Příběh ženy,která si v soužití s alkoholikem sáhla až na dno svých psychických sil...
přidáno 10.12.2007
hodnoceno 9
čteno 2313(27)
posláno 0
Vždycky jsem toužila po velké svatbě. Nevěsta v bílém, šaty s vlečkou, dlouhý závoj a družičky. Ženich vyšperkovaný v nepostradatelné bílé košili, světlomodré šaty, stříbrná kravata. Prostě svatba, jak má být. Množství hostů nepočítaje. I když mně moji rodiče tento můj sen rozmlouvali („peníze si prý můžeme užít jinak, třeba na svatební cestu, nebo vybavení domácnosti, v dnešní době je to škoda takto investovat“), neodradili mě. Ženská, když jednou zatouží být v bílých svatebních šatech s vlečkou, tak si prostě tuhle touhu nikým a ničím vzít nenechá.

Se svým nastávajícím jsem se seznámila na taneční zábavě. Na vesnici, kam jsem přijela za svojí babičkou a dědou na léto. V hospodě čtvrté cenové skupiny, kde se o víkendu sešli téměř všichni obyvatelé malé obce a mládenci své spory o dívky řešili „ručně a stručně“. V mém případě Pavel nad Milanem zvítězil. Od té doby jsem se s Pavlem vídala čím dál tím častěji, ať už u nás ve městě, nebo u něj doma na vesnici. Byl milý, pozorný, usměvavý, štíhlý, kaštanových vlasů, černooký šibal. Jen jediné mi na něm vadilo. Často a hodně pil. O jeho neřesti jsem s ním mnohokrát mluvila. Vždycky sliboval, ale slib vydržel jen do soboty, kdy si svoji hospodu nedokázal odepřít a všechno začalo znovu. Myslela jsem si, že po svatbě ho moje láska změní. To jsem ještě netušila, jak moc sil mě to bude stát a jak dlouhá cesta k tomu povede…..

Náš den „DÉ“ nastal jednoho krásného letního červencového poledne. Svatba proběhla přesně podle mých vysněných představ. Stala jsem se paní Irenou Benešovou. Hostina v nejbližším hotelu, se sedmdesáti hosty, se protáhla až do ranních hodin. A nastal Pavlův problém. Přesto, že sliboval, že pít bude jen symbolicky, skutečnost byla docela jiná. O půlnoci už nebyl schopen chůze ani komunikace a jeho rodiče jej museli téměř odnést na náš rezervovaný pokoj.

„Přehnal to na své svatbě, to se stává“, konejšili mě plačící. Věděla jsem, že budu mít skutečně originální svatební noc, kdy ženich kromě občasného úprku na toaletu nebude ničeho jiného schopen…..

Ráno jsem se probudila později než Pavel. Špatně se mi tu noc usínalo. Pavel seděl zkroušeně v křesle, hlavu ovázanou mokrým ručníkem. Jeho omluvy a pozornosti ke mně nebraly konce. Opět jsem jeho sladkým slibům uvěřila a jeho „svatební šou“ mu odpustila.

Náš společný život se od té doby vyvíjel docela všedně. Já pracovala jako úřednice v kanceláři, Pavel jako jeřábník u soukromé firmy. Peníze vystačily tak akorát pro nás oba. Nedovedla jsem si představit, jak bych z našich příjmů uživila dítě. Vždyť nejméně čtvrtinu platu manžela pohltil všemocný alkohol. Moje „lásková a odpouštěcí terapie“ nějak čím dál tím méně zabírala. Nabídky, aby se Pavel šel léčit, se z jeho strany setkávaly s naprostým nesouhlasem.

„Já a léčit? a Můžeš mi říct proč? Copa jsem nějakej alkoholik? Když se jednou nebo dvakrát za týden ožeru, tak to přece nic neznamená! To je mezi chlapama normální! Peníze ti dávám, do práce chodím, tak co bys ještě chtěla?“ To byly Pavlovy argumenty. Naše vzájemné hádky tak byly čím dál tím častější. Jen já jsem věděla, že se Pavel pomalu ale jistě řítí do propasti, zvané alkoholismus. Vždyť jeho každotýdenní pobyty na záchytce již nebyly výjimkou a pokuty za to, že bezvládně ležel opilý na ulici, kde ohrožoval chodce a zejména projíždějící řidiče, také ne. Náhle jsem zjistila, že dosud vydělávané peníze právě proto na vydání v domácnosti nestačí. „Co s tím?“, uvažovala jsem. Pavlovi bylo zcela jedno, zda dluhy zaplatí či ne. Já jsem se zase snažila udělat všechno pro to, aby Pavlovy problémy se nedostaly na veřejnost. Proto jsem si několikrát peníze půjčila u svých rodičů. Když záhy zjistili, na co je potřebuji, tak jejich „ruka páně otevřená“ se pro mne zavřela. Nedivila jsem se jim. K Pavlovým rodičům jsem si pro nějaké peníze ani netroufla jít. Po vesnici se stejně tradovalo, že s alkoholem na tom nejsou o nic líp než Pavel a jednou propijí i svoji chalupu.

