Považujete jízdu tramvají "na černo" za adrenalin? Ale pro koho? Pro vás či pro přepravní kontrolu či někoho docela jiného? O tom je tato povídka ze života.
přidáno 21.07.2010
hodnoceno 1
čteno 806(14)
posláno 0
„Tak nashledanou“, loučil se policista mezi zamřížovanými dveřmi služebny.
„Ahoj, princezno“, sklání se ke mně.
„A příště si radši štípni lístek. Bude to lepší, víš?“ Pohladí mne po tváři a vrací se na služebnu.
Je mi osm a chce se mi brečet. Stojím vedle pro mne neznámého vousatého „strejdy“ a začínám se ho opravdu bát. Vždyť byl na mne tak zlý…, co když mne zase někam potáhne? Trhnu sebou, když zahartusí.
„Tak co, Barboro. Domů už trefíš sama, ne?“

Barboro. To mi vždycky říkala maminka, když se zlobila, protože jsem něco provedla. Vzpomínka na maminku a budoucí průšvih mi znovu vhání do očí slzy. Podívám se na „strejdu“ uslzeným pohledem.

„Tys neslyšela?“, zase zaburácí a já se začínám třást po těle.
„Na něco jsem se tě ptal. Trefíš?“
Hrdlo se mi úží. Nejsem schopná ze sebe vypravit ani slovo.
„Víš co? Tak si tady breč. Jsi už přece velká holka, tak cobys domů netrefila! Já musím do práce. Chytat takové chytráky, jako seš ty, co si myslí, že budou jezdit zadarmo. Nemám čas čekat, až se rozmyslíš, co mi odpovíš. A opovaž se na mě si stěžovat doma! Ale nezapomeň se pochlubit s tímhle papírem!“
„Vousáč“ mi strká pod nos blok, na kterém je napsáno nějaké číslo. Prý pokuta pro rodiče za moji černou jízdu.
„A víckrát ať tě už nepotkám, bylo by to mnohem horší!“
Strká mi papír do kapsy bundy a já pořád bulím.

Teprve po chvíli si uvědomuji, že stojím na chodníku sama. Tahle drsná realita mne zbavuje posledního zbytku slziček. Je polovina listopadu, docela chladno. Pomalu se smráká. Mrknu na hodinky. Čtyři budou za chvíli. Už jsem dávno měla bejt u mámy v práci, pomyslím si. Jak mne najde? Odsud domů asi cestu nenaleznu. A k ní do práce? Možná. Rozhlížím se bezradně kolem. Znovu se mi vybavuje, co se vlastně stalo cestou ze školy v tramvaji. Pohnu pravou rukou. Zabolí to. „Dědek jeden plesnivej“, zanadávám si.

S kamarádkami ze třídy jsem jako každé všední odpoledne cestovala tramvají ze školy. Ony domů, já za mámou do práce. Věděla jsem, že musím vystoupit až na konečné. Přesně naproti ve vysoké budově máma úřadovala. Čekala jsem vždycky, až skončí. Ale co teď? Kam půjdu?

„Ten dědek mne táhl za ruku odtamtud“, začínám uvažovat.
„Půjdu tedy zpátky, po stopách“.
Pomalu se blížím ke stanici tramvaje, odkud mne „dědek“ vytáhl násilím. Nastoupit si ale netroufám. Co kdyby tam byl zase. Peníze na nový lístek stejně nemám. Tohle zjištění mi znovu vhání do očí slzy. Přidávám do kroku. V duchu si říkám, že když půjdu po trase podle tramvaje, musím na tu konečnou a tím pádem i k mámě dojít. Začínají svítit pouliční lampy. Třičtvrtě na pět. Máma má do šesti. Snad to stihnu…
Nedávám moc pozor, kam šlapu. Zakopla jsem o výčnělek v dlažbě na chodníku a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Samozřejmě do louže. Rychle se zvedám. Kromě ruky mě nic nebolí, jen od bláta jsem celá černá.
„To to zase schytám!“, povzdechnu si a zase přidávám do kroku.

„Kde ta holka dneska je?“
Jarmila zvedá unavené oči od mikroskopu.
„Půl pátý. Už tu dávno měla bejt“.
„Ty toho naděláš“, ozývá se od protějšího stolu Vanda.
„Myslíš, že se Bára bude pořád držet jen máminých sukní? Třeba se zapovídala s kámoškama. Znáš holky, přece. Musí zdrbat všechny kluky ze třídy, a to chvíli trvá…“, utěšuje mne, ale příliš se jí to nedaří. Barča vždycky přišla včas. Nevynechala žádné pondělí a středu, když mám do šesti a babička nemůže hlídat. Tatínek nám dal před pěti lety vale. Barbora si ho moc nepamatuje. Začínám být nervózní z toho, co se mohlo stát. Soustředění na výzkumnou práci je ta tam. Stále pozoruji rafičku hodinek a v duchu očekávám známé zaklepání a pozdrav „ahoj mamčo“. Ale nic takového nepřichází.
„A co mobil? Barča nemá mobil?“, snaží se moji nervozitu zmírnit Vanda.
„Mobil má. Ale doma. Zakázala jsem jí ho do školy nosit. Jednou si s ním hrála při vyučování a učitelka jí ho sebrala. A od té doby ho musí nechávat doma,“ vysvětluji a uvědomuji si, že to asi byla chyba a budu muset tohle svoje rozhodnutí změnit.
„No, a není doma? Zkus jí zavolat. Třeba šla domů.“
Mačkám rychlou volbu. Telefon vyzvání. Po chvíli se ozve monotónní hlas. „Dovolali jste se do hlasové schránky...“
Ruším hovor.
„Tak doma není. Kačena jedna. Počkej, až tě najdu. To bude mazec. Já tě naučím poslouchat“, vyhrožuji Barče v duchu, ale kdyby se v tom okamžiku ozvalo zaklepání na dveře, bylo by všechno odpuštěno. Ručička hodinek se pomalu blíží na čtvrt na šest. Zkouším ještě volat mojí mamce, která si v důchodu v pondělí a ve středu přivydělává jako šatnářka v místním kulturním domě. Ale ani u ní Barborka není.

Půl šesté. Moje nervozita dostupuje vrcholu. V tom se ozve zaklepání na dveře. Visím na nich očima. Neotevírají se. Zvedám se od stolu a jdu otevřít sama.
„Tak chcete dál, nebo ne?“, otevírám ze široka, ale nikdo za dveřmi nestojí. Teprve potom se podívám na zem. Schoulený uzlíček, kterému se třesou ramena, čeká, co bude.
„Barboro! Kdes byla? A zvedej se. A nebul. To ti nepomůže!“
Beru dceru za ruku a snažím se ji zvednout.
„Bolí to. Pusť mě!“, slzy se pouštějí znovu proudem a stékají po zabláceném obličeji.
„Tys upadla, ty nemehlo? A jak to vůbec vypadáš? Stalo se ti něco?“, vedu si brečící dcerku do kanceláře a můj mateřský instinkt mi dává tušit, že tohle nebude jen nějaká Barbořina rošťárna. Svlékám zablácenou bundu. Přes pravou ruku musím opatrně. Svlékám i blůzku, abych viděla, co s rukou má. Od ramene k lokti se táhne velká rudá a pomalu modrající a otékající skvrna.
„Neřvi. Už jsi u mě. Všechno bude dobrý. Pojedeme k doktorovi, ošetří ti to. Radši mi řekni, jak se ti to stalo. Můžeš s rukou hejbat?“ Zakývá.
Beru si Barču na klín a bolavou ruku jí chladím mokrým ručníkem. Pak už jen s napětím poslouchám její vyprávění.

„Jela jsem s holkama v tramvaji za tebou. Holky se domluvily, že pojedou bez lístku, že to bude napínavé, jak říkala Máša, bude to „adrenalinové“. Nemohla jsem tu partu kazit mamčo, víš? A tak jsem si taky lístek nekoupila. Sotva jsme vyjely, přišel k nám takový „dědek s vousama“, tvrdil, že je revizor a chtěl jízdenky. Holky stačily ve stanici utéct, já ne. Mě ten „dědek“ nepustil. I když jsem mu říkala, že jedu na konečnou, kde pracuješ, aby tam jel se mnou, že to s ním vyřídíš, nechtěl. Vytáhl mne z tramvaje na další zastávce. Táhl mě přitom za ruku po celé tramvaji až ven ze dveří. Já se bránila a vzpírala se, tak mi dal facku. Pak mi nějak křuplo v ruce a zabolelo to. Oba jsme z tramvaje vypadli na zastávce z otevřených dveří. Pak ještě křičel, že jsem ho porazila. Zkroutil mi ruku dozadu a dovedl mne na policii. To už jsem křičela, protože to moc bolelo, mami…“
„Počkej, nefňukej. A hlavně-nevymejšlej si. Proč by tě vlastně vedl k policajtům, to nějak nechápu“.
„Neřekla jsem mu jméno. Chtěl, aby to zjistili policajti, těm jsem to potom taky říkala a pak mě odsud propustili i s tím „dědkem“. Dal mi do bundy lístek s pokutou pro tebe a nechal mě venku. Šla jsem pěšky podle tramvaje za tebou až na konečnou. Promiň, že jsem to nestihla. Cestou jsem upadla do louže. A hlavně – strašně jsem se bála, mami, strašně. Že tam ten „dědek“ bude zase na mne čekat, bude mi nadávat a vyhrožovat a taky – že za tebou netrefím…“ Slzavé údolí zase vyslalo své slané pramínky po tvářích.
„Neřvi, krucinál, copak si nějaké mimino? Já myslela, že si moje velká holka“, snažím se Barboru vzpamatovat z její deprese a pomalu zase oblékám halenku a bundu. Když v kapse nalézám blok na pětset korun, je mi jasné, že to, co jsem slyšela vyprávět, nebyla žádná báchorka.

Na pohotovosti bylo naštěstí prázdno. Příjemný šedovlasý lékař po rentgenu Bářiny ruky s úsměvem konstatoval, že ruka zlomená není, ale sval je natažený a ruka hodně naražená. Bára tak získala lehkou sádru, zatím na týden. Pak už jsem se iniciativy ujala já.

Na další den jsem si vzala dovolenou. Na dopravních podnicích zaplatila pětistovku a pak si objednala návštěvu u ředitele. Když jsem mu vylíčila důvod návštěvy, nevěřil mi.
„Naši revizoři jsou školení. Ví, jak se mají chovat k pasažérům a zvláště k dětem“, hájil své podřízené.
Na moje naléhání nechal zavolat pana Holečka, údajného původce zranění mojí dcerky.
Hromotluk, vousatý, s basem hodným Krakonoše. To byl můj první dojem. Nedivila jsem se, že u osmileté holky vzbuzoval hrůzu. Když ale uslyšel, co měl mít na svědomí, rozesmál se.
„Ale paní. Přece byste takové pohádky dítěti nevěřila. Jak já bych si to mohl dovolit. Mám taky děti. Kroutit někomu ruku, nebo ho tahat ven a fackovat? To si vaše dcerka musela vymyslet. S nějakou malou holkou jsem sice na policii byl, ale šla tam se mnou dobrovolně. Venku jsem ji nechal. Ale říkala, že nasedne do tramvaje a pojede na konečnou. Žádné nebezpečí jsem v tom neviděl. A ta lékařská zpráva? Kdo ví, kde neupadla a nezranila se. Vylučuju, že bych jí to udělal já… Spíš byste jí měla vysvětlit, že se bez dokladu necestuje!“

Bylo mi jasné, že tady neuspěji. A tak jsem se vydala na policii podat trestní oznámení na pana Holečka. Tam ho bez problémů přijali, s tím, že moji dcerku vyslechnou, až ji přivedu. Policista si okopíroval lékařskou zprávu.
„To víte, paní Novotná. To se těžko dokazuje. Chtělo by to nějakého svědka. A nestranného. Neznala dcerka v tramvaji někoho? Zeptejte se jí…“

Od Báry jsem se dozvěděla, že tramvaj byla docela plná. Ale nikoho pochopitelně neznala. A tak jsem se pomalu začala vzdávat naděje, že tenhle případ dospěje k nějakému pro mne příznivému konci.

*********

„Miláčku, miluju tě…“, Jitka se přivinula k Ondřejovi a políbila ho. Ondřej ji pohladil po tváři.
„Seš skvělá ženská, bohužel ale vdaná. Kdyby tomu tak nebylo, moc rád bych s tebou žil. To jistě víš, že? Přes všechny překážky tě mám stejně rád. Která ženská by za mnou přijela až z Vídně? Neznám takovou kromě tebe, má milá. Ale čas moc rychle letí. Náš společný týden se pomalu chýlí ke konci a zase tady budu sám. Je to život“, Ondřej si povzdychl.
„Neboj. Přijedu zase a brzo“, snažím se jeho smutné oči rozveselit. Už jsem v Čechách třetí den. Ondřej je moje velká láska už z mládí. Když do mého života vstoupil Helmuth, bohatý vídeňský obchodník, původem také Čech, bylo mi dvacet let. Okouzlil mne svojí galantností a penězi. Byl o dvacet dva let starší, než já. Po necelé půlroční známosti hlavně na nátlak mojí maminky jsem se provdala do Vídně. I když jsem s Helmutem prožívala už dva roky celkem spokojené a zatím bezdětné manželství, lásky k Ondrovi jsem se nedokázala zbavit. A proto jsem občas podnikala výlety do Česka, pro Helmutha za maminkou, ale ve skutečnosti na zapřenou za Ondřejem. Tak tomu bylo i tentokrát. Prožívali jsme už třetí den jen spolu, sami dva a nemohli se nasytit vzájemných něžností.
„Opravdu přijedeš?“, Ondra se přitulil.
„Vždycky se nemohu zbavit pocitu, že tahle naše schůzka je už poslední“.
„Taky se trochu bojím. Kdyby se to dozvěděla mamka, nepochválila by mě. Byla vždycky hodně konzervativní. Zajdu za ní v pátek a budu tvrdit, že jsem právě přijela. Snad se Helmuth tuhle lež nikdy nedozví. Víš, Ondro, nevím vlastně, co mám dělat. Mám vás ráda oba…“, povzdychla jsem si zase já.
„S tím teď nic nenaděláme. Nech to osudu, třeba to nějak zařídí sám.“
Ondřej se otočil na bok a sáhl po novinách na nočním stolku. Očima přejel titulky.

„Co se dneska děje, to nemá obdoby“, rozčiloval se. Přitočím se v teplé posteli.
„Tady píšou, že nějaký údajný revizor napadl dítě v tramvaji. Rozumíš tomu?“
„Počkej. A kdy a kde to bylo?“, zvědavě se začítám do článku.
„To jsem přece viděla! Tou tramvají jsem jela předevčírem z nádraží k tobě. Ten chlap to děvčátko táhl za ruku po tramvaji, vystoupili na náměstí. Ona pochopitelně nechtěla a tak vypadla z tramvaje na chodník i s ním. Křičela jsem na něho, co to dělá, ale už mne nevnímal. Ještě jsem viděla, že děvčátko odvádí. Ruku jí zkroutil, bylo to hrozný. Tramvaj byla plná lidí, ale nikdo nezasáhl. Asi tam cestoval nějaký novinář, že to zveřejnili…“
„Ba ne, Jituš“.
„Tenhle článek píše matka toho děvčátka. A hledá svědky!“ Ondřej dočetl článek až do konce.
„Svědky?“ Vstávám, protože nespravedlnost a násilí, hlavně proti malým dětem mne vždycky dokázala vytočit na nejvyšší míru.
„Kam jdeš? Máme ještě tolik času“, Ondřej se mě snaží zadržet.
„Jdu na policii. Třeba to té paní pomůže.“
„Počkej. A ty víš kam? Tady je tolik policejních oddělení“, snaží se mne Ondřej od mého záměru odradit.
„Risknu to. Vystoupili na náměstí, odsud je policejní služebna kousek. Jestli to děvčátko nemělo lístek, mohl ji táhnout právě tam. Půjdu se tam zeptat. Doprovodíš mě?“
Ondřej přemýšlel. Věděl, že když si něco vezmu do hlavy, musím to prosadit za každou cenu.
„Jdu s tebou. Stejně musíme cestou nakoupit. A tak to spojíme všechno dohromady“, uvolil se.
Záhy jsem zjistila, že jsem „uhodila hřebík na hlavičku“. Můj výslech na policii opravdu trval jen krátce. Najednou jsem měla pocit, že jsem přispěla dobré věci.

Uplynuly dva měsíce, když mi Helmuth přinesl do kuchyně v naší vídeňské vile dopis, který vyzvedl na poště. Předvolávali mne jako svědkyni do přestupkové komise. Ve stručnosti jsem vysvětlila Helmuthovi, co jsem viděla na vlastní oči.
„Pojedu tam tentokráte s tebou. Co kdyby ti ten gauner taky chtěl ublížit. Bude mít co dělat se mnou!“
Nemohla jsem odporovat. Sice mne mrzelo, že tentokrát nebudu moci navštívit Ondřeje, ale na druhé straně moji mamku už Helmuth taky dlouho neviděl.

„Moc vám děkuju, paní Grossová“, děkovala mi maminka děvčátka, paní Novotná, na chodbě úřadu.
„Nebýt vašeho svědectví, kdo ví, jak by to všechno skončilo. Slyšela jste to sama. Ten chlap zapíral do poslední chvilky. Uznávám, že to taky nemá lehké. Ale napadat bezbranné dítě, to určitě bylo nad rámec všech vydaných směrnic, o kterých mluvil. Tramvaj byla sice plná lidí, ale nikoho kromě vás, nezajímalo, co se tam děje. Ta lidská lhostejnost je prostě strašná. Ne každý by vážil tak dlouhou cestu kvůli osmiletému dítěti. Ještě jednou moc díky. “
Zakoktala jsem něco v tom smyslu, že to byla maličkost a vydala se na zpáteční cestu do Vídně.

********

A tak pro mne a moji dcerku skončil příběh, který jsem stejně jako Bára nazvala „tramvajovým adrenalinem“. Jen nevím, pro koho byl adrenalin větší. Zda pro Báru, která z „dědka Krakonoše“ měla panický strach, nebo pro mne, která se nevzdala šance zjistit nestranného svědka za každou cenu, či pana Holečka, který jak jsem se později dozvěděla, přestal provádět přepravní kontroly. Zda k tomuhle závěru přispěl jen můj příběh, nedokážu posoudit.

přidáno 23.07.2010 - 15:03
Hemuth??? Vídeň? Tak to se vážně nedá číst, ještě že má ta myš kolečko. (lalalílí..ty se taky nedáš číst, namyšlenej sebestřednej magore). Adrenalin je něco jiného než jízda mhd.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
TRAMVAJOVÝ ADRENALIN : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : TĚŽKÁ VOLBA
Předchozí dílo autora : SLEPÁ SPRAVEDLNOST

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
lucias1
» narozeniny
prokešová [11], Vojta11331 [4], More Čapek [7]
» řekli o sobě
Liss Durman řekla o Adrianne Nesser :
Skvělej člověk, kterej nikdy nezklame!! Je s ní prdel.. Kdo nezažije, nepochopí! Chybíš mi, ty i ten zbytek supr lidiček ze třídy...!
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku