Hádka bez Tebe...

Stáhnu ruku z kostí, chrastidlo na hady,
pozvu si tisíce hostí a posbírám poklady.

Proto to, aby dálka byla blíž, aby slunce se zbarvilo,
abych objevila tu skrýš a uhasila kadidlo.

Na pomoc andělům, co ztrácejí křídla,
tak blízko nebesům, tak blízko svého bydla.

Pod rukou penízek, co převozníku patří,
na krku řetízek, na cestě, mý bratři.

Ve světnici hádka visí, v posteli pláč v peřinách,
připadám si zas tak cizí, jak živá mrtvola na marách.

V obrazech jsou barvy a v životě příkoří,
až se jednou smysl zbarví, bouře se v hladině zozbouří.

Steskem štětec tančí, piáno řve mi do uší,
kly mě nabírají, ty kančí, tma sápe se mi po duši.

Na otázky typu ticha, odpovídám tišeji,
na oblázky v kapse mnicha, ještě větší padají.

V kostele, kde proudy zní, uzavřeně další cestující čeká,
až se větve prolomí, na povrch vystoupí z krve řeka.

Pod půlnoční spirálou, co se v hlavě odvíjí,
cívky padaj enklávou i hříchy se, lásko, promíjí.