Nejhorší bylo, když Pavel vystřízlivěl. Nedokázala jsem se vzepřít jeho slibům, že to bylo naposledy, že od teď už do té hospody určitě nevkročí, a když, tak jenom v neděli…. Přes všechny útrapy jsem Pavla měla stále ráda….

Jednoho zimního odpoledne jsem se vracela jako obvykle s taškou nabitou nákupem, domů. Otevřela jsem dveře bytu a užasla jsem. Pavel doma, sedící za stolem a na něm po celém jeho obvodu vysázené tisícovky. „Copak“, povídám s úsměvem, protože to opravdu byl zajímavý pohled, „vyhrál si ve Sportce či co?“
„Irčo“, odpověděl mi, „přidali mi v práci, měl jsem několik melouchů a těch čtyřicet táců je toho výsledkem. A já to musím oslavit!“ Než jsem stačila čemukoliv zabránit, patnáct tisíc skončilo v Pavlově kapse a se slovy „do večera se vrátím“, zabouchl dveře bytu. Ze zbylé částky jsem s bídou zaplatila dluhy na záchytce a pokutách.

„Jo, pan Beneš?“, usmívala se na mě úřednice, „ten tady za chvilku bude mít svůj šuplíček hříchů. Ale teď bude mít všechno zaplacené, tak si snad dá chvíli pokoj“. Dívala se na mě soucitně. Sebrala jsem potvrzení o zaplacení hotovosti a zamířila do nejbližšího občerstvení na kafe, trochu se vzpamatovat z nepříjemného prožitku.

Pavel se vracel domů čím dál tím déle. Nebylo dne, abych jej zastihla doma. Když se vrátil v noci, byl schopen jen ztěží se dostat do postele. Peněz měl od té doby kupodivu poměrně dost. Já pomalu začala věřit, že se dal na lepší cestu, a jen jako „každý chlap“, jak on s oblibou říkal, se občas napije. Na druhé straně jsem musela uznat, že pokud nebyl opilý, bylo naše manželství bez poskvrnky.

Byl krásný jarní den, když mi v práci zazvonil telefon. „Tady Bubeník“, ozval se hlas našeho souseda z domu. „Paní Benešová, asi vám v bytě prasklo nějaké potrubí, pod dveřmi se valí voda a na vaší straně jsou byty sousedů vytopené až do přízemí…..“ . „To mi ještě scházelo. Poděkovala jsem panu Bubeníkovi a začala hledat telefon na majitele firmy, kde manžel pracoval.
„Pan Beneš?“, uslyšela jsem hlas Jana Frühaufa v telefonu.
„Ten přece už u mě tři měsíce nepracuje. Když jsem ho v prosinci přistihl, že řídil jeřáb opilý, dostal okamžitou výpověď. A kdo volá?“, zareagoval, protože právě teď si uvědomil, že neví, komu tak citlivé informace vlastně sdělil. Nezmohla jsem se na odpověď a zavěsila jsem. V práci jsem si vzala dovolenou, cestou se stavěla u bratrance instalatéra a společně jsme spěchali k našemu bytu.

Voda už byla opravdu všude. Sousedi na chodbě, naštvaní, očekávající moji pomoc. „Kdepak máte toho svýho? Zase v herně nebo hospodě, co?“, slyšela jsem hartusit pana Bubeníka.
„V herně? Co by dělal v herně, proboha?!“, myslela jsem si v duchu a na špičkování souseda nereagovala. To už jsme s Ivanem otevřeli dveře bytu. Z utržené vodovodní baterie v kuchyni stříkala voda plným proudem na všechny strany.

„Jak se to mohlo stát?“, ptala jsem se Ivana, který nevěřícně kroutil hlavou a v průběhu mého uvažování uzavřel hlavní přívod vody.
„Vrátím se za chvíli s novou baterií“, pronesl suše.
„Tahle už je jen vyhodit“. Nasedl před domem do své dodávky a odjel.

Při pohledu na tu spoušť se mi udělalo zle. Zničený koberec, lednice, linka. Kuchyně a příslušenství totálně vytopené. Nahlédla jsem do obýváku a zatmělo se mi před očima. Kromě jednoho křesla a konferenčního stolku tady nezbylo vůbec nic. Chyběla televize, video, domácí kino, sbírka mého starožitného porcelánu a další drobnosti, které jsem v první chvíli ani nepostřehla.

Na stolku ležela obálka a na ní kostrbatým písmem napsáno „PRO IRENKU“. To už jsem pro pláč viděla zamlženě. Sebrala jsem poslední zbytky sil, otevřela obálku a četla:

„Irčo, vzal jsem si televizi, video, kino a nějaké drobnosti. Prodám to do zastavárny. Nutně potřebuju peníze, mám velké dluhy v herně za rohem. Propadl jsem tomu hraní. Neboj se, až zase vyhraju, všechno vykoupím zpátky a zase bude dobře… Promiň, ale nemůžu bez toho (a taky bez tebe) žít… Jo a ještě – když jsem to nosil ven, nějak jsem zavadil o kuchyňskou baterii. Rozčílilo mě to, a tak jsem za ni vzal asi víc, než bylo zdrávo – promiň, omlouvám se“.

Dál už jsem neměla sílu číst. Nejenom alkoholik, ale i gembler, bezohledný násilník, likvidátor mých a našich společně získaných věcí, lhář, to všechno je můj stále ještě milovaný Pavel…. Teprve teď jsem pochopila poznámku pana Bubeníka. Já byla zřejmě tím posledním, kdo o závislosti mého manžela na automatech neměl ani tušení. Všichni kolem už věděli…. Docházelo mi, že při cestách z práce domů jsem registrovala zkoumavé, soucitné, někdy i posměšné pohledy sousedů a jen se v duchu divila, co to má být.

Svět se mi zhroutil. Najednou jsem neměla sílu ani vstát a začít uklízet tu povodeň. Bylo mi všechno naprosto lhostejné. Pavel je „ožrala, gembler, zloděj a lhář“, to bylo jediné, co ovládalo v tu chvíli můj mozek. Bezděky jsem sáhla do šuplíku u stolku. Ležely tam netknuté dvě krabičky prášků na spaní. Dovrávorala jsem baru a vytáhla láhev vodky, která tam byla od Vánoc, jen tak „pro strejčka Příhodu“. Otevřela jsem ji, překotně si do dlaně nasypala obsah jedné krabičky sedativ a zhluboka je zapila vodkou. Druhou krabičku už jsem stačila vysypat a zapít jen ze čtvrtiny. Najednou jsem cítila, jak ztrácím rovnováhu a propadám se do tmy, postupně přecházející v zářivé slunce a navozující úžasně příjemné a slastné pocity…..

Ivan, který se vzápětí vrátil s novou vodovodní baterií si odemkl zapůjčenými klíči. Vešel do kuchyně.

„Sakra, kam se ta ženská poděla? Tady je bordel jako v tanku, na nic za tu hodinu nebylo máknuto, to je divný…
Irenoóó, kde jsi?“, zavolal hlasitě ale odpovědi se nedočkal.
„Ireno??“, zopakoval své zvolání, tentokrát s otazníkem v hlase. Pak si povšiml mokrých šlápot, vedoucích do obývacího pokoje. Nahlédl tam.
„No tady se snad bude ma….“, už nedořekl, co si pro spatřený nepořádek myslel. Za konferenčním stolkem vyčuhovaly bezvládně moje nohy.
„Ireno, co se ti stalo, je ti něco?? Skokem byl na druhé straně stolku. Pohledem na rozsypané prášky a převrácenou láhev vodky pochopil, o co jde. Přivolat sanitku už bylo dílem několika málo minut, které jak dnes vím, mi zachránily život.

Když jsem se ani za tři dny probrala na jednotce intenzivní péče a definitivně se začala po všech nepříjemných vyšetřeních vracet z druhého břehu řeky na tento svět, přeložili mě na psychiatrii. Ke svému údivu jsem se tam setkala s Pavlem.

„Má lásko, promiň, promiň…. Nechtěl jsem tě dohnat k sebevraždě. Ne, to jsem opravdu nechtěl. Co bych si tady bez tebe počal, sám nevím. Byl jsem tě na jipce třikrát navštívit. Viděl jsem, jak všichni kolem bojují o tvůj život, který ty jsi chtěla vzdát. Pochopil jsem, že příčinou všeho trápení jsem hlavně já. Všechno jsi to vlastně udělala jenom a jenom kvůli mně, protože mě máš stále ráda, viď? Stejně jako já tebe…“ dodal tišeji, protože kolem procházela sestřička s našpicovanýma ušima. Přesto, že v první chvíli jsem Pavla hrozně nenáviděla, po jeho proslovu mojí vyčerpané duši nezbylo nic jiného, než jen přikývnout.
„Budu se léčit!“, pokračoval Pavel. „Zůstanu tady asi déle než ty, ale neboj, pro tebe vydržím! Prý jsem prvním pacientem, který se na tomto oddělení léčí z dvojí závislosti……“.

Z psychiatrie mě pustili asi za měsíc. Psycholožce i ošetřujícímu lékaři se podařilo mě přesvědčit o tom, že ve 25 letech ještě má cenu žít a v případě nutnosti najít i odvahu k radikálnímu řezu společného soužití zákonnou cestou. Pavel si na protialkoholním léčení a léčení ze závislosti na automatech pobyl tři měsíce. Pravidelně jsem ho navštěvovala a viděla jsem, že skutečně napřel všechny svoje síly k tomu, aby léčení bylo úspěšné.

Po návratu do společného domova jsme začali řešit náš další život. Prodali jsme byt a přestěhovali se do jiného města. Nechtěli jsme dál snášet zvědavé pohledy a dotazy sousedů. Pro mě navíc bylo důležité, aby se Pavel odpoutal od svých „kamarádů z mokré čtvrti“.

V novém působišti jsme oba našli práci a začali znovu od začátku. Zatím se nám to daří. Přesto konec tohoto příběhu pro mě zůstává stále otevřený. I když Pavlovo a nakonec i moje léčení přineslo své ovoce, je pravda, že bez Pavlovy pevné vůle, podpořené mým pokusem o sebevraždu, by takové léčení bylo k ničemu.

Budu tedy doufat, že společná vůle a vzájemná láska nás obou povedou k nově vytčenému cíli. Vždyť bez dětí je každé manželství prázdné….

přidáno 18.07.2012 - 11:29
To je krásné...Moc zajímavý obsah.... Jen je škoda, že tohle se stává úplně normálně :'( A nejen to
přidáno 05.09.2008 - 13:06
Moc hezké a zajímavé! Vždycky uvažuju nad tím, když je to ze života jestli ti to někdo vyprávěl nebo jsi to zažila a brouček hlodá v hlavě...:)
Ráda tě čtu!!!
přidáno 01.08.2008 - 20:32
Velice čtivé.. Máš spoustu ohromného talentu. Jsi ta, co "píše osud"..
přidáno 05.01.2008 - 16:29
Tak tohle mě vzalo!!!!!!!!
Teď nevím, zda napsat koment o tom, jak je to báječně zpracované, a nebo, co si o takovém příběhu myslím...???
Tak to shrnu: Aliwien, z tvých příběhů začínám mít oči jako šnek - "na štopkách", pěkně "děkuju":-)
přidáno 15.12.2007 - 19:39
Hezky se to čte.
přidáno 14.12.2007 - 17:59
musím se opakovat-super.
přidáno 11.12.2007 - 13:02
Děkuji všem za slova chvály. Každý názor mne vždycky potěší a utvrdí v tom, že moje "literární tvoření" má nějaký smysl, když si najde svoje příznivce a čtenáře.
přidáno 11.12.2007 - 11:25
opravdu moc hezké,zakousla sem se do toho a nechtělo mě to pustit dokud nedočtu.
přidáno 10.12.2007 - 20:58
myslím, že jsem už četla na literu... takže se asi budu jen opakovat... napsané je to opravdu realisticky.. ale asi nikdy nepochopím sílu lásky, která dokáže držet ženu s mužem, který ji ubližuje...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
PŘÍBĚH S OTEVŘENÝM KONCEM : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : STRACH
Předchozí dílo autora : TAJEMSTVÍ STARÉHO PRÉVETU

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku