Hrad

  Hrad na skále. Málo světla, jako v každém snu. Trochu růžovo, trochu modro. Jakoby oblaka. Ty a tvá sestra. Jedna? Dvě? Bezpečno a milo s nepatrným nebezpečím někde v zádech. Ale to je daleko. Radost.
  Máš přece labyrint v podzemí hradu. Růžové bludiště. Úkryt, příslib nacházení.
  Čtu si lásku v tvých očích a umírám štěstím. Nebezpečí za zády houstne a vůbec nic neznamená. Choulím se do tepla tvého pohledu. Věčnost. Něco říkáš. Varuješ. Tvůj hlas je půl světa a naděje na celý. Vím, že když se mě dotkneš, nebude už nic a bude všechno. Světlo, teplo, nekonečno. Blížíme se k sobě.
  Všichni mluví. Odpovídáš, obavy v hlase. Udělej krok a budeme ráj. Tvá náruč je na dosah.
  Hrůza vtrhla dovnitř.
  Někdo mě bere za ruku a nejsi to ty. Křičím. Nohy váznou, nemůžu utíkat. Schovej ji, voláš na svou sestru a ona mě táhne do dveří velkého pokoje. Jediná možnost útěku? Nebezpečí je nám v patách, nemůžeme uniknout.
  Pokoj za dalšími dveřmi je znovu ten stejný. Projdeme skrz jen pomalým krokem, kdo poběží, nikdy se z nekonečné místnosti nedostane. Zpomalujeme.
  Už vím, že se mi to zdá, a přes tu hrůzu v zádech se nechci probudit, protože někde v bludišti jsi ty…