebe a představovala si, co se tu dělo v minulosti, jak to tu vypadalo. Z hlubokého přemýšlení mě vytrhla až silná bolest v kotníku.
„Au, šutr blbej….“, řekla jsem si a dál jsem si té věci nevšímala, ale zarazila mě jedna věc. Na kámen to mělo pravidelný tvar. Sklonila jsem se k tomu, odstranila si vlasy z obličeje, do kterých mi vítr neustále foukal, prohrábla jsem se vysokou trávou, a to co jsem spatřila mi vyrazilo dech.
„O Bože…tati,“ zakřičela jsem. Byl to kámen, ale náhrobní a na něm vytesáno:
„Victor Windstock, 1866 -1891“
Otec s matkou polekaně přiběhli. Otec mě vzal za ramena a starostlivě se mě zeptal:
„Agnes, co se stalo? Jsi bledá.“
Vzápětí jsem si ale uvědomila, že by mi to stejně nevěřil a vše by začalo na novo.
„Ehm..nic, jen mi něco vletělo do oka,“odvětila jsem nejistě.
„Přinesu ti vodu,“rozhodl otec a matka šla s ním.
Sedla jsem si do altánku, a dívala se kolem sebe. Došlo mi, že tehdy to nebyl přelud, bylo to skutečné, v hlavě mi vyvstala nová otázka, začne to znova? Uvidím ho?

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času
přidáno 01.11.2014 - 22:21
Ale jo, začátek dobrý.. těším se na pokračování ;)
přidáno 08.01.2014 - 11:43
alexis: každej nějak musel začít, já si myslím, že se člověk vypíše, ale potřebuju teďka vypnout z těch složitých spaceopera a politických fantasy, co většinou čtu, takže mi to příjde vhod ;)
přidáno 08.01.2014 - 11:38
TomasNois: díky, jsem ráda, ale píšu předem, že to bylo úplně první dílo, které jsem se odhodlala vložit na net a jít "s kůži na trh" takže nečekej něco extra super, spíš extra nesuper :D :D za ten čas, co jsem tady a píšu veřejně na ne tu :), jsem zjistila, že tohle je dost špatné (po té stylistické části)
přidáno 08.01.2014 - 11:37
přetáhnu si to do kindlu a ve chvílích volna si to přečtu :)
přidáno 15.07.2012 - 22:09
Škoda že už se mi zavírají oči a nemůžu číst dál, ale zítra si určitě ráda počtu o to se neboj ;)
přidáno 14.06.2012 - 12:24
Azanyrmuth: Není to dokončený, a navíc nevím,jestli se ti to bude líbit, když nejsi na tu romantiku :) ale klidně čti, přivítám další kritiku ;)
přidáno 13.06.2012 - 23:40
Začíná to zajímavě. Je to pěkně čtivé. Až si vyšetřím trochu času, budu pokračovat ve čtení.
přidáno 21.11.2011 - 16:59
a omlouvám se předem, že nějakou dobu psát nebudu, mám toho hodně, ale noťas a nápady mám vždy po ruce :) takže prosím o strpení.
přidáno 20.11.2011 - 20:01
moc zajímavý
nemůžu se dočkat další kapitoly
přidáno 18.11.2011 - 23:49
těším se na pokračování

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V zajetí času

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
MalyHlupi [10], Gilraen [14], osmacatka [11], Jan Václav Znojemský [13], Stuka [9], evapurkynova [5], Yuki [2]
» řekli o sobě
Mitzi řekla o veronika :
Neznám ji osobně, ale podle toho, co se dá vyčíst z její tvorby je to mimořádný člověk. Veroničina práce se dá rozdělit do dvou kategorií - skvělá a ještě lepší^^
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku