Balada z druhej světovej války. Smyšlený příběh, který se mohl stát, za předpokladu, že by se válka vyvíjela trochu jinak. Dílo není nijak politicky zaměřeno. Má pouze poukázat na imbecilitu nejvyššího velení, hrůzy války a její celkovou nesmyslnost. A též to, jaké máme štěstí, že se válka vyvíjela, tak jak se vyvíjela ... Právo na chyby v textu vyhrazeno!
přidáno 24.05.2011
hodnoceno 6
čteno 1071(10)
posláno 0
Píše se rok 1946. Druhá světová válka stále zuřivě pokračuje. Vylodění v Normandii v roce 44 skončilo obrovským neúspěchem. Proto se západní mocnosti v čele s Churchillem dohodli na ústupku. Když nepodniknou žádné další invaze, ani jakékoliv jiné útočné akce proti Německu, Hitler okamžitě přestane bombardovat Londýn novými raketami V4 s nukleárními hlavicemi, které němečtí vědci vyvinuli dříve než spojenci. Nyní třetí říše bojuje pouze na východní frontě s kolabujícím Ruskem.

Přichází podzim. Na vojáky to působí velmi depresivně. Opadá listí na stromech co přečkali válečnou vřavu. Příroda vypadá ještě více mrtvolněji než kdy jindy. Každý ví, že se rychle blíží krutá zima.

Náš příběh vypráví o Finském mladíkovy Ollafovi, jenž byl naverbován do německé armády aby byly doplněny stavy. Byl přidělen k tankové divizi Wehrmachtu. Ollaf ovládal dělostřeleckou věž těžkého tanku Tiger.

Jednou z rána měli podle rozkazu vyčistit s rotou SS malou vesnici na úpatí Kavkazu. Vesničku tvořilo pouze pár starých roubenek. Vypadali vcelku neobydleně a mírumilovně. Když jejich kolona dojela na náves vykoukla ze dveří jednoho domu zelená trubka. Byl to lauf protitankového kanónu. Měl však moc malou ráži na to aby obrovskou šedesáti tunovou obludu zničil. Tank SS co jel jako prvý dostal přímí zásah do pásu. Tímto byl okamžitě znehybněn. Ollafův tank jel jako druhý. V rychlosti musel přebýt z průrazných nábojů na tříštivé. Hned jak střely vyměnil zamířil na podlouhlou dřevěnou budovu. Dal oko na lícnici, spočítal náměr a zmačkl tlačítka. Obrovská masa oceli se zachvěla. Z nabíjení vyletěla prázdná nábojnice. Z vyhazovače se vyvala oblaka štiplavého dýmu ze střelného prachu. Páli do oči. Celá polovina stavení se vznesla do výšky. Dřevěné trámy padaly z nebe jako zlámané sirky ve zpomaleném filmu. Když se rozptýlil dým a padl prach, tak Ollaf zpozoroval, že půlka stavení ještě stojí. Než se nad tím stačil nějak hluboce zamyslet dostal rozkaz vysílačkou od SS velitele skupiny pod kterého dočasně spadali při plnění tohoto úkolu.

„Běžte vyčistit všechny budovy zevnitř. A dávejte bacha na tu z které nás napadli! Bez milosti střílejte na vše co hne!!!“ Ollaf vyskočil s pár chlapy z tanku ven. Opatrně se přibližovali, když v tom je v tom zaskočil rus v okně. V jedné ruce samopal Špagin a druhou ruku utrženou v ramenu. Zmačkl spoušť. Pokropil Ollafa dávkou kulek, však nikoho netrefil. S chlapy oběhl stavení. Zamířil hlavní plamenometu na okno. Lehce zmačkl spoušť. Hlavní vyšlehla rudá čára. Zapálený benzín. Opar líně olízl stěnu. Ollaf seřídil měrnou trysku. Podruhé se již trefil. Dlouhá plamenná čára vnikla do objektu. Hned na to zaznělo bolestné zavití. Zavití, tak strašlivé, že připomínalo zvuky z horoucích pekel. Byly to zvuky války. Z oken se směrem k nebesům vyvalil černý dým. Ollaf musel ještě barák prověřit zevnitř. Byli tu pouze tři vojáci. Vedle pokroucených kusů plechu a železa, které dříve byly protitankovým dělem ležel voják který ono dělo obsluhoval. střela dopadla nedaleko kde stál, nesmíme se tedy divit, že neměl hlavu. U okna ležel ohořelý bezruký samopalník, který pomáhal obsluze kanónu. A vzadu na stěně byl připláclý sovětský komisař. V ruce ještě stále svíral svou pistoli Tokarev, ale po zásahu granátu mu to utrhlo obě dvě nohy. A střeva mu vyhřezla ven. Byl na místě mrtev. Takový komisař měl za úkol hlídat, aby nikdo za žádných okolností neopustil danou pozici. Když se tak stalo, bez váhání a mnohdy i rád konkrétního vojáka střelil do zad. Na toto všechno by Ollaf snad byl i zvyklý, ale ne na hrůzu, jakou vyděl ve zbytku další místnosti. Na zemi ležely čtyři ženy poházené jak hadrové panenky. Dvě z nich ještě po smrti svíraly v náručí svá novorozeňata. Některé z nich roztrhal šrapnel, jiné byly zabiti plamenometem. Většina těl ještě plápolala. Byla tam cítit nesnesitelný puch spáleného masa. Jedna žena byla stále naživu. Potichu sténala. Umírala ve strašlivých bolestech. Ollaf vyběhl ven. Zvracel jako nikdy předtím. Bylo mu hrozně špatně. Mísily se v něm pocity viny, hněvu a bezmoci. Z domu se po chvíli ozval výstřel z revolveru. Byla to rána z milosti, zkrácení utrpení. Ollafovy se zatmělo před očima. Došel k samohybnému dělu a vytáhl z něj SS velitele roty. Zařval na něj: „Ty zasraná bestie, věděl jsi o tom, tohle není válka, toto jsou jatka! Ty prokletý zkurvysyne!“ Ollaf měl slzy v očích. Vytáhl z pouzdra svého Walthra. Natáhl a zavřel oči. Jednou ranou střelil důstojníka SS mezi oči. Důstojníkovo tělo se bezvládně sesunulo na zem před vozidlo. Z díry po kulce mu vytékala hustá a tmavá krev. Hned poté se Ollaf skácel na zem a omdlel.

Probudil se až ve vlaku. Byl ve vagónu na dobytek. Měl svázané ruce. Zápachem se tam skoro nedalo dýchat. Uvnitř vagónu se sním mačkal nespočet dalších mužů i žen. Byli to němečtí vojáci. Jak z Wehrmachtu, tak i z SS. Neměl odvahu se kohokoliv na cokoliv zeptat. Zavřel oči a znovu upadl do sladkého bezvědomí.

Když se probral již je tahali vojáci SS s úmrtčími lebkami na brigadýrkách. Netušil jak dlouho o sobě nevěděl. Přijeli do koncentračního tábora Gladiatus v severozápadním Polsku. Ollafovi vzali všechny jeho osobní věci včetně cigaret a uniformy. Dali mu nechutný, šedý, zapáchající mundúr. Dostal malý šálek obarvené vody. Měla to být údajně polévka, ale více to připomínalo výluh ze žumpy a také to stejně smrdělo. Šel raději spát dříve, než se mu z toho všeho udělá špatně. Přemýšlel o tom, proč nebyl hned popraven… Dlouho mu to vrtalo hlavou než usnul. Za vraždu spolubojovníka je okamžitý trest smrti. Proč ho nechali na živu. Co s ním zamýšlejí.

S nikým se raději blíže neseznamoval. Byl to přeci jen Fin a né němec a který se ještě ke všemu opovážil zabít důstojníka SS.

Tento tábor byl založen začátkem roku čtyřicet šest. Své jméno Gladiátus neměl pro nic za nic. Byla to jejich moderní zábava. Jednou jeden řecký filosof řekl „Člověka nejvíce baví násilí, které není pácháno na něm.“ Pro vybranou generalitu třetí říše a nejvyšší důstojníky Wehrmachtu a SS zde byly organizovány novodobé gladiátorské zápasy. Vězni mezi sebou bojovali na život a na smrt! Pokud proti sobě postavili dva nejlepší přátele ti ihned zapomněli na vzájemnou lásku a každému šlo pouze o základní pud. Vůli alespoň ještě chvíli přežít! K zabíjení mohli využít řetězy, železné tyče, dýky, či dokonce i palcáty nebo jiné středověké zbraně. Zbraň si mohli vybrat podle toho kolik měli za sebou úspěšných zápasů.

Jednou musel přijít čas i na Ollafa. Ten čas nastal právě teď. Byl v táboře jen pár dní a všech se pro jistotu stranil a proto se nedozvěděl, že je v táboře již několik týdnů jeho bratr. Myslel si, že zemřel při obléhání Stalingradu v roce 42. Pravda však byla zcela jiná! Jeho bratr Hanz byl velitelem čety kulometčíkú. V roce 42 byl umístěn do vojenského koncentračního tábora v Brauchnau. Byl zatčen za to, že dal rozkaz k zastavení, krytí a následnému ústupu když se dostali do křížové palby dvouch sovětských odstřelovačů. Dal pokyn k ústupu a na stanovou pozici se dostal jinou ulicí, ale přidělený úkol řádně splnil. Původní přímí rozkaz zněl postupovat po hlavní cestě za každých okolností a ne jinak. To v praxi znamená nebrat žádné ohledy na vlastní ztráty. Do koncentráku se dostal za to, že zachránil životy všech svých mužů ve své četě. Do tábora Gladiatus ho převezli před pár týdny. A dnes je den kdy se má znovu setkat se svým bratrem Ollafem. Osud si s nimi krutě pohrál, vybral tu nejhorší možnou dobu a paralelně i místo. Měli se oba potkat v aréně.

Ollaf dostal jako nováček pouze dýku. Vyvedli ho ze sklepení. Oslnilo ho prudké a jasné světlo. Bolely ho oči. Vstoupil do písku. Bylo hezky, svítilo sluníčko a byl celkem teplý podzimní den. Když spatřil siluetu naproti sobě byl stále oslněn. V ruce svíral houpacícíse kus těžkého řetězu a v druhé ruce měl kordík. Tento muž měl jistě již několik zápasů úspěšně za sebou. Byly vidět napolo zahojené hnisající rány.

Když Ollaf k tomu druhému muži přistoupil blíže zůstal stát jako zkamenělý. Nebyl to však strach z boje! Ollaf poznal svého bratra Hanze. „Hanzi, bratře. poznáváš mne?“ Hanz svého bratra nepoznal. Byl již jistou dobu psychicky zničen. Nikdo by neměl prožít to co on v těch koncentračních táborech za hrůzy a to přes tři roky. Byl zlomený. Oči měl prázdné. Ani se nehly. Byli jakoby mrtvolné. Oči spíše zvířete, než přemýšlejícího člověka. Jakoby jeho duše v té vší hrůze raději spáchala sebevraždu. Přišel o rozum. Jen tedy strojově a unaveně odvětil: „Jmenuji se 24935. Musím tě zabít, chci aby ses bránil!“ Ollaf začal vystrašeně a zmateně koktat. „Brácho doprdele, nedělej, že mě nepoznáváš!“ Jen co to dořekl ucítil prudkou bolest. Hanz se ohnal řetězem a trefil Ollafa do obličeje. Vyprskl slanou krev a vyplivl dva zuby. Skácel se na zem. Ale díky tomu mohl bratra bodnout do lítka. Ollaf řekl potichu: „Promiň mi bratře!“ Hanz zavil bolestí. Kopl Ollafa do břicha, ale ten stihl sebrat Hanzovy zbraně, které spadly na zem a mrštit s nimi pryč. Poté ustoupil. Nůž stále držel v ruce. Pomalu z něj stékaly kapky krve. Hanz s odporem vykřikl: „Doraž mě, ale at to netrvá celý den!“ V jeho hlasu nebyl cítit strach, ale nebylo to odvahou nýbrž prázdnotou mysli. Ollafovy stekla slza po tváři. „Oba z této arény odejít nemůžeme. Zastřelili by nás oba. Pokud ti tímto daruji alespoň jediný den stálo to za to! Zabiji se sám.“ Jeden z nižších důstojníků co se přijel podívat na tu podívanou byl dojat. Hodil mezi ně rozkouřenou cigaretu, nemohl udělat více. Ollaf ji zdvihl. Zhluboka potáhl. Vychutnával si ten poslední okamžik. Vyfoukl lehce štiplavý kouř. Zahodil nedopalek. A prudce zabodl tesák do krku.

Ucítil obrovskou bolest, která však za chvilku odezněla. Cítil teplou tekutinu, která mu vytéká z krku. Přestal dýchat. Nebál se smrti, bál se pouze toho, že není vyrovnán s bohem. Dostal se do bezvědomí. Černá prázdnota. Bílé světlo. A pak už jen poklidné „NIC.“

Všemu co se stalo přihlížel velitel tábora. Ve své funkci byl teprve krátce. Byl ještě mladý a plný nesprávných ideálů. Zápasy neviděl jako zábavu na rozdíl od ostatních, ale jako povinnost k zadanému úkolu a službu vlasti. Myslel si, že to bude mít odstrašující účinek pro ostatní dezertéry a nebo jiné „nekalé živly“. To co se dnes stalo v aréně ho vykolejilo. Odešel do své kanceláře. Když se podíval do zrcadla nevyděl již dobře sloužícího vojáka a důstojníka. Pohlédl na své ruce. Spatřil na nich krev. Teprve nyní prohlédl. Pochopil, že za to co se tu dělo je zodpovědný a že to není správné. Zvedl se mu žaludek. Na chvíli zavrávoral. Udělalo se mu špatně. Nezaskočila ho brutalita zápasů, ale to co se dnes stalo dvou bratrům. Sedl si do své pohodlné vysoké kožené židle. Po otevření zásuvky vytáhl láhev toho nejlepšího koňaku. Zavolal pobočníka. „Za žádných okolností nechci být rušen!“ Bez tónu řekl s bohem. To sekretáře udivilo, však ho to neznepokojovalo. Důstojník upil ze své skleničky. Vytáhl z tabatěrky ručně balenou cigaretu s kvalitním tabákem. Cvakl svým železným zapalovače na benzín a zapálil ji. Pozoroval dým jak se líně zvedá ke stropu. Vytáhl z pouzdra svou Parabellu. Odjistil a natáhl závěr. Náboj vjel do komory. Položil pistoli na stůl. Dopil svou sklenku. Zhluboka potáhl z cigarety. Roztřeseně ji típl do popelníku co předním ležel na mohutném zdobeném dubovém stole. Zavřel oči. Pomyslel na svého bratra, kterého sestřelili nad Anglií. Sundal si svůj zlatý prsten. Zvedl zbraň a střelil se do spánku …
přidáno 27.05.2012 - 10:20
Moc hezký, dobře popisuješ situace a zajímavý příběh.
přidáno 02.06.2011 - 18:36
Anonym:
Jsem si naprosto jistá, že jsem na tom se zdravím rozhodně lépe než ten chudák, který se bojí vylézt ze své anonymity.
Howgh.
přidáno 02.06.2011 - 17:25
Eliška Vobrubová: myslela jsem to jako celkově ten příběh...to, že válka skončila tak, jak skončila a kdy skončila...dalo by se polemizovat i o tom, že nemusela být vůbec nebo mohla skončit dřív...to štěstí je to, že netrvala ještě déle a s horšími následky
přidáno 02.06.2011 - 16:56
"Právo na chyby v textu vyhrazeno!" - Tento citát z autorovy anotace by mohl být vtipný za předpokladu, že by se nejednalo o odbytý text chybami se hemžící. V té souvislosti mne udivuje (když se nebudu pozastavovat na triviálními gramatickými chybami), že autor ve svých šestnácti letech ještě neobjevil ve svém PC program na opravu pravopisu. Ten sice neodhalí nedostatky ve shodách podmětu s přísudkem (například správně má být mocnosti se dohodly nebo opadá listí na stromech, co /tedy raději které/ přečkaly zimu atd.) ani chyby typu o mladíkovy Ollafovi (správně o mladíkovi Ollafovi), ale chyby typu o Finském mladíkovi nebo bolestné zavití, zmačkl spoušť, přímí rozkaz, malé písmeno na začátku věty po tečce... psaní velkých písmen /rus je hmyz, zatím co Rus je příslušník národa, příslušník národa německého je Němec nikoli němec/ ... atd. atd. ... či nedopsaná slova a překlepy ano.
Je utrpení číst text takto zaplevelený text.
A to ještě nejsem s výčtem chyb hotova. Další kapitolou je nezvládnutá interpunkce.
A posledním nedostatkem textu je jeho stylistická nedostatečnost a jazyková, tedy vyjadřovací, chudoba . Věty jsou často vyšinuty z logické stavby, jádro věty předchozí začasté není východiskem věty následující. Mnohokrát je z těchto důvodů text a tok vyprávění zašmodrchán tak, že vyznat se v něm nelehko. Přitom fabule není nijak komplikovaná, žádných zvláštních intelektuálních zdatností nevyžaduje. Jen je to prostě špatně napsaná próza a odfláknutá práce. - Působí dojmem "z jedný vody načisto".
Takhle by to nešlo.
Příště líp!!!!!!!!
přidáno 02.06.2011 - 15:41
VKate: Nevím přesně jaké "tohle" máš na mysli, když píšeš "ale štěstí, že se tohle v historii nestalo..." Myslíš to, že naštěstí 2. světová válka skončila v roce 1945? Nebo máš na mysli, že naštěstí tenkrát, v 2. světové, nepoužili Němci nukleární zbraně? A nebo konečně myslíš, že naštěstí nebyly takové koncentrační tábory, v kterých by se odehrávaly takové "gladiátorské zápasy"?
přidáno 26.05.2011 - 13:36
líbí se mi povídky o 2. sv. válce...a pokud se jedná ještě o člověka, který stojí na hraně a musí se v kritické situaci rozhodnout, tak to jenom umocňuje ten příběh...ale štěstí, že se tohle v historii nestalo...jinak palec nahoru ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pevnost Gladiatus : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Útěk ke Smrti

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku