|
Sen, který se mi zdál dnes v noci. Nedokonale vyjádřené ochutnání z věčnosti...
 27.04.2010 2 1952(16) 0 |
Hrad na skále. Málo světla, jako v každém snu. Trochu růžovo, trochu modro. Jakoby oblaka. Ty a tvá sestra. Jedna? Dvě? Bezpečno a milo s nepatrným nebezpečím někde v zádech. Ale to je daleko. Radost.
Máš přece labyrint v podzemí hradu. Růžové bludiště. Úkryt, příslib nacházení.
Čtu si lásku v tvých očích a umírám štěstím. Nebezpečí za zády houstne a vůbec nic neznamená. Choulím se do tepla tvého pohledu. Věčnost. Něco říkáš. Varuješ. Tvůj hlas je půl světa a naděje na celý. Vím, že když se mě dotkneš, nebude už nic a bude všechno. Světlo, teplo, nekonečno. Blížíme se k sobě.
Všichni mluví. Odpovídáš, obavy v hlase. Udělej krok a budeme ráj. Tvá náruč je na dosah.
Hrůza vtrhla dovnitř.
Někdo mě bere za ruku a nejsi to ty. Křičím. Nohy váznou, nemůžu utíkat. Schovej ji, voláš na svou sestru a ona mě táhne do dveří velkého pokoje. Jediná možnost útěku? Nebezpečí je nám v patách, nemůžeme uniknout.
Pokoj za dalšími dveřmi je znovu ten stejný. Projdeme skrz jen pomalým krokem, kdo poběží, nikdy se z nekonečné místnosti nedostane. Zpomalujeme.
Už vím, že se mi to zdá, a přes tu hrůzu v zádech se nechci probudit, protože někde v bludišti jsi ty…
Máš přece labyrint v podzemí hradu. Růžové bludiště. Úkryt, příslib nacházení.
Čtu si lásku v tvých očích a umírám štěstím. Nebezpečí za zády houstne a vůbec nic neznamená. Choulím se do tepla tvého pohledu. Věčnost. Něco říkáš. Varuješ. Tvůj hlas je půl světa a naděje na celý. Vím, že když se mě dotkneš, nebude už nic a bude všechno. Světlo, teplo, nekonečno. Blížíme se k sobě.
Všichni mluví. Odpovídáš, obavy v hlase. Udělej krok a budeme ráj. Tvá náruč je na dosah.
Hrůza vtrhla dovnitř.
Někdo mě bere za ruku a nejsi to ty. Křičím. Nohy váznou, nemůžu utíkat. Schovej ji, voláš na svou sestru a ona mě táhne do dveří velkého pokoje. Jediná možnost útěku? Nebezpečí je nám v patách, nemůžeme uniknout.
Pokoj za dalšími dveřmi je znovu ten stejný. Projdeme skrz jen pomalým krokem, kdo poběží, nikdy se z nekonečné místnosti nedostane. Zpomalujeme.
Už vím, že se mi to zdá, a přes tu hrůzu v zádech se nechci probudit, protože někde v bludišti jsi ty…
16.05.2010 - 05:16Jo,je to strašně emotivní,ale tak vítečně dobře napsané,že to čtu už po několikáté...a pořád mě to baví!Píšeš hezky:))
28.04.2010 - 23:31auau ...hodně emotivní ...víš, úplně jsem si představila, že musím opustit někoho, koho nechci, byť "jenom" ve snu ...a není mi z toho veselo ...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Hrad : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Jak vypadá večer
Předchozí dílo autora : Momentka
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
elerin» narozeniny
ladygodiwa [14], Davidss [10], fastavačka [9], oči směrem k zemi [8]» řekli o sobě
Trochublázen řekl o Leslie :Až vznikne učebnice v příštím století, jen jedna umělkyně bude v ní jistá, že nová generace otočí list a při četbě těžko skryje stopy dojetí. Básnířka mimořádná, vesmírných kvalit, z jiného asi světa, z hlavního města, nejde to slovy popsat, vím, měl bych přestat, zkrátka je dokonalá, jak víc ji chválit? Kdysi též bagatelu napsali pro ni, se spoustou je pocitů a samá krása, za mě jen dík, že jsi tu, což není zázrak, tím vzdávat hold géniu, před ním se sklonit. Na tuhle zapomenout se prostě nesmí. Pokud to snad nevíte, říká si Leslie.
