človiček:
Já myslel, že stačí jen 7 let tibetských?

Jen tě monitoruji,studuji.20 let v jeskyni v Tibetu a budeš mít ve všem jasno.To je pokus o vtip.Když tak si 10 let přidáš.Strava mizerná, ubytování levné.

Pomáháním sílím,touhou přikládám,zklamáním upouštím páru pod kotlem a z lásky v chrámu duše modlu mám.

Psavec: Děkuju :)

človiček: Děkuju. Souhlasím se vším, až na tu poslední větu. Osobně si myslím, že dokud ti nebude plně záležet na tobě osobně, nemůže jít z tebe to, co opravdu má. Někdy jednoduše jakýkoliv benefit pro ostatní nic nepřináší tobě. A to neznamená, že když si pojedeš pouze to svý, že to ostatním a světu nic nedá. Právě naopak. Myslím si, že to bude konečně to, co z tebe má jít nehledě na představy o tvém životě někoho dalšího.

Povedla se.

Sebehledání je dost dobrodružný příběh.Samota je dobrý prostor pro začátek.Usmíření přijde až když zjistíš,že jsi uzlíkem v síti coby duše a že spolu vytváříme ducha lidské bytosti,což je právě ta síť.Pak hledat přestaneš.Bude ti záležet na celku,jehož jsi nepostradatelnou součástí.

slavek: dekuju ☺ co se da delat, kdyz jsem sama sebe az takhle ztratila...

Routery jsou důležité - směrují data i lidi...
Je v tom smutek i naděj. Pěkné.

jo_: Aktivita a posun jde totiž často v rozporu s tím, co je potřeba - přijmout a spočinout v sobě. Obrátit se do sebe totiž nevyžaduje žádnou aktivitu.

jo_: A děkuju, žes tu básničku pochopila..:)

jo_: Hmm to je fakt, očekávání jsem měla obrovský. To teda nevim, jestli v těhlech situacích někdy budu střízlivá..:D Zatím to na to fakt nevypadá. I když je to náročný, necítím se na srdci unavená. On je ale právě rozdíl mezi tím umět přijímat, co je, a být rezignovaná.

jo_: Děkuju :) no pořád se s tím mydlím :D já totiž pořád něco chci, jsem zvyklá svůj život někam směřovat, ale jsou situace, které mě očividně neopustí, dokud si to nepřehodím.. Že nic není prázdné, je zajímavá úvaha. Jen tam totiž najdeš, co nutně potřebuješ. Sebe. A co to konkrétně bude, tak to fakt jeden netuší. Je to ale nutný..

očekávání... o tom to celé je, však? kdybychom neměli očekávání, nepřiřazujeme tomu žádné emoce, nevyrábí si sami v sobě onu bolest, která nemá racionální základ... nehroutíme se... jen prostě s otevřenou náručí přijímáme a jsme... krásný, děkuju...

je to přesně tak, v tom nic je vlastně úplně všechno, protože ani to "nic" není úplně prázdné... baví mě tvoje úvahy a zamyšlení... bezva :-)

Akaia: přesně tak, jak říkáš.. :-)

slavek: dekuju... je hezke, ze jsi se zastavil.

Tentokrát se to složilo "na první dobrou". V nic je všechno.
Někdy mívám stejný pocit. Neveselé, ale moc díky.

Danielovna: dekuju. Ono to tak ve skutecnosti opravdu je... je to jak slehnuti, jehoz elektrika me provazi dalsich par hodin, se kteryma se musim vyrovnat. A pak znova. Synchronicita nam funguje, a vlastne nevim, jestli z toho mam radost.

Proč každé naše setkání šlehne je nejvíc. Tam je všechno♥