Pravdy ze zmuchlaných papírů.

Pokožka skrz na skrz je protkaná pavučinou,
tak otoč list ve vymyšlené knize
jsem písečná bouře v bezvětří a koktejl z mléčné dráhy,
na zdraví si připijeme sklenicemi z plyše,
tak neobracej oči v sloup spíš zamysli se tiše.

Krok po kroku našlapujíc po špičkách se plížím mlhou,
vrhni se s rozvahou do trhliny.
Na rukou máš železné okovy, tvá krysí krev je modrá
a zpřelámané kosti žížalí jsou stejně reálné jako to tvoje MY.

Naděje a beznaděje sepsané inkoustem z chobotnice
a ty křeníš se mi do ucha, když má duše s tělem se hádá.

(Mám jednu teorii, že každou noc když jdu spát, žiju ten svůj pravý, nefalšovaný život.)

Meluzína zimních nocí prozpěvuje (ten náš) tichý žalm...
Je to melodie strachu
a v jejím chladném obětí vznáší se němé múzy a hladí tě po šíji, když touhou svou se obracíš k nevěře. Jsou vysoké - tóny relativních pravd.
(Kdesi na konci chodby vytrvale zvoní telefon.)

Teď lepidlem lepím skořápku citů a kameny proti zdi házím se zbytky nevyřčených vět, sbohem.