Mrzí mi, že na tomto serveru nefungují odstavce - takto je to bohužel velmi nepřehledné.
přidáno 29.09.2011
hodnoceno 1
čteno 964(3)
posláno 0
Revoluční ulice se nachází na vnitřním okraji předměstí. Svou šířkou, která přesahuje parametry ostatních předměstských ulic, dává najevo, že kdysi bývala význačným dopravním uzlem a že pod povlakem šedi stále pečlivě chrání vzpomínku na někdejší lesk.
Z ptačí perspektivy tvoří Revoluční jakousi hranici nacházející se v polovině vzdálenosti městského centra a dělnickou čtvrtí, která, ač byla zbudována mnohem později než předměstí, působí dojmem značně více neutěšeným. Oko opeřence pozorující tu a tam tmavé taškové, jinde zase plechové střechy domů Revoluční ulice, nemůže si nevšimnout dvou podobně širokých, zato mnohem delších ulic (Revoluční je dlouhá asi 400 metrů), které ji jako statné čelisti svěráku mezi sebou napříč svírají – ze severu, odkud ulice mírně stoupá, je to ulice Politických vězňů a z jihu třída Maxima Gorkého.
Z velké výšky bychom si mohli myslet, že Revoluční končí a začíná, a nijak přímo nenavazuje na jiné ulice. Jsou totiž tak malé, že automobil, který do těchto ulic někdy zabloudí, má velké potíže projet mezi řadami zaparkovaných aut z obou stran. Velkou zábavou a potěšením pro místní bývá situace, kdy do uliček vjedou v opačném směru dvě auta zároveň.
Revoluční je ulice velmi pochmurná. Její zašedlé, zpravidla dvoupatrové domy jakoby přerostly její šíři a zamezovaly slunci v jeho dětsky prosté naivitě. Dýchá však tajemnou silou, která naše předky fascinovala a tajně je sváděla k potřebě se do ní vracet. Dýchají ji průčelí domů, tmavá dlažba z kočičích hlav s půlkruhovým rastrem i elektrické vedení pro trolejbusy táhnoucí se ulicí Politických vězňů z centra, Revoluční a Gorkého směrem k dělnické čtvrti.
Byl teplý podzimní den, město bylo plné zlatavého listí, ale na Revoluční jakoby stromy zapomněly. Na předměstí jich bylo málo. Jen z Gorkého třídy hebkým, stále ještě teplým vánkem, tu a tam list platanu zabloudil až do Revoluční.
Na samém konci ulice stál na chodníku asi dvaatřicetiletý muž v tvídovém saku a tvídové placaté dělnické bekovce zakrývající černé upravené vlasy. Zády se opíral o rohový dům, jehož štítek hlásal Politických vězňů 23, a kouřil cigaretu.
Domy tvořící roh ulic Revoluční a Politických vězňů jsou jednoduché dvoupodlažní budovy, jejichž fasády bez ornamentů hrají mnoha barvami (v ulici Politických vězňů oranžovou, žlutou a modrou; v Revoluční bílou, červenohnědou, šedočernou a hnědou). Barvy již dávno ztratily sytost a ladí k sobě pouze temnou špínou všechny bez rozdílu jednotící. Přízemí budovy, o niž se muž opíral, sloužilo jako samoobsluha. První podlaží mělo oranžovou barvu, na rozhraní poschodí byl asi metr vysoký modrý pruh a zbytek stavby byl nenatřený.
Muž kouřil a pozoroval protější nově opravenou dvoupodlažní světle zelenou stavbu, jejíž jemné novorenesanční ornamenty svědčily o dobrém vkusu architekta. Na jeho opálené, oholené tváři a prací odřené ruce, jíž svíral cigaretu, se zračilo uspokojení. Tenkými rty při výdechu kouře tu a tam zaškubal téměř neznatelný samolibý úsměv. Bylo půl třetí odpoledne, ale to jej zřejmě nijak neomezovalo. Na hodinky nekoukal. Žádné neměl. Svou levou rukou jen stále vykonával onen periodický pohyb směřující od boku k ústům. Dlouze popotahoval a pohledem klouzal od dlažby k budově.
„Á koho to tady máme,“ chlípným hlasem teatrálně pronesl jeden ze dvou mužů v dělnickém oděvu, kteří se objevili z ulice Politických vězňů. „Snad to není sám pan K.“ Na slovo „pan“ dal muž posměšný přízvuk. „Slyšel jsem, že si pán hraje na kvajze1, ale že už si v půl třetí vykuřuje na ulici…“
„Kam ten fofruňk2, F.?“ ohradil se K. a ze svého klidu se nenechal vytrhnout. „Dneska jsme to na střeše zapíchli už dřív, tak čekam, že zajdem na breberu3.“
„Musíme hodit čiba4. Dej mi pobafat,“ požádal F., na jehož kulaté tváři do věnečku obrostlé jemným vousem se objevil dobrácký výraz. Třetí muž byl o poznání mladší než druzí dva pánové, tvář měl lysou, postavu menší a útlou a na těle mu na špinavé, původně bílé flanelové košili visela hnědá dělnická vesta. Mlčel, patrně si netroufal do rozmluvy dvou pánů vstupovat. Všichni měli dělnické čepice a bylo vidět, že se dobře znají.
„Na kolíky5 nejsou floky6?“ se samolibým úsměvem pronesl K. a podal cigaretu F.
„Jsem švorc, nemám ani na nádobí, musíš to ňák schrastit ty,“ řekl F. a zhluboka nasál kouř cigarety, „ale dostal jsem cunt7 od jedný drndy8 ze Salzplacu, co vod ní Tonda vyfás julka9. Tady bric10 do toho de s náma,“ poplácal mladšího po zádech.
„Tak pojď, chakmone11, jdeme drátovat12 k Ripplovi,“ uzavřel K. a vzal si zpět svou cigaretu.
F. měl hlas více uličnický než K., ten si často liboval v pronášení výrazů ryze měšťáckých – zejména v přítomnosti žen. Oba však umlkli a vydali se spolu s Bricem Revoluční.
Jednopatrové domy po levé straně brzy vystřídaly domy dvouposchoďové, které takto dorostly výškou budovy napravo. Svou šedí domy chránily chodce před prudkým sluncem, které bylo toho dne překrásnou ozvěnou již pohaslého léta. Na chodníku byli muži samotni – jen tu a tam se na zápraží objevila hlava domovnice. Ulicí projelo aut málo. Okna byla leckde otevřená a vdechovala podzimní vlahý a zároveň teplý vzduch. Pánové byli potichu a šli zlehka bez přemýšlení, kam je rytmicky klapající nohy vedly.
Nebe bylo krásné – při obzoru světlé modrozelené, směrem vzhůru rychle se měnící v žlutavě oranžové nekonečno. Celkově tak připomínalo nesmírné modře zarámované zrcadlo, které ve svém nitru odráží hnědou, zlatou, bronzovou… zkrátka všechno nesčíslné množství hřejivých barev podzimního listí. Zdá se, že je podzim zahanben svým často nevlídným počasím a proto se nám snaží poskytnout náhradu v podobě hřejivě hnědých listů. I když mnoho lidí tvrdí, že je podzim nejhorším obdobím – obdobím depresivním, které je veškerou příčinou zvýšeného množství sebevražd, často ve skrytu duše koncem léta cítí, že si nepřejí nic jiného než obléci si teplý kabát, šálu a pevné kotníkové boty a jít parkem vstříc poletujícímu listí pod zářícím firmamentem.
Obloha je nejdokonalejším uměleckým výtvorem, jaké oko lidstva mělo možnost vidět. Je vidět ze Země a přesto je v ní tolik nadpozemského. Věda v obloze spatřuje plyny, na nichž dochází k rozptylu slunečního světla a tedy vzniku barev. Pozorujíce nesmírnost nebe se všemi jeho neustále se měnícími barvami, nedokážeme se s tímto tvrzením zcela uspokojit. Zvláště při jasných slunečných dnech se i ti nejzatrpklejší lidé zastavují – ač uvádějí nejrůznější důvody – pouze proto, aby svým pohledem vzdali čest dílu všudypřítomného Malíře.
I muži se mimoděk na chvíli zarazili a v duchu se pokřižovali. Na protější straně ulice muži spatřili dalšího chodce, tedy vlastně docela malé dítě. Chlapec byl drobný, světlovlasý, prostě oblečený v šedých kalhotách a hnědém pleteném svetru s kšandami. Na zádech nesl školní aktovku. Svýma velkýma, překvapenýma očima se díval do světa, který se před ním otevíral a stále byl něčím novým. Když přecházel uličky ústící do Revoluční, které byly vesměs jednosměrné, vždy se zastavil, pečlivě se rozhlédl na obě strany a teprve pak přešel tenký pruh tvořený kočičími hlavami. Svůj pohled pak směřoval doleva směrem ke komínům dělnické čtvrti. Vždy, když se od ní ozval nějaký zvuk (to se stávalo často), byl pro něj jakoby novým a on, plaše jako kotě, upřel tím směrem svůj polekaný pohled, pootevřená ústa a široce rozevřené modré oči.
Bylo zřejmé, že jde ze školy a podle rychlé chůze také, že se velmi těší na domov a rodiče. Nebyl již daleko. Jen přejít vozovku a zahnout do jedné z přilehlých ulic. Chystal se již na přechod, když velký platanový list dopadl na jeho malou polobotku. Přinesu jej mamince, jistě bude mít radost, sama říká, že listy přinášejí štěstí, pomyslel si chlapec a dětskou ručkou pevně sevřel stopku velkého listu platanu.
Byl čas přejít. Chlapec se rozhlédl do obou stran a vyšel k protějšímu chodníku. Z Gorkého třídy vyjel automobil. Byl to modrý klasický hranatý vůz typický pro nižší střední třídu. Nejel rychle. Chlapec se nacházel snad v jediném prosvětleném místě Revoluční a tak jej řidič včas zpozoroval. Za světlo plocha vděčila malé kolmé ulici, kudy si slunce našlo cestu.
Řidič mírně zpomalil, a protože po vozovce jiné auto nejelo, lehce vybočil do protisměru, aby chlapce objel. Dítě se blížícího se hluku motoru polekalo. Smrtelně zbledlo a okamžitě se rozběhlo opačným směrem.
Muži viděli zoufalé zaškubání automobilu a bezradný výraz v řidičově tváři. Nakonec bylo slyšet pískání dobrzďujících kol a pak už jen mrtvolné ticho. Řidič vyběhl z vozu a v zoufalství padl na zem k jeho přední části. Hlava hocha byla pod pravým kolem. Byl mrtvý a podzimní slunce ozařovalo drobnou dětskou ruku s platanovým listem.
* * *

Hluk přivábil na ulici značné množství lidí. Ze všech domovních dveří téměř nepřetržitě vycházeli muži i ženy, které kryly dlaněmi oči svým neposedným dětem. Při pohledu na spoušť na vozovce se zpočátku dávaly ženy do křiku a jejich manželé jim zacpávali ústa. Když bylo lidí na ulici více, uvědomily si trapnost situace a jekot vystřídalo přitlumené, zpočátku opatrné a přerušované švitoření, jehož hlasitost a celistvost však úměrně s časem narůstaly. Muži na ulici stáli zpravidla úplně nečinně a s úšklebkem odporu (podle pohledů patřil patrně řidiči) kroutili hlavami.
Jen K. a F. se pokusili pomoci. Snad by pomohl i Bric. Ten však musel z nevolnosti dosednout na okraj chodníku a při pohledu na odpornou scénu jen stěží zadržoval v hrdle zvratky. Klopil raději pohled k zemi a čekal na zázrak, jenž by jej vysvobodil. F. přiběhl k vozu, aby pomohl chlapci. Když viděl, že není žádné naděje, jeho tvář se nepoznání změnila – byla zkřivena lítostí a soucitem. V této podobě zůstala na okamžik „zmražena“. F. se však ze strnulého stavu rychle probral. Zřejmě z ohledu na vyděšeného řidiče jeho tvář nabyla opět laskavého úsměvu a F. se svým uličnickým přátelským hlasem, který je tolik typický pro lehce obtloustlé muže, počal mluvit na klečícího a třesoucího se pána. F. byl obtloustlý pouze v obličeji. Jeho tvář tak nabírala kulaté rysy, ve kterých se zračila pohoda a celoživotní vnitřní štěstí.
