Eneys je dívka s neobyčejným jménem a s neobyčejným životem. Nejenom že se s matkou, její jedinou rodinou, neustále stěhují z místa na místo, ale ovládá něco, co si myslela, že je možné jen ve filmech a knížkách - čtení myšlenek. Pro většinu lidí by to byla naprosto úžasná věc, ale ona o to nestála. Nikdy. Vždycky chtěla být obyčejná, žít na jednom místě s přáteli, které je tak hrozně těžké opouštět. A zrovna se přistěhovaly do města jménem Boring. Už název mluví za vše a ona počítá s tím, že se na tohle místě unudí k smrti, ale opak je pravdou. Ve škole potkává Aliyaha, Nalu a Tylera, kteří ji zavedou do světa, o kterém si myslela, že neexistuje. Do světa, kde je možné vše. Právě tady se dozvídá, že ona je klíčem k záchraně lidstva, že ona jediná dokáže zastavit zlo, jež se po staletích probudilo a dává o své drtivé síle jasné zprávy. Bude dost silná na to, aby zastavila temnotu? Bude dost silná, aby se vypořádala s tím, že musí opustit lidi, kteří nevěří a bude dost silná na to, aby přežila? A co se stane, když zjistí , kdo doopravdy je? Čára mezi dobrem a zlem je totiž tak tenká a na mnoha místech má obrovské trhliny, že se často přelévá z jednoho do druhého. Nejenom že právě na ní závisí osud celého lidstva, ale jak si poradí s tím, že je zamilovaná do dvou kluků? Otevírá se nám příběh plný tajemna, bájných tvorů, o kterých jste si mysleli, že neexistují, zla, intrik, podrazů a lásky.
přidáno 04.01.2011
hodnoceno 0
čteno 699(4)
posláno 0
Prolog

V křišťálovém sále s nebeským stropem, který je zahalen do barvy noci, se vznáší napětí jako neviditelný závoj, který do sebe halí všechny přítomné nesmrtelné vládce různých říší a ti mezi sebou vzrušeně diskutují. V čele kulatého mramorového stolu, na trůně zhotoveného z nejčistšího křišťálu, sedí Ekrien. Rázným pohledem je utišuje. Všichni se k němu otáčejí a na očích jim visí nevyřčené otázky. Ekrien se zhluboka nadechne.

„Podle posledních zpráv Solan shromáždil vojsko temných,“ na chvíli se odmlčí a pokračuje, „je připraven k boji!“ Nikdo není schopen slova.

„Proto vás, moji milý, žádám, abyste se vrátili do svých říší a pokusili se shromáždit co největší počty bojovníků, budeme nuceni bojovat.“

„Můj pane,“ promlouvá k Ekrienovi Aikon. Jeho vlasy, které tvořila voda, se mírně zavlnily, když se postavil, a pár kapek, jenž z nich uteklo, se buď s tichým pleskavým zvukem rozprskly na chladné mramorové podlaze a nebo se vsákly do jeho kůže, která je přijala tak rychle, jako by je s nedočkavostí očekávala.

„Nejsem si jistý, jestli máme proti temným nějakou, byť sebemenší, naději. Proti jeho vojsku a jemu samému nemáme šanci.“ Ostatní horlivě přikyvují.

„Vždycky je nějaká naděje. Vyvolený je nablízku.“ Zachytává jejich myšlenky a polohlasně na ně odpovídá: ,,Víme jen to, že je to dívka.” Místnost se opět plní šepotem. Náhle se zvedá Orin, vládkyně Elfí říše. Upře na Ekrienovu povadlou a mírně zestárlou tvář velké, fialové oči.

„Ekriene, sám víš nejlépe, že to nepůjde, ta dívka je…“

„Ano vím!“ přesuší ji rázně. Orin uhýbá před jeho rozzlobeným pohledem, vyzařuje z něj takový hněv, že ho cítí na vlastní kůži, jako by ho vehnal do jejího křehkého těla. Sálu se zmocní ticho.

„Věštba se po jejím narození změnila, nemusíte mít obavy!“ Jeho mohutný hlas se rozléhá po místnosti.

„Ale nemůžeme si tím být jisti, věštba se může opět změnit. Stačí jen, aby zapochybovala.“ Orin posílá tuhle myšlenku Ekrienovi. On nic neříká, ví, že je to pravda. Ztěžka dosedá na svou židli. Chvíli přemýšlí a poté skoro zakřičí: „Tylere!“ Během okamžiku se před nejvýše postavenými členy objevuje mladík. Pokloní se a čeká na rozkazy.

„Vyřiď svým přátelům, ať se připraví na příchod vyvolené. Zanedlouho bude ve městě.“ Aniel nic neřekne, jen se pokloní a zmizí. Ekrien se zoufale zahledí před sebe a skoro zašeptá: „Už nezbývá moc času.“







1.

Naštvaně jsem pozorovala krajinu, která se mi míhala před očima. Zelená barva stromů se zanedlouho propila do hnědého pole a celá krajina mi splynula v jednu tmavou šmouhu a tou občas proběhla šeď silnice a velkých budov.
Zase jsme se stěhovali, zase jsme ujížděli dál od místa, kde jsme strávili jen několik měsíců. Opět jsem byla nucena rozloučit se s mými přáteli se sliby, že je navštívím, že oni si mě najdou, že si budeme psát, ale věděla jsem, že všechna ta slova a sliby stvrzované hořkými slzami, jsou lži. Už nikdy je neuvidím, psát si budeme jen pár měsíců, až jednoho dne nepřijde žádný dopis, zpráva, prostě nic. Ztrácela jsem je už v momentu loučení.

Snažila jsem se spolknout ty pitomé slzy, které mě pálily v očích, ale díky knedlíku v krku se mi to nepovedlo. Pár těch horkých slz si našlo cestu ven a bloudily po mých tvářích. Říká se, že bolesti se člověk zbaví nejlépe, když se vypláče, dá volnost slzám. Kecy, tohle všechno byly kecy! Nikdy mi nebylo líp, když jsem brečela, jen se s těmi slzami vyplavila bolest, která dřímala hluboko ve mně a čekala na ten správný okamžik, kdy by mi mohla dát o své síle a neustálé přítomnosti vědět.
Vztekle jsem se z tváře setřela slané slzy a zatnula zuby, aby už další neměly šanci uniknout. A aby je neviděla máma.

„Neboj, uvidíš, že se ti tam bude líbit,” promluvila. Musela si všimnout, jak jsem se tvářila.

„No jasně!” odsekla jsem vztekle. Ale neznělo to jako můj hlas. Spíš jako skřehot, hlas nakřáplý smutkem a mokrý slzami. Odkašlala jsem si a ona se mě už raději nesnažila rozptýlit.
Chtěla bych křičet, vyřvat ze sebe všechno. Pokaždé, když se někde zabydlíme a já si najdu nové kamarády, se musíme přestěhovat. A já už nemám sílu na to, abych se s někým sbližovala, abych znovu prožívala bolest z rozloučení a pocit prázdna, když vím, že jsem přišla o další lidi, ke kterým jsem přilnula.

„Už jsme tady!” vykřikla nadšeně. Její jásot mě vyrušil z přemýšlení. Přijeli jsme do města, jehož název mluvil za vše - Boring. Nezaujatě jsem se dívala ven a snažila se vypadat co nejvíce znechuceně, aby si toho všimla. Na ulicích nebylo ani živáčka, domy vypadaly opuštěně, na dětském hřišti se ve větru pohupovala houpačka. Pěkně děsivé.

„Typický maloměsto,” zamumlala jsem otráveně.

„Ale no tak, Eny, bude nám tu dobře,” povzbuzovala mě.

„A na jak dlouho?!” vyštěkla jsem. Nic neřekla, jen nervózně bubnovala prsty do volantu.

„Doufám, že to bude už napořád.”

„Říkala jsi něco?” zeptala jsem se jí, ale už znala odpověď. Sice jsem si tím byla jistá, ale v hlouby duše marně doufala, že je to jinak, že otevřela ústa a mě se k uším donesl její hlas.

„Ne,” špitla potichu. Tím mojí domněnku potvrdila. Slyšela jsem její myšlenku. Proboha, kdy už to skončí? Nevím, proč se to stalo a zrovna mě. Vždycky jsme chtěla být obyčejná, prostě splynout s davem, ale mám prostě smůlu. Nikdy nemůže být nic tak, jak bych si přála.
Ten den, kdy jsem to zjistila, nezapomenu do konce života. Stalo se to před třemi roky na mé oslavě čtrnáctých narozenin. Máma pozvala všechny mé kamarády a známé. Celá ta maškaráda probíhala klidně, čas plynul, všichni se dobře bavili, ale najednou jsem ucítila obrovskou bolest v hlavě, která přišla z čista jasna. Zdálo se mi, jako by se mi v ní někdo vrtal. Myslela jsem, že umřu, že mi praskne hlava a mozek mi vyletí na všechny strany. Schoulila jsem se na zem, máma ke mně přiběhla a snažila se zjistit, co se mnou děje. Nebyla jsem schopná slova, ochromovala mě ta neskutečná bolest. V hlavě mi tepalo, jako bych měla v mozku nějakou zanícenou, řeznou ránu. Měla jsem pocit, že se mi kosti nějak nepřirozeně protahují, jako by hrozily, že se každou chvílí buď roztrhnou anebo zanechají mou hlavu už nadobro zdeformovanou. Z očí se mi lily potoky slz, které taky bolely. S každou slzou, jenž opustila mé oči, jsem cítila řezavou bolest, jako by mi někdo do očí řezal ostrou žiletkou.
Ostatní jen mlčky přihlíželi, jak se na zemi svíjím bolestmi. Slyšela jsem hlasy, v tu chvíli jsem ještě neměla ani ponětí, že to byly jejich myšlenky. Zdálo se mi, jako by se všichni překřikovali, jako by mi řvali přímo v hlavě.

„Ať jsou zticha! Mami řekni jim, ať jsou zticha, prosím!” křičela jsem na ni.

„Zlato, nikdo nic neříká.” Její hlas zněl vyděšeně. Podívala jsem se po nich. Nechápavě se po sobě dívali, asi si museli myslet, že jsem se zbláznila, taky jsem si to myslela.

Máma mě vzala do nemocnice, byla jsem snad na všech možných testech a vyšetřeních, ale nikdo nikdy nezjistil, odkud se ta bolest vzala, a co ji způsobilo. Stále jsem slyšela hlasy, ale nikomu jsem to neřekla. Ani mámě, bála jsem se, že mě nechá někam zavřít a já se odtamtud nikdy nedostanu. Že zůstanu v nějakém sanatoriu mezi blázny. Ta představa mě děsila.
Postupem času jsem si uvědomila, že to nejsou hlasy, ale myšlenky lidí, které slyším. Připadalo mi, jako bych se ocitla v nějakém špatném filmu. Bolest, ale nemizela. Stále zůstávala a když jsem se ocitla na místě, kde bylo více lidí, tak mi v hlavě tepalo, slzely mi oči, brněly ústa a já měla pocit, že každou chvílí omdlím. Teď už to nějak zvládám, ale někdy se ta šílená bolest znovu probudí a já ji nemůžu ničím zastavit.
Někdy je čtení myšlenek výhoda, třeba při písemkách a testech, ale kolikrát bych si přála to neumět a být v nevědomí.

„Podívej, tohle je náš nový dům!” zajásala nadšeně. Zbrkle jsem sebou trhla. Zadívala jsem se na bílý domek obklopený zelenými stromy s malou verandou a dvěma patry. Není to žádný přepych, ale ujde.
Nemotorně zaparkovala na trávníku a mě se na tváři usadil úsměv. Už kolikrát při parkování nabourala ostatní auta, co byla poblíž, ale jí to nikdy nevadilo a ještě se tomu smála. A právě tohle na ní obdivuji, je nad vším tak povznesená. Všechny problémy hází za hlavu, to já neumím.

„Tak pojď, jdeme se zabydlet.” Pomalu jsem vylezla z auta a ovanul mě teplý vánek. Alespoň něco pozitivního na tomhle místě. Tam, kde jsme bydleli předtím, byla zima jako v Rusku. Oklepala jsem se při té vzpomínce a náhle mi nohy těžkly a podlomily se. Zaplavila mě vlna pohody a štěstí, nikdy jsem to nezažila, tak… tak hluboko uvnitř. Cítila jsem, jak se mi na rty dere úsměv. Chtěla jsem skákat, smát se, ležet v trávě a křičet samým štěstí. Ohromeně jsem se rozhlížela po krajině a najednou mě zasáhl jiný pocit. Teplo, které se mi vlilo do těla a učinilo mě šťastnou, se proměnilo v chlad. Hnal se mi žilami, zabodával se do svalů, jako ledové jehličky. Zalézal mi pod kůži a s ním podivný děs. Roztřásla jsem se a naskočila mi husí kůže. Zdálo se mi, jako by na několik okamžiků stromy ztratily svou zelenou barvu a život. Nebe potemnělo a rozfoukal se ledový vítr.

„Eny, co tam tak stojíš? Pojď mi přeci pomoct!” křikla máma ode dveří. Otočila jsem se na ni, chvilku zápasila se zámkem u dveří a v ruce držela krabici, která jí spadla na zem. Skleničky.
Ještě chvilku jsem tam stála a dívala se na krajinu, která se už zase vrátila do normálu a pak jsem se vydala za mámou.

Vybalování našich věcí trvalo snad věčnost, i když toho tolik nemáme, kvůli neustálému stěhování. Venku se obloha mezitím zahalila do temné barvy noci. Máma už vypadala unaveně i já jsem cítila, jak mi těžknou víčka.

„Ježíš, to už je tolik hodin?” zhrozila se při pohledu na hodinky.

,,Půjdeme spát, zítra jdeš do školy.” oznámila mi klidně a sehnula se pro poslední krabici s fotkami, které poskládala na krbovou římsu.

„Ale mami, to po mně nemůžeš chtít! Zítra je pátek. Nech mě doma, prosím,” snažila jsem se smlouvat. Koukla se na mě a dala si ruce v bok.

„Ani náhodou. Vše už je domluvené. Musíš tam jít,” řekla tvrdě. Smutně jsem na ní mrkla ve snaze ji udolat. Přeci nemůžu jít zítra do školy! A po pravdě se mi tam ani náhodou nechce. Představa nových spolužáků, kteří na mě budou civět, jako bych přiletěla z Marsu a jejich myšlenky, jež nedokážu zastavit. Zase mě bude bolet hlava.

„Eny, tohle na mě nezkoušej,“ zavrtěla hlavou nesmlouvavě.

„Prosím.“ Nevzdala jsem to a zkusila znovu psí oči. Vždycky na ni zabíraly.

„Ne! Prostě tam půjdeš a hotovo!” zvýšila hlas. Páni, vždycky, když to udělá, tak se mi zdá, jako by vyrostla nejmíň o metr. Zoufale jsem sklopila hlavu.

„Alespoň si rychleji najdeš nové kamarády,” vydechla už poněkud mírněji. Něco jsem si zamručela a odešla do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře, abych dala jasně najevo, že jsem totálně naštvaná, ale s ní to ani nehnulo. Bezvládně jsem spadla na postel. Nějakou dobu jsem tupě zírala do stropu, na spánek bylo ještě moc brzy, ale na to, abych vstala, jsem byla příliš vyčerpaná.
Na několik minut zavřu oči, pak se vysprchuji a připravím si věci do školy. Ale místo chvilky odpočinku jsem usnula.

Ocitám se u nějakého jezera. Je nádherné, voda tak průzračná. Cítím se spokojeně a volná. Najednou mi po celém těle začínají vyrážet krůpěje potu, někde hluboko v hrudi se mi usazuje podivný pocit, jako by mi hrozilo nějaké nebezpečí. Nervózně se rozhlížím kolem sebe. Nikde nikdo, jsem tu sama. V tom uslyším dětský pláč. Zní tak strašně naléhavě, že neváhám a rozebíhám se tím směrem, odkud přichází. Po chvilce dorazím k obrovskému stromu na břehu jezera. Vítr si pohrává s jeho listy. U jeho kmene někdo sedí, je zahalený do bílého pláště a usedavě pláče. Je to dětský pláč, právě ten, co jsem zaslechla. Opatrně se blížím ke zhroucené postavě. Něco mi říká, že bych měla rychle zmizet. Nemůžu si pomoct, musím zjistit, kdo to je. Už jsem skoro u něj, natahuji ruku, dotýkám se jeho ramene a náhle dětský pláč utichl.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku