 09.05.2008 4 1058(22) |
Vlak projíždí skoro měsíční krajinou, z kolejí se zvedaj hejna vrabců, na zastávkách stojí kulatý budoucí maminky a těší se, až bude jejich chlapeček (?) mávat projíždějícím vlakům a pak, až trochu povyroste, bude na nádraží čekat na svoji slečnu, která bude moct prasknout pýchou, že ji čeká.
Tolik ta maminka miluje svý nenarozený dítě.
A vlak mu může zahoukat, aby měl šťastnou cestu ven a jede dál.
Kolem rozkvetlejch polí žlutý řepky, kterým projíždí chlapec s dívkou na nosiči svýho kola, ona se ho drží kolem pasu a tvář má přitisknutou k jeho tělu, pevně ho svírá, dívá se do slunce. Pak chlapec zastaví, obejme svou slečnu, podívá se do pole, dívka se vyvleče z jeho objetí a běží vstříc řepce, skáče a rozhazuje rukama, křičí, něco, co on neslyší a jen souhlasně přikyvuje hlavou.
Pozoruje její zrzavý vlasy míchající se se západem slunce, míří na sebe fotoaparáty, kření se do hledáčků jeden druhýmu...
Ležej na cestě, celý utopený ve žlutým pylu, on smrká a nadává, že má asi alergii, ona se mu směje...
A pak se zvednou, nasednou na jedno kolo, chytí se ho kolem pasu, stiskne mu boky a on se rozjede po asfaltce z kopce... domů.
Jen žlutý nosy prozraděj odkud jedou.
Tolik ta maminka miluje svý nenarozený dítě.
A vlak mu může zahoukat, aby měl šťastnou cestu ven a jede dál.
Kolem rozkvetlejch polí žlutý řepky, kterým projíždí chlapec s dívkou na nosiči svýho kola, ona se ho drží kolem pasu a tvář má přitisknutou k jeho tělu, pevně ho svírá, dívá se do slunce. Pak chlapec zastaví, obejme svou slečnu, podívá se do pole, dívka se vyvleče z jeho objetí a běží vstříc řepce, skáče a rozhazuje rukama, křičí, něco, co on neslyší a jen souhlasně přikyvuje hlavou.
Pozoruje její zrzavý vlasy míchající se se západem slunce, míří na sebe fotoaparáty, kření se do hledáčků jeden druhýmu...
Ležej na cestě, celý utopený ve žlutým pylu, on smrká a nadává, že má asi alergii, ona se mu směje...
A pak se zvednou, nasednou na jedno kolo, chytí se ho kolem pasu, stiskne mu boky a on se rozjede po asfaltce z kopce... domů.
Jen žlutý nosy prozraděj odkud jedou.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jenom žlutý nosy nás prozraděj. : trvalý odkaz
Následující deník autora : Žjůva.
Předchozí deník autora : They can - we can
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Reiko [14], lk.firefox [13], Crystal [10], zlatesvetlo [8], Maureen [8], ZaZu [2], Tomáš Černý [2]» řekli o sobě
wojta řekl o "Autor"sám :Nemám rád, když mě nutí, dělat něco z chutí. To se mě právě stalo, že chci vložit další ,,dílo" a hle, nejde to. Nejsem dosti aktivně kritický a počet vložených děl, začíná převyšovat počet kritik. Jistě, mohl jsem to přejít mlčky, zkritizovat nebo pochválit jiného autora- autorku, mohl jsem .... . Ale to se neslučuje s mým naturelem, avšak dříve, než-li začnu pěnit, bych se měl zeptat sám sebe k čemu to všechno vlastně je ? Někdo moudrý napsal, že inteligenci nelze jednoznačně definovat, ale je to zhruba stav přizpůsobení se lidem, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit. Je to věc názoru, ale abych dostál pravidlům, budu kritizovat - sám sebe. Pravidla to nezakazují, navíc já se dostatečně znám natolik, abych věděl, co si mohu jako kritik k sobě, jako autorovi dovolit, mohu se proto plně opřít do významu díla, které jsem jako autor napsal a které současně, jako kritik kritizuji. Jednou jsem měl napsáno v posudku: v kolektivu je oblíben i když jej svým jednáním, často rozvrací. Tenkrát jsem se zlobil, dneska tomu musím dát za pravdu.