„Eh no tak chlape, uklidni se přeci; dyť si za to nemoh…“
Řidič, vysoký třicetiletý muž s hnědými pečlivě učesanými vlasy s pěšinkou na levé straně, neviděl a neslyšel. Křečovitě objímal levý přední blatník, divoce se otřásal a hořce plakal. Byl to onen šílený pláč téměř bez slz, stav, který je možné přirovnat k vysoké horečce, při které člověk blouzní a není schopen soustředěného přemýšlení, ba téměř jakéhokoli zdravého úsudku.
K. vběhl do první domovnické lóže a přes reptání domovnice popadl telefon a spěšně vytočil číslo záchranné služby.
„Haló, v Revoluční se stal pořádnej šlimasl, eh, teda nehoda, přijeďte co nejrychlejš,“ zavěsil.
Netrvalo dlouho, než se s houkáním sirén přiřítila béžová sanitka a dva černobílé policejní vozy. Uhánějíce ze severu mírně stoupající Revoluční, prorážely ticho a ještě více umocňovaly hrůzu celé scény. Záchranáři s nosítky okamžitě přikvapili k chlapci. Asi šedesátiletý lékař, který měl problémy k chlapci pokleknout, konstatoval smrt, a práce se ujala policie. Z Revoluční teď bylo místo činu a proto byl úsek ulice dlouhý asi třicet metrů ohrazen policejní páskou.
„Policie vyzývá všechny přítomné, aby se nevzdalovali od místa činu, dokud nebudou řádně vyslechnuti policejními příslušníky,“ vyvolával do ulice mladičký policista, evidentně zapálený do své práce a slepě přesvědčený o její správnosti. Jeho počínání, zcela předpisové, bylo však docela zbytečné, neboť vzhledem k přítomnosti podivného ponurého divadla, nevšedního zážitku každého člověka na předměstí, nikoho ani nenapadlo místo opouštět. Z davu byla slyšet útržkovitě slova: „Blázen…šílenec…hráblo mu a tak to do něj napral…to jsou dneska lidi…člověk, aby se bál z domu paty vystrčit…vždycky byl divnej, moje máma ho znala vodmala,“ atd.
Z Gorkého třídy do ulice těžkopádně vplula těžká černá limuzína kriminalistů. Ze zadních dveří pomalu a evidentně s obtížemi vystupoval asi pětapadesátiletý urostlý šlachovitý inspektor v černém obleku, bílé košili a černé kravatě. Byl již značně prošedivělý, tvář měl lysou. Z jeho škubajících se koutků úst a černých přimhouřených planoucích očí bylo vidět, že z odpoledního výjezdu nemá vůbec radost. Mladý muž oblečený docela identicky z druhého zadního sedadla energicky vyskočil a oběhl zezadu automobil, aby inspektoru z vozu pomohl.
Inspektor na mrtvé tělo nepohlížel více než tři vteřiny a pak se jal s nepřívětivým, přísným a snad dokonce zlým výrazem na obecenstvo křičet: „Kdo nás sem přivolal?“ Odpovědi se nedočkal. K., F. a Bric byli ti tam. Kolega, mladý seržant, si ze služební povinnosti s kapesníkem na rtech prohlížel odpornou scénu, ale dlouho tak nevydržel: všude byla spousta krve, na předním kole také úštěpky lebky a mozkomíšní mok…
Podzimní slunce divadlu přihlíželo zpočátku shovívavě, brzy však si pohled zaclonilo tenkým oranžovým obláčkem a začalo nespokojeně pomalu zapadat.
Davem, mrštně jako had, se protáhl mladík s fotoaparátem. Jeho hnědé vlasy byly učesány, ale na skráních se přísnému režimu hřebenů a pomád za nic nechtěly přizpůsobit. Trčely tak mírně do strany a působily komickým dojmem.
„Koukej se odsud pakovat. Na žádný pisálky tu nikdo není zvědavej. Jestli uděláš jedinou fotku, ten krám ti tady rozšlapu,“ rozkřičel se inspektor ukazuje na fotoaparát.
Žurnalista (jmenoval se Otakar Doubek) zřejmě věděl, s kým mluví, tedy kdo na něj mluví, a tak s klidem Angličana nejen pořídil fotku rozlíceného inspektora se zdviženým ukazovákem s místem činu v pozadí, ale také si zapnul knoflík u saka a zapálil cigaretu. Inspektor zbrunátněl a obtížně se rozběhl směrem k novináři. Ten však stejně mrště jako přišel, protáhl se davem a odešel.
Rozčilený inspektor zaklapal zuby a s rukama v bok křikl na kolegu, mladého seržanta: „Víš, jak se jmenuje ten šofér, Viktore?“
„Ne, pane.“
„Tak co tady očumuješ, dělej svou práci!“ opět se rozlítil inspektor.
„Pane řidič, jak se prosím jmenujete?“ zeptal se Viktor muže šíleného vzezření křečovitě svírajícího blatník. Ticho.
„Pane řidiči, slyšíte mě? Potřebuji znát vaše jméno,“ zkusil znovu seržant. Musel mluvit nahlas, aby překřičel masu lidí na chodnících. Odpovědí mu byly pouze řidičovy vzlyky a periodicky klesající a rostoucí hlas davu.
Přihlížející zřejmě bedlivě pozorovali i poslouchali, co se děje na místě činu, neboť jedna plnoštíhlá padesátiletá dáma s pruhem vousů pod nosem zvolala: „Je to Alois W., znám ho. Bydlí v dělnický.“
„Vás se nikdo neptá, ženská,“ arogantně okřikl dámu inspektor. Jméno si však poznamenal. Dáma, která prozradila řidičovo jméno, byla M., švadlena z nově opraveného rohového domu sevřeného ulicemi Revoluční a Politických vězňů.
Na chodníku také stál dobře oblečený muž v tmavě šedém kabátu držící v ruce pouzdro s houslemi. Svým vzhledem se tak nápadně lišil od ostatních, z většiny prostě oblečených přihlížejících. Na hlavě měl elegantní tmavý klobouk, kryjící nevysoké čelo s pramenem šedých vlasů. Bylo mu nevolno, obličej měl bledý a nazelenalý. Dvakrát se bez ohledu na možné následky pokusil odejít, ale v obou případech byl policisty v počínání zastaven. Mladý seržant Viktor si z opatrnosti raději poznamenal jeho jméno: Gustav L.
Unavenému inspektorovi došla trpělivost. Měl hlad a zamluvené lístky na divadelní představení v osm hodin. Rozhodl se tuto divadelní scénu (jak mu celá tragédie i s vyšetřováním připadaly) skončit v minutě: „Ať někdo uklidí ten bordel a odveze toho mizeru domů. Viktore, ty s ním musíš ještě dneska promluvit. Zajeď za ním, hned jak to půjde a pořádně ho proklepni. Neboj se ho trochu zmáčknout,“ inspektor se nepříjemně, úsečně a jakoby štěkavě zasmál a odkryl tak zažloutlé zuby a hnisající dásně. „Je to dareba. Myslím, že má u nás záznam. Už jsem ho asi viděl.“
„No to je jedno,“ dodal spěšně. „Zajeď za ním, jak chceš, ale auto si beru já.“ Nasedl do vozu a poručil řidiči jet.
Když se policejní limuzína rozjížděla, inspektor spěšně stáhl okénko a zavolal na seržanta. „Taky někdo musí informovat rodinu toho kluka. Už jim volali, že se stavíš, ale o ničem nevědí. Jo a zítra ráno chci mít zprávu na stole!“
To je dobré, pomyslel si Viktor, všechno to nechá na mě, to je hezký začátek na oddělení. Ještě, že nemusím uklízet ten příšerný nepořádek. Bože, takový malý kluk. Co řeknu té rodině? Zoufalá matka mi bude určitě ve stavu šílenství vyčítat, že jsme chlapce nezachránili, ale copak je to naše vina? Ne, jistě že ne, naší povinností je najít viníka a předat jej do rukou spravedlnosti. A to také udělám.
Viktor byl na kriminální oddělení novým, dříve řešil dopravní přestupky, ale teď díky drobné laskavosti poskytnuté nadřízenému byl přeložen na kriminálku. První den v práci a takováhle hrůza, to jsem zvědavý, jaký bude další…, uvažoval Viktor.
Byla již docela tma. V Revoluční se rozsvítily elektrické lampy. Policejní pásky byly odstraněny, dva policejní vozy odjely, štěbetající dav se začínal rozcházet. Posledním autem byl vůz pohřebního ústavu, který tělo umísťoval do igelitového pytle, v kterém poputuje kamsi na pitevnu a poté do márnice. Viktor seděl chvíli na obrubě chodníku a přemýšlel o průběhu nastávajícího vyšetřování: nejdřív oznámím rodině tragickou smrt dítěte a poté se vypravím trolejbusem k tomu Aloisi W. Teď mě nikdo neuvidí, řekl si. Zapálil si cigaretu (ve službě kouřit nesměl) a vykročil do ulice Lidových milicí, kde rodina hocha bydlela.
V této ulici, kolmé na Revoluční, byly stejné dvoupatrové domy. Byla velmi úzká a budovy se jakoby nakláněly. Nebyly zde žádné lampy a bylo tedy nutné jít pomalu a opatrně. Veškerá auta byla zaparkována, žádné tudy neprojíždělo a ulice byla dokonale tichá. Seržant měl pocit, že jej chtějí temné domy zadržet a pohltit.
Na nebi zářily hvězdy a měsíc dorůstal úplňku. Výrazně se ochladilo. Seržant litoval, že si dnes nevzal teplý kabát. Zase jsem se nechal zviklat sluní
kem, pomyslel si a nasál nozdrami vlahý podzimní vzduch. Cigaretu odhodil, vyhrnul si límec u saka a ruce zastrčil hluboko do jeho kapes. Domů to měl poměrně daleko – bydlel v ulici Politických vězňů, v místě blízkém centra, a tak nepřipadalo v úvahu se jít obléci do teplejšího oděvu. Noční chlad a vlhkost byly na druhou stranu příjemné – zbavily Viktora nepříjemných pocitů a přiměly jej na chvíli nemyslet na to, co viděl.
Lidových milicí 34, hlásila cedule na jednom z typických domů, které je možné na předměstí pozorovat – hnědošedá barva staré oprýskané omítky působila, že budova v noci vypadala jako zřícenina gotického hradu uprostřed pustého lesa. Laciné ornamenty, za které tyto domy vděčí vlivu novorenesance, jsou jen vzpomínkou na někdejší domnělou honosnost.
Seržant se ohlásil u domovnice. Řekl, že je od policie. Tlustá čtyřicátnice byla trochu zaražena jeho vážným vzezřením, v kterém bylo více než přísná formálnost kriminalisty: třídenní strniště (jež si u nadřízených vyprosil) chránilo bledou tvář a ustrnulý pohled dvou šedivých očí pod vysokým čelem byl upřen kamsi do neznáma, mířil směrem k domovnici, ale prohlížel ji naskrz až daleko do krajin nesmírnosti.
Domovnice se probrala ze své nepřítomnosti a osobně seržanta vyvedla do druhého patra. Stoupaje do schodů, Viktor si nepřítomně prohlížel vzhled těchto prostor. Stěny byly velmi poškozené: nejen malba, ale dokonce i její podklad byly na mnoha místech oloupané a bylo tak vidět prosté cihly. Dvakrát mu uvízla ve vlasech pavučina a on ji musel rukou odejmout. Podzim se hlásil o svá práva.
Viktor zazvonil na elektrický zvonek. Domovnice stála ještě chvíli ve stínu schodiště a chtěla zřejmě zjistit, co se bude dít. Když se však na ní seržant otočil a zamračeně mírně pokynul hlavou na znamení díku, neochotně sešla se schodů. Dveře se otevřely a polekaná asi pětatřicetiletá žena s kaštanově hnědými vlasy a drobným mateřským znaménkem na pravé tváři se hned polekaně ptala: „Vy jste od policie? Tak co se stalo s naším Ládíkem?“ stěží potlačovala slzy. „Volaly jsme hned, když nepřišel ze školy a oni říkali, že nemáme nikam chodit, že se vše vysvětlí. Tak co je s ním?“
„Mohu dál, madam?“
„Ale jistě,“ uvedla jej do malé kuchyně se starým nábytkem osvětlené petrolejovou lampou na kuchyňském stolu a blikajícím světlem od žhavých kamen. Není tady elektřina, napadlo seržanta, asi je na ně příliš drahá; vlastně si nežiji tak špatně, když se to vezme kolem a kolem.
Byt, tak jako celý dům, byl poměrně zanedbaný. Stěny byly špinavé, dávno nebílené.
„Omluvte náš nepořádek, manžel je pořád v továrně, já pracuji na poloviční úvazek a stačím akorát uvařit a je noc…“ spěšně vysvětlovala mladá paní. V místnosti byla ona a ještě stařena, zřejmě matka, nebo tchýně. Žena je nepředstavila.
„Prosím, posaďte se,“ vybídla jej.
„Manžel je v zaměstnání?“
„Ano, chcete s ním mluvit?“
„Ne, tedy,“ odmlčel se. „Je mou nepříjemnou povinností vás informovat o smrti vašeho syna. Vynasnažíme se…“ Nedopověděl. Žena se dala do pláče a hlavu zanořila do zástěry. Stařena vypadala jako, že nechápe, co bylo řečeno.
„Vynasnažíme se, aby byl viník nehody spravedlivě potrestán,“ s námahou ze sebe vypravil seržant.
V bytu bylo dusno a Viktorovi se stahoval krk, jakoby se dusil. Nešťastná žena se po několika nekonečně dlouhých minutách plakání a mumlání nesrozumitelných slov rozpamatovala a nabídla seržantovi čaj.
„Ano, rád, tedy raději ne, musím… na komisařství,“ řekl nakonec Viktor. Rozdíl dvou obličejů ve světle petrolejové lampy byl zarážející – pohled stařeny, kterou evidentně nemohlo nic rozrušit a ženy, která ztratila své dítě. Spěšně se rozloučil se ženou, pokynul stařeně a seběhl rychle dolů se schodů. Svěží vlahý vzduch měl blahodárný účinek – konečně se mohl nadechnout.
* * *

Když se Viktor vracel do Revoluční ulice, uvědomil si přítomnost hvězd na obloze. Na nebeské klenbě jich bylo nespočetné množství. Připomínaly bílé baletky na černém jevišti. Jako malý chlapec Viktor tyto tanečnice s oblibou pozoroval. Trochu škodolibě čekal, zda některá neztratí rovnováhu a neupadne. Stalo-li se tak, myslel na nějaký svůj sen, aby se podle mýtů a legend vyplnil.
I nyní ze zvyku chvíli postál a díval se na překrásné jeviště. Probral se ze svého zapomnění a zkontroloval čas na svých zlatých hodinkách. Tři čtvrtě na osm, je nejvyšší čas vyrazit k tomu Aloisi W., uvažoval. Přidal trochu do kroku, aby v Revoluční stihl nastoupit do trolejbusu, jenž slyšel z dálky přijíždět a kterým se dostane do dělnické čtvrti.
Trolejbus jel na opačnou stranu a tak Viktor postával ve světle elektrické lampy dobrých 10 minut. Bylo velmi chladno. Vzduch, který vydechoval, byl ve světle lampy vidět stejně intenzivně jako páru nad vařícím hrncem. Přímo nad ním – pod světlem lampy – létala skupinka otužilého hmyzu. Zřejmě v elektrické lampě a teple, které vyzařovala, shledávaly naději na lepší zítřky.
„Vy nezbedové,“ pošeptal jim Viktor. „Copak nedáte pokoj alespoň na podzim?“ Dále si hmyzu nevšímal, na zastávku přišli další lidé. Z ulice Politických vězňů s mírným hukotem a bzučením vjel rychle do Revoluční trolejbus. Na zastávce prudce zabrzdil a otevřel dveře. Konečně trochu tepla, pomyslel si Viktor. Spolucestujících bylo ve voze asi 10. Jejich tváře byly unavené a ospalé, šaty špatné a špinavé. Seděla tam asi šedesátiletá žena s nákupní taškou, tři muži okolo třicítky v dělnickém oblečení i čepicích, kteří stáli v zádi vozu, dva padesátníci, z nichž jeden měl hustý černý knír pod červeným nosem a druhý krátký plnovous. Oba byli zřejmě opilí a dosti zapáchali. A nakonec tam byly čtyři hlasitě se bavící dělnice opřené o opěradla sedadel, tak aby byly čelem k sobě. Na jejich tvářích by člověk četl poledne – tak energicky spolu hovořily a se zápalem gestikulovaly.
Trolejbus se rozjel do velké třídy Maxima Gorkého. Oběma směry jezdily automobily ve dvou pruzích. Provoz byl i v této pozdní hodině veliký – na semaforech asi dvě stě metrů za Revoluční stálo za sebou hned asi deset aut. Ulice po levé straně (vzhledem ke směru jízdy trolejbusu a tedy směrem k dělnické čtvrti) chránila kolejiště, které bylo položené o několik metrů níže pod úroveň vozovky. Mezi ní a kolejištěm byl asi dvacetimetrový pruh, kde byl chodník a za ním úzká alej platanů. Zprava pak (ze severu, kde do ulice ústila Revoluční) byla Gorkého třída lemována řadou třípatrových domů zdobených decentním hrázděním (zejména ve vyšších patrech). Všechny domy byly opravené a sloužily zejména bohatším obyvatelům zdejšího předměstí.
Vůz jel dlouhou Gorkého třídou. Často tiše zaplul do nějakého zálivu, aniž by někdo vystoupil, či nastoupil. Bohaté vysoké domy, pomalu vystřídaly neudržované vysoké domy. Železnice zatočila a domy se objevily i na druhé (jižní) straně vozovky. Vysoké neudržované domy najednou přerostly do podoby skladišť a i ty byly vystřídány – monumentálními železobetonovými továrnami spoutanými zrezivělými železnými konstrukcemi, můstky, schody… Vysoké kouřící tovární komíny byly vidět z veliké dálky.
Celá třída Maxima Gorkého byla velmi dobře osvětlena a tak si mohl Viktor prohlédnout všechny její detaily. Oprýskané štíty domů dělnické čtvrti ve svitu pouličních lamp působily až podivuhodně romantickým dojmem – podobně jako některá malebná městečka přímořských států jižní Evropy. Štíty byly nasvícené, střechy zůstaly zraku chodce skryty a tak domy přízračně čněly v ulici jako začarovaná království.
Seržant vystoupil na jedné ze zastávek v dělnické čtvrti. Na chodnících pod oprýskanými fasádami činžovních domů, jejichž bloky jaksi rytmicky střídaly areály továren, kouřili dělníci a popíjeli pálenku z lahví. Policisté se dělnické čtvrti vyhýbali a tak byly neduhy dělníků z většiny tolerovány.
Seržant věděl pouze přibližnou polohu bytu Aloise W. od svědků v Revoluční a tak byl nucen oslovit několik kolemjdoucích (vypadali často nedůvěřivě až nebezpečně).
„Jo Lojza, toho znám,“ řekl jeden ze skupinky ušpiněných dělníků různého věku, která se jen poflakovala na nároží. Byl oblečený do „modráků“ a kouřil cigaretu, kterou poněkud netradičně svíral ukazováčkem a palcem pravé ruky. „To je ten šofér z ChemoStavu. Pane, musíte jít dál ještě dva bloky. Vidíte ten zvláštní činžák s balkony? Jeho byt, myslim, najdete ve druhym patře.“
Viktor poděkoval a noční ulicí ušel ještě asi sto kroků k domu, v němž bydlel Alois W. Domovníkovi pouze ukázal svůj služební průkaz se slovy „jsem od policie“ a vystoupal do druhého poschodí. Zazvonil na elektrický zvonek, který bylo z předsíně slyšet až na schodiště. Nikdo neotevřel. Zkusil ještě zaklepat a zavolal: „Pane W., prosím otevřete. Tady policie.“ Ticho. Viktor znovu zazvonil, v zamyšlení postál asi deset vteřin a pak seběhl schody dolů k domovníkovi.
Ten na chodbě rozmlouval s jedním ze sousedů. Když se Viktor přibližoval, oba se na něj otočili a svou řeč vzápětí přerušili. Šedesátiletý domovník se zadíval seržantovi do očí a v očekávání rozmluvy povytáhl obočí.
„Je pan W. doma? Myslel jsem, že ano, někdo ho měl, myslím, přivézt,“ trochu rozpačitě pronesl Viktor.
„Ach ano, pane, Aloise dnes přivezla policie, pane, nemýlím-li se, pane, je u sebe v bytě,“ odvětil domovník.
„Nikdo tam nebyl.“
„Jistě tam musí být, pane, pozorně sleduji, kdo přichází a odchází.“
„Nikdo mi neotevřel,“ odmlčel se Viktor. „Máte náhradní klíč?“
„Ach ano, pane, moje žena jej má, chodí mu tam občas za nějaký ten pěťák poklidit… Hned jej přinesu, pane.“
Domovník odešel do své lóže. Soused zmizel do jedněch dveří v přízemí a Viktor zůstal na chvíli sám. Docela jistě jej zatknu, uvažoval seržant. Vyslechnu jej a poté zatknu. Vlastně tady ani není co vyšetřovat. Viník je jasný a otázky jsou jen formalitou. Musím zjistit, zda to bylo úmyslné. Ale ať je to tak, či onak, musí být odsouzen, neboť je jediným viníkem.
Domovník se vrátil s klíči.
„Prosím, pojďte za mnou, pane,“ řekl a odvedl Viktora do druhého patra. Odemknul dveře.
„Prosím, omluvte mě,“ řekl Viktor domovníkovi a se zaklepáním vstoupil do dveří. V bytu byla tma a seržant musel tápat po vypínači. Rozsvítil v malé předsíni, odkud bylo již možné hádat rozměry obývacího pokoje. Nebyl velký. Ale i přes veškerou tmu bylo znát, že majitel o jeho čistotu dbá. Nikde nebylo živé duše. Viktor v pokoji rozsvítil a nakoukl do ložnice. Ani tam W. nebyl. Nakonec bezvýsledně vstoupil do malé kuchyně, kam se jídelní stůl nevešel, a proto byl umístěn v obývacím pokoji.
Viktor chvíli v zamyšlení postál u okna obývacího pokoje. Velmi se lekl, když teprve teď zpozoroval obličej Aloise W. zabořený v lenošce křesla, které stálo zády ke dveřím do bytu. Tvář pana Aloise byla smrtelně bledá, jeho oči podlité krví mířily kamsi pryč, do nekonečna. Napohled jedinou známkou jeho života byly horečně se třesoucí rty.
„Ach, to jste mě vyděsil, pane W.,“ začal opatrně seržant Viktor. „Jsem rád, že jsem vás zastihl, už jsem měl starost. Musíme si spolu vyjasnit několik věcí. Mimochodem jak to, že jste mi neotevřel, pane Aloisi? Ehm, mohu vám říkat „pane Aloisi“? Vím, je to velmi neformální, ale myslím, že si tak můžeme projevit více důvěry, která je v těchto choulostivých případech bezesporu nutná.“
Viktor chvíli čekal a potom pokračoval: „Žijete tu sám, pane Aloisi?“ Ticho. „Vím, že je to těžké, pane, ale musíte vypovídat. Narovinu – hrozí vám vězení, ale díky vaší spolupráci mohl by být trest značně nižší. V opačném případě – musím to tak říci – by vám hrozilo obvinění z vraždy,“ dodal Viktor. Rty Aloise W. se zavlnily, jakoby se snažily něco odvětit, ale bylo jim v tom zabráněno.
Viktor se opět odmlčel. Uvědomil si, že bude muset naladit jinou notu. Nenapadlo mu nic, než říct: „Bydlíte tu dlouho?“
Jakkoli byla věta bezúčelná. Aloisi W., který stále koukal na totéž místo, byla sympatická – snad ani ne svým obsahem, jako spíše přátelským tónem, jakým byla pronesena, neboť tichým hlasem pomalu vyslovil: „Nechtěl… nechtěl jsem.“
„Prosím?“ poněkud překvapeně pravil Viktor, který pomalu přestával doufat, že od pana W. uslyší jediné slovo. „Co jste říkal, pane Aloisi?“
Po chvíli mlčení bylo slyšet opět tichá slova „nechtěl jsem“. Seržant si vzal od jídelního stolu jednu ze židlí a umístil ji tak, aby z ní viděl panu Aloisi co nejlépe do očí.
„Nechtěl jsem… jej… zabít.“
„Ano, ano, nemyslím si, že jste jej zavraždil. O moc snazší by bylo, kdybychom měli svědka, který nehodu viděl. Bohužel se nám dosud nepodařilo jej nalézt. Zavolal lékaře,“ hlasitě a zřetelně pronášel svá slova Viktor.
„Umřel.“
„Ano. Ano je to tak, ale je třeba se přes to přenést, pane Aloisi, nejste první ani poslední, komu se něco takového stalo. “
Viktor viděl, že v rozhovoru nemá smysl pokračovat. Dnes z něj nic rozumného nedostanu, pomyslel si a rozloučiv se vyšel z bytu Aloise W. na chladné schodiště. Byl velmi vyčerpaný a duševně skleslý. Musím domů stůj co stůj, tak v tu chvíli uvažoval seržant Viktor.
Cesta domů utekla rychle. V trolejbusu mnohokrát zaklimbal a upadl do stavu polospánku. Vůbec si nevšímal blikajících vnitřních světel vozu a dělníků, kteří i přes novou městskou vyhlášku v trolejbusu kouřili. Instinktivně se probral v Revoluční a vystoupil v ulici Politických vězňů na zastávce, asi 300 metrů od Revoluční. Udělal asi dvacet kroků, ve světle lampy našel správný klíč, jimž odemkl dveře dvoupatrového domu a vystoupal do prvního poschodí.
Jeho garsonka byla neuklizená. Na nábytku a po podlaze se válel prach a na pohovce, kde přespával, ležela nová slavnostní uniforma (ušitá na míru). Kuchyňský dřez byl plný špinavého nádobí, jiné již několik dní umyté bylo neodklizené na odkapávači. Sundal své sako, povolil si kravatu a odepnul šle. Zapálil si cigaretu. Viktor se v koupelně pozorně podíval do zrcadla a prohlédl si svůj unavený obličej.
„Ksakru,“ zabručel s cigaretou v ústech. „Musím ještě něco napsat pro toho šéfa.“ Podíval se na hodinky: „Půl jedenáctý. Paráda. Ale pozor dámy… večer ještě nekončí,“ teatrálně dodal. „No jo… nekončí… ještě lejstro pro šéfa,“ s povzdechem ukončil. Skleslý a vyčerpaný usadil se ke stolu, který byl umístěn těsně u zdi. Z aktovky z černé kůže vytáhl list papíru a propisovačku (byl to dárek od přítele ze zahraničí).
Viktor si vzpomněl na věci, které toho dne viděl. V hlavě se mu znovu vybavil otřesný pohled na malého mrtvého školáka, jehož krev a kosti byly rozdrcené na vozovce. Seržantovi se zatmělo před očima tak, že si pomyslel, že brzy omdlí. Neomdlel však a místo toho utíkal na toaletu – chtělo se mu zvracet. Omyl si pak obličej a vrátil se zpět ke své práci. Napsal o nehodě několik řádků. Vybavil se mu obraz nešťastné matky a také „zločince“, který po vykonání „zločinu“ nebyl schopen vůbec komunikovat. Kdo ví, zda se z toho chudák někdy vzpamatuje. Aby nakonec nebyl nadosmrti na psychiatrii, pomyslel si Viktor.
Jaký pak má moje práce smysl, napadlo jej najednou. Je správné trestat nešťastného dalším neštěstím? I kdyby to udělal vědomě, je správné trestat násilí dalším násilím, nebo přinejmenším omezením svobody? Není omezení svobody rovněž násilím? Zlepším svět, reaguji-li na tragédii utlačováním základních lidských svobod?
Pojednou mladému policistovi pohaslo světlo služební ideologie. To, v co věřil a k čemu jej režim vedl, zdálo se najednou nejen zbytečným, ale dokonce krutým a opovrženíhodným.
Viktor zmuchlal rozepsaný papír a z aktovky vytáhl jiný, čistý. Hustým, lehce nakloněným písmem rychle popsal celou stránku. Papír přeložil a vložil do aktovky. Když svou práci skončil, bylo již půl druhé v noci. Osprchoval se, vyčistil si kartáčkem zuby, připravil si prádlo na ráno a s hladovým žaludkem vyčerpaný ulehl do postele.
* * *

Ráno Viktora vzbudil budík v osm hodin. Viktor se cítil ztěžklý a polámaný. Přinutil se vstát. Seržant se rychle nasnídal, oblékl a vyšel ven na ulici. Vlahý ranní vzduch jej osvěžil a probral. Šel svižným, stále ještě trochu bezdě
ným krokem ulicí Politických vězňů směrem k městskému centru. Ze zvyku se zastavil u malého stánku s novinami. Byl zvyklý odebírat deník Obecný pořádek. Od minulého večera však náhle zatoužil všechny své zvyky obměnit a změnit celý svůj život – ať už šlo o sušenky nebo noviny. Prohlížel tedy jiné deníky a snažil se najít takový, který by jeho nové (jak se mu zdálo) duši nejlépe vyhovoval. Na novinovém stánku bylo vystaveno 5 deníků – jejich titulní stránky zněly takto:
Měšťanské listy
Vážení občané M… (název města) mají od včerejšího odpoledne o důvod více k obavám ze zvýšené kriminality na našich ulicích. V poklidné části našeho města, v líbezné Revoluční ulici se stala tragická nehoda. I přes veškerou pomoc pracovitých a obětavých dělníků na předměstí, chlapec, kterému bylo sedm let, zahynul. Policie o průběhu vyšetřování řekla jen, že…
(pokračování na str. 7) autor: XXX
Hospodář a sekretář
Cena ropy i přes objevení nových nalezišť v americkém Texasu stále stoupá. O cenách ropy dnes jako první Evropu informovalo Americké společenství dopravy a obchodních záležitostí (ASTTA)…
(pokračování na str. 12) autor: XXX
Dělnické listy
Dělnické plémě je hluboce zarmouceno tragickou smrtí malého chlapce na m…ském předměstí. V Revoluční ulici narazil včera odpoledne osobní vůz do chudého školáka. Podle dosavadních zpráv je možné, že pachatel nehody nezpůsobil tragédii úmyslně. Policie a záchranná služba, které přijely až půl hodiny po nehodě, nestačily žasnout nad odhodláním nuzných místních obyvatel raněného školáka přímo na rukách odnést do nemocnice. Dítě však svým raněním přes veškeré úsilí bohužel podlehlo…
(pokračování na str. 5) autor: Otakar Doubek
Obecný pořádek
Obyvatelé m…ského předměstí byli opět svědky precisní práce našich policistů a kriminalistů. Včera odpoledne zde totiž došlo k tragické smrti asi sedmiletého chlapce. Policie místo činu zajistila a okamžitě sestavila seznam svědků a podezřelých osob, které byli obratem vyslechnuti. Vyšetřování stále pokračuje pod vedením inspektora R…
(pokr. na str. 8) autor: XXX
Metropole
M…, jedním z našich největších měst otřásla tragická smrt malého chlapce na předměstské ulici nesoucí jméno Revoluční. Policie dosud nezadržela žádnou z podezřelých osob. Osoba, která nehodu nahlásila, údajně místo ještě před příjezdem policie opustila.
(pokračování na str. 5) autor: XXX
Viktor se stále ještě několik kroků od stánku rozhodoval, jaké noviny si vybere. Před ním prošel vysoký muž středního věku a krátkých hnědých vlasů v tmavě šedém, již velmi onošeném obleku. S poněkud plachým výrazem si vyžádal jeden výtisk Dělnických listů. Viktor jej požádal, zda by mohl nahlédnout, jak je podrobný článek o včerejších událostech v Revoluční. Muži se však na oholené tváři objevil nedůvěřivý, či spíše snad i vystrašený výraz a beze slova rychlými kroky (ohlížeje se za Viktorem) odcházel.
„Nic si z toho nedělejte, pane,“ ozvala se prodavačka, která veškeré dění na ulici pečlivě sledovala. „To je Emil T., náramný podivín. Můžete se podívat, na co potřebujete,“ ukázala na noviny.
„Jedny si vezmu,“ pravil Viktor a podal prodavačce drobné. S novinami v jedné ruce a aktovkou v druhé vydal se seržant pěšky na své pracoviště ležící na Solném náměstí v samotném jádru města. Uprostřed náměstí stál kostel, který výškou své věže někdy konkuroval největším evropským katedrálám. Věž však byla jakýmsi dobyvatelem ustřelena a tak místo ní z budovy stařičké raně gotické katedrály trčel jen žalostný pahýl.
Viktor kostel obešel a vstoupil do 200 let staré elegantní budovy komisařství. Snad v ní ani komisařství sídlit nemělo, ale vzhledem k tomu, že město nesehnalo prostředky na vybudování nového železobetonového domu, nezbývalo než, aby se komisařství z povodněmi zničené stavby na nábřeží přestěhovalo a sdílelo velkolepé prostory spolu s okresním soudem.
Mladý policista vystoupal po širokém schodišti potaženém červeným kobercem do druhého poschodí. Prošel dvěma místnostmi až do kanceláře inspektora. Inspektor seděl s brýlemi na nose za masivním dubovým stolem a nakláněl se s tužkou v ruce nad popsaným listem papíru. Inspektor zvedl hlavu a posměšně zvolal: „Jakpak ses vyspal, Viktore? Máš pro mě doufám protokol o vyšetřování,“ dodal s úšklebkem.
Viktor stál tváří v tvář muži, který se mu svým jednáním a vystupováním od prvního dne protivil. Mírně ironicky mu odvětil: „Jistě pane. Samozřejmě.“
„Svojí včerejší práci jsem shrnul do jediného dokumentu.“ dodal a položil inspektorovi na stůl list, který v noci napsal.
Byla to výpověď.
přidáno 29.01.2013 - 10:43
Velmi barvité popisy, podle nichž si čtenář dokáže nádherně představit atmosféru místa. Rovněž téma se mi líbí (ale podrobně jsem četl jen začátek). Ne všichni čtenáři však mají rádi rozvláčné popisy, zvlášť při čtení na počítači.

Po technické stránce to na mě působí dojmem, že text byl původně napsán ve Wordu a dodatečně okopírován sem bez další korektury (soudím podle číselných odkazů na poznámky pod čarou). Pokud jde o odstavce, doporučuji mezi každou dvojicí odstavců vynechat prázdný řádek - pak je to přehledné dost.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Chlapec na přechodu : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku